Truchlivý bůh v biografu Sebeláska
Kniha, o které se bude mluvit. Toto publicistické klišé přesně sedí na nový román brněnského spisovatele Jana Němce Možnosti milostného románu. Což je dobře v tom smyslu, že se alespoň bude chvíli mluvit o literatuře a bude se o čem dohadovat. A taky je to dobře proto, že se tímto počinem zahustil prostor letošní české literatury, vznikla větší konkurence a při rozdělování všemožných cen bude z čeho vybírat. Někdo by jistě podotkl, že je to dobře i z toho důvodu, že se objevila mužská konkurence všem knihám vydaným českými ženami.
A klidně se taky může stát, že tento román ženskou konkurenci dokonce roznese na kopytech. Nejenže jsou totiž Možnosti milostného románu, které vydal Host, dílem, jež vyzařuje ambice, ale nutno rovněž připomenout, že úspěch, či alespoň zájem k Janu Němcovi (1981) tak nějak patří. Už za prozaický debut, povídkový soubor Hra pro čtyři ruce (2009), byl nominován na Cenu Jiřího Ortena.
Jeho rozsáhlé Dějiny světla (2013) byly dalším v řadě bůhvíproč frekventovaných biografických románů z pera současných českých literátů. Jan Němec se zde inspiroval životem fotografa Františka Drtikola a román se pro změnu dočkal nominací na Literu za prózu a Cenu Josefa Škvoreckého. Sice je neproměnil, získal však cenu Česká kniha a též Cenu Evropské unie za literaturu. To je taková podivná cena, kde každé tři roky musí dojít na jednoho autora z každé země EU.
Ona ho už nechce
To všechno se ovšem o spisovateli dozvíme i ze samotné knihy Možnosti milostného románu. Pokud si Němec pro předchozí román bezpečně a snad i opatrně zvolil biografii slavného umělce, v novince už je ústředním objektem vlastně on sám – i když samozřejmě pořád musíme rozlišovat mezi autorem a vypravěčem.
Téma Možností milostného románu je stejně intimní jako banální, protože autor – vypravěč – hlavní hrdina se nám v něm svěřuje s příběhem nešťastně skončeného vztahu. Můžeme samozřejmě hned namítnout, co je v lidském životě vlastně zajímavějšího než láska, ovšem platí to i v případě člověka, jenž neustále mluví – píše – a po svém protějšku chce všechno pořád dokola vysvětlovat? Není takový jedinec ve své snaze, aby všechno dávalo smysl a mělo logiku, nakonec natvrdlý a necitlivý?
Tím se však už dostáváme k tomu, že o Možnostech milostného románu se jistě bude mluvit i proto, že jsou veletrhem ambivalentnosti. Psát o lásce? Jistě, to chceme číst. Ovšem něco podobného přece zažil opravdu každý a opakovaně, takže proč…?
Hodní hoši nevyhynou
Román Jana Němce se výborně čte – lze ho doporučit jako vhodného parťáka pro nějaký pochmurný podzimní víkend. Avšak o každé kapitole Možností milostného románu se dá zároveň říci, že je postradatelná, klidně by se mohla vynechat a nic zásadního by se nestalo. A netýká se to jen opakujících se citátů z literárních děl, které mají s příběhem jaksi tematicky souviset, i když především retardují tok vyprávění. Je to daň, kterou musíme platit za to, že autor – vypravěč – hlavní hrdina předvádí svou sečtělost.
Nabízí se tak několik podvratných otázek. Pokud žádná kapitola není nepostradatelná, nedokládá to náhodou, že nadbytečný je vlastně celý román? Jestli se náhodou nejedná pouze o nějakou hlubokomyslnou kratochvíli, či dokonce jen o hru na hlubokomyslnost? Jenže tím to nekončí. Po přečtení Možností milostného románu se automaticky nabízí otázka další: Nepatří tenhle román k dílům, u nichž fakt, že se dobře čtou, signalizuje, že nebude důvod číst je kdykoliv znovu?
Nečteme tu tak vlastně něco natolik dobového – což není míněno posměšně –, jako byl kdysi Džínový svět Radka Johna? Hlavní hrdina Jana Němce je taky takový čestný hoch, který se chce chovat a žít správně, a tak se v něm čas od času vzedme i krotká revolta. Asi marně bychom hledali dlouhá léta dozadu hrdinu českého románu, který vyveze dědečka s babičkou na výlet.
