Nový císař rozjasnil nebesa
Uvedení japonského císaře na trůn není jen velkolepou podívanou hýřící barvami posvátných rouch .Je především vyjádřením kontinuity mezi minulostí a budoucností země.
TOKIO Je osm hodin ráno japonského času, 22. října prvního roku nové éry Reiwa. Japonský císař Naruhito sice oficiálně převzal funkci již 1. května, skutečně právoplatným panovníkem se však stane teprve v tento den.
Z brány rezidence v Akasace vyjíždí nejprve limuzína s Její Výsostí císařovnou. Míří do paláce. Okno limuzíny je otevřené, císařovna se radostně usmívá, mává přihlížejícím. Krátce nato se v jiné limuzíně vydává na stejnou cestou i nový panovník. Za necelou hodinu začne ezoterická část intronizačních obřadů, kdy se císař ujme své velekněžské role.
V Japonsku je sice mimořádný státní svátek, nálada je však spíše smuteční. Uplynulo pouhých deset dnů od úderu mimořádně ničivého tajfunu Hagibis, který za sebou zanechal 84 mrtvých, devět nezvěstných, tisíce pobořených domů, ale hlavně hrozbu dalších následků.
Japonci se však museli naučit žít i uprostřed pohrom. Z včerejší slavnosti proto bylo vypuštěno jásavé defilé městem, zůstaly však zachovány rituály, které by národ měly naopak posílit.
První část obřadů je určena primárně pro božstva, mlčky na ní však sekundují vrcholní představitelé japonské státní moci a císařské rodiny, celkem 50 hostů. Panovník má na sobě běloskvoucí roucho haku-no-gohó, nejslavnostnější oděv, jaký kdy obléká při duchovních příležitostech. Jeho vyrovnaná tvář připomíná výraz buddhů, kteří svou myslí prozařují temnotu. Trvá to jenom chvíli, než zmizí v šeru Síně moudrosti (Kašiko-dokoro), aby zde vzdal hold božské pramáti, sluneční bohyni Amaterasuó-mi-kami, od níž odvozuje japonská panovnická dynastie svůj původ. Se svou modlitbou a obětinami se k bohyni obrací jménem všeho lidu. Po patnácti minutách se vynoří z první síně, aby během okamžiku vplul do druhé, zasvěcené předkům a posléze do třetí, zasvěcené všem božstvům Japonska. Jeho počínání je po celou dobu skryto zrakům všech smrtelníků, čestné hosty nevyjímaje.
Zhruba po hodině a půl jsou ezoterické obřady u konce. Do paláce se začínají sjíždět dvě tisícovky oficiálních hostů, včetně zahraničních hlav států, účastníků nadcházející státní ceremonie.
Okolo poledne místního času se z ničeho nic rozjasnila obloha, vyšlo slunce, ukázalo se modré nebe. I ti největší neznabozi kroutí nevěřícně hlavami a někteří z oficiálních hostů stěží skrývají dojetí. Králové i královny, prezidenti i premiéři, všichni stojí mlčky v pozoru a pokorně vyčkávají. Jejich pozornost se upíná k pavilonu v tradičním stylu. Nese název Síň borovic (Macu-no-ma). Prázdnému prostoru dominuje dvojice skvostně zdobených osmibokých stanů na čtvercových postavcích, na jejich vrcholcích se lesknou zlatí fénixové.
Dnešní trůnní stany byly poprvé použity při korunovaci císaře Taišó v roce 1915 a představovaly převratnou novinku: po staletí byl totiž trůn jen jeden, pouze pro císaře. S modernizací císařství byla však postupně uvedena do života i role císařovny coby první dámy.
Ozve se cinknutí zvonu a dva ceremoniáři beze spěchu postupně rozhrnou fialovou oponu trůnního stanu. Ze tmy se, jako by tam stál od věků, vyjeví panovník, tentokrát v červenohnědém rouchu. Když na ně dopadne odraz slunečních paprsků, zazáří jako čerstvě zrozené slunce. S dalším úderem do zvonu se všichni přítomní ukloní. Ceremoniář vstupuje do stanu, výměnou za obřadní tabulku předává císaři text jeho vlastní proklamace. Před stan pokorně předstupuje ministerský předseda Šinzó Abe coby ztělesnění lidu. Císař pronáší proklamaci, která je prakticky na vlas stejná jako ta jeho otce, císaře Akihita, před bezmála 30 lety. Zavazuje se plnit povinnosti v roli symbolu státu v souladu s ústavou a být vždy blízko svému lidu. Premiér odpovídá na císařova slova rituální zdravicí. Se vztyčenými pažemi třikrát z plna hrdla zvolá „Tennó heika banzai!“(„Sláva císaři!“). Ceremoniáři spouštějí oponu, zazní třetí úder do zvonu. Hosté si konečně mohou sednout. Zjevení skončilo. Pár minut nato se obloha znovu zatáhne a začne znovu pršet...
Autor je spolupracovníkem LN