Podvědomý strach z nezdaru V
Němci nejezdí načerno, jen trpí slabou sebedůvěrou, a dávají proto málo peněz na obranu
e světě bezpečnosti a obrany představuje Německo anomálii. Země je již třicet let sjednocená, suverénní a disponuje plně globalizovanou ekonomikou, která je čtvrtá největší na světě. Jak může být taková země – s tolika historickými zkušenostmi – tak totálně nepřítomná z hlediska strategie? Jak to, že speciálně ve vojenských záležitostech není Německo schopno sehrávat úlohu, kterou by bylo možné od něj očekávat vzhledem k jeho velikosti, síle a geografické poloze? Téma rozebírá Jan Techau z German Marshall Fund v článku pro American Interest.
Byly doby, kdy bylo možné rozumět německým historickým komplexům. Přátelé a spojenci chápali, že k otázkám bezpečnosti a obrany lze v případě Německa přistupovat či kolem něj našlapovat s jistou jemností a opatrností. Jenže ta je už na svém samotném dně či spíše už úplně vyschla. Berlín je dnes pravidelně obviňován z nestydatého ježdění načerno, z naivního pacifismu a z toho, že tato geoekonomická velmoc se zajímá jen o svůj sobecký merkantilistický blahobyt. Sousedi se tážou, zda je Německo jako spojenec spolehlivé.
Věřit vlastním dobrým úmyslům? Prezident Trump tvrdě kritizuje Německo za to, že neplní slíbená dvě procenta HDP výdajů na obranu. Němci ale nemají černé pasažérství v povaze a jejich váhavost utrácet za obranu nemá nic společného s černým pasažérstvím. Němci rovněž nejsou nijak zvláštní pacifisté. Mírové hnutí – což byl silný fenomén v 70. a 80. letech – je prakticky mrtvé a Němci nikdy nerevoltovali proti rozmístění bundeswehru v Afghánistánu nebo v Litvě, Mali či Iráku. Rovněž není podle autora pravda, že Němci zamrzli v mentalitě roku 1989 a mentálně neopustili postmoderní geopolitický ráj spojený s pádem berlínské zdi a sjednocením země a s dobou, kdy země náhle přestala být rozděleným státem na frontové linii.
Pro pochopení celé situace je prý třeba jít hlouběji. Ano, opravdový důvod má co činit s německou historií a s německým traumatem pachatele holokaustu a druhé světové války. Toto trauma nemá jednodimenzionální podobu viny a ostudy. Ano, existuje, ale není to to, co drží zemi zpátky. Ve třetí a čtvrté generaci po válce se trauma projevuje jako fatální neschopnost věřit vlastním dobrým úmyslům.
Jde o důsledek historické zkušenosti země, která kdysi propůjčila všechen svůj idealismus nejmonstróznějšímu zločinu historie. Žádný Němec si není jistý tím, že se to nemůže opakovat. Nikdo si nemůže být jist, že se Německo zase neocitne na špatné straně historie.
Tento podvědomý strach z nezdaru prý výrazně odlišuje Němce od Američanů, Francouzů, Nizozemců, Britů apod. Ti jsou si samozřejmě vědomi svých chyb, ale jinak jsou si v zásadě jisti, že stojí na správné straně historie. Může se nám leccos nepovést, ale v zásadě jsme „dobrý chlápci“. Taková sebedůvěra vlastně není v německé kolektivní mysli přítomná.
Západní přátelé nechápou, že po tak dlouhé době a po úspěších, kterých Německo dosáhlo po roce 1945, může něco takového – taková sebepochybnost – pořád trvat.
Článek je ještě dlouhý, ale tohle jsou jeho hlavní myšlenky. První otázka je, zda opravdu existuje nějaká národní psýché, nějaké kolektivní národní vědomí, podvědomí a nevědomí, nebo se jedná o pouhé paušalizace, klišé a stereotypy. Zkoumat kolektivní národní psycha rozhodně ale není vědecká disciplína, dá se však o tom určitě zajímavě psát, otázka nicméně je, o co se pak vaše tvrzení opírají.
Může se nám leccos nepovést, ale v zásadě jsme „dobrý chlápci“. Taková sebedůvěra vlastně není v německé kolektivní mysli přítomná.
Kde jde zdrženlivost stranou
Pokud tedy přistoupíme na to, že kolektivní a národní stereotypy a mudrování o národní povaze mají smysl, nebo jsme dokonce přesvědčeni, že takto mohou být pokládany důležité otázky, pak s názorem na to, že se Němci bojí svého vlastního idealismu a nadšenectví, lze s úspěchem polemizovat. Vezměme si nadšenectví a idealismus spojený se zelenou a alternativní energií a nadšenectví pro cokoli ekologického. Nadšenectví je tak velké, že dokonce vede k tomu, že se vypnou jaderné zdroje a Německo bude pálit více uhlí a hlavně plynu, což zase povede paradoxně k tomu, že zrovna to nadšené Německo nebude plnit vlastní klimatické cíle. Idealismus a nadšení lze vidět i v tom, jakým způsobem se Německo před čtyřmi lety otevřelo uprchlické vlně. Pak je tu neochota pomoci jižnímu křídlu eurozóny a odstranění nerovnováh. Němci odmítají orientovat svoji fiskální a obchodní politiku jinak než přebytkově. Přitom i malé dítě by mělo chápat, že aby mohl mít někdo skvělý a ctnostný přebytek, musí mít někdo jiný zase schodek.
U všech těchto tří věcí pak platí, že jsou Němci silně přesvědčeni, že když to všichni ostatní v Evropě budou dělat jako oni, tak bude na světě dobře. Tady se najednou Němci ostýchavě a zdrženlivě vůbec neprojevují. Ostýchavost a zdrženlivost se z nějakého záhadného důvodu týká pouze té obranyschopnosti a vojenských výdajů.
Pak je tu ještě jeden aspekt věci, který se ale netýká pouze Německa, ale všech ostatních, kteří neplní, co slíbili. V těchto věcech přece nejde o nějaké dumání a národní sebezpyt. Ten, kdo nechce plnit ona dvě procenta HDP na obranu, nedodržuje smlouvu, kterou sám podepsal. A smlouva a její dodržování – to bývalo základem evropské kultury a civilizace.