Když Klaus vzpomíná na Havla
Vsobotu 19. října poctil Václav Klaus Lidové noviny rozhovorem, který jistě zaujme budoucí historiky polistopadové doby. Bývalý ministr financí, premiér a prezident v něm bez obalu přiznává, že kuponová privatizace měla politický, nikoli ekonomický účel.
Václav Klaus se v rozhovoru znovu projevuje jako mistr nálepkování. Texty Charty 77 podle něj byly „nalevo“a „dozelena“, vyznačovaly se „intelektuálštinou“a jejich autoři přesvědčením, že vědí „všechno lépe než my ostatní“a na základě toho že mají řídit společnost. Tyto charakteristiky svědčí o tom, že jejich autor dokumenty Charty 77, které se v drtivé většině věnovaly konkrétnímu porušování lidských práv v Československu, vůbec nečetl. Nebo si vážně myslí, že je ochrana základních lidských práv „levicová“? A z logiky věci je pak podle exprezidenta zřejmě pravicové pracovat v době komunistické diktatury jako loajální bankovní úředník nebo vědecký pracovník akademického ústavu, který se jako on nikdy nedostal do střetu ani se svými nadřízenými, natožpak s „režimem“?
Ano, mezi skoro šesti sty dokumenty Charty 77 jich najdeme několik, které se věnují životnímu prostředí, například havárii jaderné elektrárny v Černobylu nebo stavbě přehrady Gabčíkovo–Nagymaros. Vyvozovat z požadavku na zveřejnění informací o radioaktivitě nebo z kritiky megalomanského vodního díla, že Charta 77 byla „dozelena“, je ale dost mimo.
Václav Klaus také zavzpomínal na to, jak ve funkci premiéra každou středu po jednání vlády jezdil na Hrad informovat prezidenta Havla o její agendě. „V nějaké chvíli to Václav Havel přerušil, že on se u toho dobře necítí, že ho poučuji, že to prostě neakceptuje.“Václav Havel ale tyto schůzky, které se staly jeho „postrachem a noční můrou“, zrušil z úplně jiného důvodu, než že by nesnesl poučování. V knize Prosím stručně k tomu píše: „Mělo to vždy tentýž průběh: patnáct, dvacet až pětadvacet minut velmi přátelského rozhovoru o všem možném a pak ona důležitá chvíle úderu, kvůli které se to celé vlastně konalo, totiž nějaká výtka k mému počínání z poslední doby. Byly to vesměs nesmysly, ale nešlo vůbec o to, aby to mělo smysl, šlo o to dostat mě do defenzivy.“Jako příklad Václav Havel uvádí Klausovu kritiku toho, že projevil lítost nad úmrtím Franka Zappy, podle Klause by hlava státu neměla kondolovat k úmrtí nějakého rockera.
Václav Havel celou věc hodnotil jako součást Klausovy povahy. „On to jinak neumí. Buď se někoho bojí, nebo někoho ponižuje.“Což je dobrý dovětek ke Klausovu tvrzení v rozhovoru s Ivanou Pečinkovou pro Lidové noviny. Havel byl vskutku z jiného těsta než Klaus. Ne v tom, že by byl „levicový“nebo „dozelena“, ale v tom, že se nebál a ani neměl potřebu lidi kolem sebe ponižovat.
Klaus se projevuje jako mistr nálepkování. Texty Charty 77 podle něj byly „nalevo“a „dozelena“, vyznačovaly se „intelektuálštinou“a jejich autoři přesvědčením, že vědí „všechno lépe než my ostatní“a na základě toho že mají řídit společnost.