Sdružené pojištění románu
V tomto směru autor – vypravěč – hlavní hrdina Možností milostného románu připomíná vypravěče z jiného letošního počinu. V románu Pohyby ledu od autora skrytého pod pseudonymem A. Gravensteen čteme – jak je od první stránky patrné – ambiciózní dílo. Jeden rozdíl tu však je. Rovněž čtyřsetstránkové Pohyby ledu se totiž přece jenom snaží nabídnout zápletku.
Podobnost těchto dvou děl může čtenáře snadno napadnout i proto, že vypravěči obou románů pracují v redakcích. V tomto směru má ovšem Jan Němec se svými letmými poznámkami o životě v redakci hodně navrch. A. Gravensteen se poněkud upachtěně snaží čtenáře přesvědčit, že jeho vypravěč v redakci opravdu pracuje, nicméně se mu to příliš nedaří, výsledek je hodně chatrný a ve výsledku nepříliš uvěřitelný. Jako kdyby autor – mimochodem legračně tajemný – informace o současné české praxi čerpal jenom z toho, co viděl v některých starších zahraničních filmech.
Vraťme se raději k ambivalentnosti samotných Možností milostného románu. Román působí pestře, protože kromě citátů z jiných děl nakonec přijdou na řadu i hravé momenty ve formě jmenného rejstříku nebo rozhovory se samotným autorem. Nicméně vedle toho, že působí pestře, nenabízí nic originálního. Naopak, čím více různých poloh předvádí, tím víc ho to usvědčuje, že používá jenom to, co dávno použil někdo jiný.
Možnosti milostného románu jsou totiž románem, který vznikl v době, kdy objeveno bylo snad už všechno a je těžké přijít s něčím originální. Někdo by možná dokonce mohl říct, že je to nemožné. Když dnes chcete něco napsat, protože jste přece spisovatelé a dlouho jste nic nenapsali, tak vám nezbývá jiná možnost než napsat něco neoriginálního. Ovšem punc originality se budete dílu snažit dodat rovněž nijak originálním prvkem, to jest tím, že budete na fakt, že už to všechno dávno bylo objeveno a vy to víte, sami čtenáře upozorňovat. Minimálně před ním budete ukazovat moudrou skepsi a rozhled.
Je to výhodné. Tím může autor všechno, co v románu řekne, zase hned částečně vzít zpátky. Každá odvaha je okamžitě vysvětlena a osvětlena, aby bylo jasné, že o odvahu opravdu jde, nebo naopak že o nic odvážného ve skutečnosti nešlo. Čtenář netápe a necítí se trapně či nedostatečně, literát nic neriskuje. Je to taková románová pojišťovna úspěchu.
Tohle autorské sichrování si můžeme názorně předvést hned na samotném názvu. Je to román? Asi ano, to přece zní dobře. Je to milostný román? Asi ano, to přece zní ještě lépe. Ale kdyby to náhodou někdo chtěl zpochybnit, tak přece autor říká, že to jsou pouze Možnosti milostného románu. Navíc takhle to zní ještě tajemněji a přitažlivěji než obyčejný Milostný román či Možnosti románu.
Od Balabána po Kunderu
A to není všechno. Jak již bylo naznačeno, v rámci autorské upřímnosti se nám vypravěč svěří s tím, jaké knihy vydal, jakých úspěchů s nimi dosáhl, přihodí i další detaily ze života mladého spisovatele. Rafinované – autor tím do nutnosti nesmlčet žádnou okolnost skvěle zabalí okázalou sebeprezentaci. Možná to zní jako podezřívání autora ze zištnosti a sebestřednosti, ale kdybychom ho z toho nepodezírali, tvrdili bychom, že při psaní svého románu netušil, co činí. A to by vzhledem ke všemu tomu promýšlení znělo nejen nesmyslně, ale dokonce urážlivě.
Někdy sice nad určitou kapitolou čtenář propadne pocitu, že autor – vypravěč – hlavní hrdina jako na smilování čeká, až se mu něco stane, cokoli, hlavně aby se mu už proboha něco přihodilo, jinak nebude mít o čem psát. Jednou to je příležitost předvést pohnutí po smrti Jana Balabána, podruhé zase možnost předvést vlastní důležitost skrze telefonní hovor s Milanem Kunderou, jindy musí vzít za vděk aspoň komickým zatčením bratislavskými policisty. Ale funguje to i obráceně. Všechno, co čtenáře napadne, že by se mohlo stát – třeba že by ten všemocný a hravý vypravěč mohl na chvíli předat slovo milované Nině –, se taky opravdu stane.
