Kostlivci před břehy Jadranu
Byla to jen nepatrná zpráva, která se objevila v minulých dnech ve zpravodajských agenturách: Evropská komise souhlasila, aby se Chorvatsko, nejmladší členský stát Unie, stalo po šesti a půl let trvajícím čekání součástí schengenského prostoru.
Kdo se ovšem už začíná těšit, že cestování k moři by mohlo být v létě o něco jednodušší a obejít se bez hraničních kontrol, ať se příliš neraduje. Jedna věc je stanovisko Komise, která shledala Chorvatsko jako dostatečně připravené. Se vstupem do Schengenu ovšem musí souhlasit všichni členové. Bylo by překvapením, pokud by se kladně vyjádřili i Slovinci.
Lublaň se Záhřebem mají jeden nevyřízený účet, a tím je přístup do Piranského zálivu. Nejde o nic menšího než o cestu dvoumilionového Slovinska k mezinárodním vodám Jadranu. Spor se táhne již od rozpadu Jugoslávie v roce 1991 a stal se z toho takový kostlivec ve skříni. Lublaň nějakou dobu blokovala vstup Chorvatska do EU. Obě země se pak sice dohodly, že budou respektovat výsledek mezinárodní arbitráže, když ale v červnu 2017 přiznala Slovinsku tři čtvrtiny zálivu a koridor k moři, Chorvati se postavili proti. Došlo pak i k potyčkám mezi chorvatskými rybáři a slovinskou pobřežní hlídkou. Rybáři pokračovali v rybolovu, jak to měli ve zvyku, i v části, která byla nově prohlášena za slovinské výsostné území. Aby toho nebylo málo, vložili se do toho tenkrát chorvatští veteráni z války za nezávislost. Celkem drsně dali vlastnímu premiérovi Andreji Plenkovičovi ultimátum, že pokud problém nevyřeší do 72 hodin, vyřeší ho sami. Nevyřešili.
Podobně jako přístup do Piranského zálivu nemá v dohledně době řešení ani členství Chorvatů v Schengenu. A nic na tom nezmění ani jejich blížící se premiérové předsednictví EU v příštím roce.
Dalo by se očekávat, že pokud jsou dvě členské země v právní při, mohla by se o smír pokusit Komise. Platí to tím spíš, že v jiných podobných situacích nejvyšší instituce EU s reakcí neotálela. Vzpomeňme na řízení pro podezření z porušení unijních pravidel či zásad právního státu. Nic se ale neděje.
Takže se nabízí vysvětlení, že za tím musí být tvrdá zákulisní politika. O co by mohlo jít, naznačil loni německý týdeník Der Spiegel. Nejvyšší špičky Komise údajně brání zveřejnění hodnotící zprávy právní služby Komise, která dává za pravdu Slovincům. A Spiegel také uvedl, kdo by měl být „žábou na prameni“: Mělo jít o Martina Selmayra, pravou ruku šéfa Komise Jeana-Clauda Junckera. Bavorský křesťanský sociál Selmayr prý nedělal nic jiného, než že vyhověl přání kolegy ze stejné politické rodiny, Chorvata Plenkoviče.
Je to jeden z dalších příkladů, k jakým úskalím mohou vést přílišné politické ambice Komise. Právě takovou ji chtěl mít dlouholetý lucemburský premiér Juncker, když se roku 2014 ujímal jejího vedení. Řečeno s klasikem: „Myslel to dobře, ale dopadlo to jako vždycky.“
Podobně jako přístup do Piranského zálivu nemá v dohledně době řešení ani členství Chorvatů v Schengenu. A nic na tom nezmění ani jejich blížící se premiérové předsednictví EU v příštím roce.