Vám posíláme ticho
Naši sousedé oslavují laureáty Nobelovy ceny. Česká literatura o ní může opět jen snít
Prvním laureátem se stala žena v produktivním spisovatelském věku, druhým muž již ve věku hluboce důchodovém. Z toho by se dalo odvodit, že švédská akademie rozhodla velmi vyváženě, tak aby zahladila co nejvíc hrbolů po nepříjemném skandálu, který ji postihl a v jejímž důsledku vloni Nobelova cena za literaturu nebyla vůbec předána.
Proto byla letos nositelkou Nobelovy ceny za minulý rok vyhlášena polská prozaička Olga Tokarczuková (1962) a nositelem Nobelovy ceny za letošní rok se stal rakouský prozaik a dramatik Peter Handke (1942). Ovšem i tento krok se mohl ukázat jako velmi odvážný, případně neuvážený. Stačilo by přece, aby Olga Tokarczuková řekla, že nechce ocenění, jež bylo zároveň přiřčeno někomu, jako je Peter Handke. Nešlo by přitom o literaturu, ale spíše o občanské postoje, o to, že polská autorka drží palce feminismu, ekologii a občanské společnosti, zatímco rakouský literát už bude navždy tím, kdo jel na pohřeb Slobodana Miloševiće.
To se však nestalo, a tak to vypadá, že Nobelova cena za literaturu svou krizi přestála. Není to ostatně poprvé, kdy dva literáti získávají toto ocenění v jeden rok, neboť byly i ročníky, kdy se dělila. Pachuť přitom zůstává po roce 1974, kdy si ji rozdělili švédští spisovatelé Eyvind Johnson a Harry Martinson, což zavánělo tuplovanou malou domů.
Už zase, už zase...
Nobelova cena za literaturu pro Polsko a Rakousko, to znamená velkou chvíli pro střední Evropu. Už to padá kolem nás, takže bychom se brzy mohli opět dočkat. Anebo se na to dá dívat z druhé strany: zase dostali ti kolem nás, ale my nic. Polsko bylo bez nobelovského laureáta sedm let – od té doby, kdy zemřela básnířka Wisława Szymborska. A Rakousko má teď nositele Nobelovy ceny hned dva – vedle Petera Handkeho je to Elfriede Jelineková.
Přítomnost nobelovského laureáta je pro národní literaturu určitě přínosná tím, že se ostatní mají s kým poměřovat, mají se ke komu vztahovat, ať už si jej váží, či na něj nevraží… Ovšem naším jediným nositelem Nobelovy ceny byl, jak známo, Jaroslav Seifert, jenž ocenění obdržel v roce 1984 a v lednu 1986 zemřel.
Máme tedy nesebevědomě poukazovat na to, že jediný maďarský nositel Nobelovy ceny za literaturu Imre Kertész již taky nežije? Nebo že Slovensko dosud žádného nemělo? To asi ne. Stejně jako nestačí říct, že jak Peter Handke, tak Olga Tokarczuková jsou českým čtenářům již známi, neboť byla přeložena řada jejich knih. U rakouského autora na to, o jak neprodejné tituly se jedná, je jich opravdu až obdivuhodně hodně. Přičemž nutno připočíst divadelní hry a též fakt, že Peter Handke je spoluautorem scénáře ke snímku Nebe nad Berlínem Wima Wenderse.
To je asi počin, jehož název by mohl v laikovi zarezonovat. A pak možná ještě divadelní hra Spílání publiku. U Olgy Tokarczukové rovněž není jedno dílo, na které by se dalo ukázat a které by vysloveně zastiňovalo ostatní. Nicméně autorka žijící nedaleko česko-polské hranice získala vloni mezinárodní odnož Bookerovy ceny za anglický překlad románu Běguni, jenž si v roce 2008 vysloužil rovněž cenu Nike. Stejné polské ocenění pak získal před pěti lety vydaný objemný román Knihy Jakubovy.
Dalo by se odvodit, že švédská akademie rozhodla vyváženě, aby zahladila hrboly po loňském nepříjemném skandálu
Nebuďme skromní
To česká literatura si o mezinárodní Bookerově ceně, natož o Nobelově ceně může nechat zdát. Při vědomí toho, že Nobelovu cenu získali Peter Handke a Olga Tokarczuková, můžeme být ale i oprávněně zklamaní. Někteří budou říkat, že Peter Handke „sebral“poslední možnost dostat nejvyšší literární ocenění Milanu Kunderovi, a budou dokazovat, že je větším spisovatelem, minimálně s větším průnikem do světa.
A co se týče Olgy Tokarczukové, jistě je těžké ji označit za spisovatelku, jež by současné polské literatuře vévodila. Spíše je to autorka, jež efektně klouže po globálním povrchu, případně se brouzdá na mezinárodně srozumitelně mělčině – což je zvlášť patrné nejen při porovnání s předchozími polskými nobelisty, ale třeba i s generačním souputníkem Andrzejem Stasiukem.
Když je řeč o generaci, zde nemusíme být vůbec skromní – Jáchym Topol je jistě daleko pozoruhodnějším prozaikem než Olga Tokarczuková. Nebo kdybychom chtěli najít rovněž ženu, která napsala ambiciózní, rozsáhlý román a která nezůstává pouze u literatury, pak je tu přece Radka Denemarková s Hodinami z olova.
Na českou literaturu však zatím pořád zbývají jen české ceny. I když vloni neměla laureáta ani Státní cena za literaturu, neboť ji Jiří Hájíček po jejím zpolitizování ze strany poroty odmítl. Uvidíme tak, kdo ji získá letos a zda ji přijme. Co tato cena vloni ztratila na prestiži, to zas získala na napínavosti.