Jenomže ani k tomuto předání slova nedojde nijak prudce. Třeba že bychom se dozvěděli, co a proč mladé ženě opravdu vadí, že bychom nahlédli do jejího uvažování. Kdepak. Znovu se jedná pouze o posichrovanou hru vypravěče se čtenářem, a tak jsme včas upozorněni, že stejně pořád mluví „Jan“, jak je hlavní hrdina nazýván – abychom netápali a abychom si náhodou o Nině nepomysleli, že je poněkud prostší či že na ni tak vypravěč nahlíží.
Autorovi jde zkrátka o to, aby čtenáře nad stránkami Možností milostného románu nic nebolelo, aby mu bylo s touhle knížkou prima. A to skutečně je, což je úspěch: zdaleka ne každý prozaik by toho dosáhl, kdyby si to vytyčil za cíl. Ostatně vypravěči jde o to, aby vše týkající se jeho osudové lásky k Nině zůstalo zapsáno, dokud si to pamatuje – proto tolik zbytečných detailů. Tedy ne aby se z toho bolestně vypsal. Kdybychom chtěli být důsledně kritičtí, řekli bychom něco v tom smyslu, že mu jde spíš o použití než prožití. Ani v tom, že chce životní neúspěch přetavit v literární úspěch, není Jan Němec nijak originální.
Stejně tak se příznačně jeví poznámka v souvislosti s románem Dějiny světla, kdy vypravěč tvrdí, že konečně věděl nejen to, jak tento román psát, ale i proč ho psát zrovna takto. Proč ho ale psát začal vůbec, to aspoň v Možnostech milostného románu zcela přeskočil. Používání a srozumitelnost, to jsou ústřední atributy tohoto románu.
I vypravěč chce pořád po Nině, aby mu něco v dialozích-hádkách vysvětlovala. Proč jí vadí, že se on dívá na porno? A proč se s ním chce rozejít, proč se s ním rozchází? Jako by slova mohla všechno napravit. Jako by mlčení bylo vždy jen zbytečným zdržováním.
Možná že i díky tomu je vlastně čtení Možností milostného románu příjemné. Díky tomu, že vypravěči nevěříme, že to, co nazývá osudovou láskou, skutečně osudovou láskou je. Daleko spíše než o lásku zde jde totiž o sebelásku a sobectví. Vypravěč románu se snad ani vážně netrápí pro jakoukoliv svou nedostatečnost, nic si nevyčítá.
Brněnský prozaik Jan Němec přichází s dalším počinem, jenž nese všechny rysy ambiciózního díla. Možnosti milostného románu by se daly charakterizovat i jako kunderovská analýza jednoho zkrachovalého vztahu současných mladých milenců. Vypravěč se svěří, jaké knihy vydal i jakých úspěchů s nimi dosáhl. Autor tím do nutnosti nesmlčet žádnou okolnost skvěle zabalí okázalou sebeprezentaci.
Všechno je možné
K příjemnosti Možností milostného románu přispívá i fakt, že příběh není narušován hmotnou nouzí milenecké dvojice. Jednou je sice zmíněno, že autor – vypravěč – hlavní hrdina musel opustit nákladný byt a Nina taky později žije v Praze v nuzně zařízených pronájmech, ale zdá se, že je to všechno dobré jen pro dodání jakéhosi romantického oparu.
Jinak se jezdí autínkem, bydlí se hned na několika místech najednou a autor – vypravěč – hlavní hrdina dokonce na delší dobu odjede za Ninou studující v Krakově a tam píše román. Později uvažuje i o koupi venkovské nemovitosti. Pokud nám tak Jan Němec v Možnostech milostného románu předestírá upřímnou zpověď o současné společnosti, asi jsme dospěli do stavu, kdy je vše obráceně – naše životy už se tak nějak přirozeně podobají životům, které bývaly vyhrazeny jen románovým a filmovým postavám… Když se nám chce, celé léto připravujeme kavárnu k otevření – co jiného dvojice mladých intelektuálů může chtít než provozovat společně kavárnu? –, abychom ji za chvíli zase rádi opustili, neboť je to spousta práce, času a nejistoty.
Možnosti milostného románu potvrzují, že žijeme v době, kdy máme příliš možností a času, vládne především sebestřednost a snaha si všechno naplno užít a v neposlední řadě vychází i příliš mnoho románů. Naše vztahy k druhým lidem a stejně tak i vztah autorů ke svému dílu tedy v tomto blahobytném bezčasí neprochází žádnou skutečnou zkouškou. Naštěstí i bohužel.