Kolik je „dost“?
Peníze ve zdravotnictví jsou v(d)ěčné téma pro kohokoli. Vždy však hodně záleží na mnoha souvislostech
Máme to tu zas. Matka všech otázek, Kolumbovo vejce české debaty o zdravotnictví: je v něm peněz málo, nebo dost? Možnost „peněz je příliš“se nevyskytuje. Znovu tedy zaznívá éterem společný kánon zcela nesourodých aktérů, institucí a postav – nikdy není dost, žádáme víc, víc…
Do tohoto šiku se možná nechtěně zapojil i profesor Pavel Pafko, chirurg, emeritní přednosta kliniky a nepřehlédnutelná postava české medicíny, která požívá vysokého respektu odborné i laické veřejnosti. Společně s moderátorem Danielem Takáčem však dovedli 8. října v Interview ČT24 diskusi o ekonomice zdravotnictví na úroveň pře dětí na pískovišti, kdo má větší kyblík. Zaznělo, zda máme či nemáme u nás rakouské zdravotnictví. Že sice ano, ale když to půjde takto dál, že jej mít nebudeme. My však nechceme bulharské či rumunské zdravotnictví. To je míra povrchnosti, kterou by pan profesor nesnesl ani na ranním hlášení, neřkuli ve vědecké debatě. Ptal by se – co máte přesně na mysli? Jak jste to ověřili? A jak to má správně být? Jaké je řešení?
Oblíbená obecná otázka, zda je peněz dost, nebo málo, je totiž irelevantní. Naopak relevantní je ptát se, čeho chceme dosáhnout konkrétně, jak a – nakonec samozřejmě také – za co.
V uctivé vzdálenosti od světového zdravotnictví Oblíbený odborářský požadavek je, že lékaři mají pracovat stále méně hodin za stále více peněz. Tak jednoduché to není. Kardiolog profesor Josef Veselka 4. září v Hospodářských novinách uvedl – parafrázuji –, že klinické zkušenosti se získávají prostě úhrnným počtem hodin ztrávených v nemocnici. Zkratky nejsou. Jinými slovy, budou-li lékaři trávit stále méně hodin ve službách, kde se konfrontují s akutními stavy, dovednosti budou získávat pomaleji.
Předseda spolku mladých lékařů Martin Kočí v rozhovoru pro Medical Tribune 14. října uvádí, že vývoj platů mladých lékařů jde v posledních letech dobrým směrem, i když ještě není tam, kde by si přáli. Pálí je však džungle v postgraduálním vzdělávání a mračna administrativy. Autor těchto řádků poznal v klinické praxi z kraje devadesátých let v různých zemích, že se vždycky v nemocnici našla nějaká práce, která se mladým lékařům prostě hodila na stůl. Zatímco u nás to bylo vypisování příjmových a propouštěcích zpráv, v Británii to byla například příprava roztoků pro infuze.
Jsou však jiné věci, které nás od „světového“zdravotnictví udržují v uctivé vzdálenosti. Je to napojení následné péče a špičkových výkonů. Zatímco u těch druhých – transplantací, intervencí – snese srovnání s pěti hvězdičkami kdekoli ve vyspělém světě, často zůstane otázka: co potom, kde a jak rychle? Příkladem: pacient s cévní mozkovou příhodou může být v akutní fázi špičkově zaléčen, bývá po několika dnech propuštěn ze specializovaného centra do dalšího léčení. Pokud nemá to štěstí, že se dostane na správné rehabilitační pracoviště, ale přistane pouze v „nějaké“nemocnici, tak se mu nikdo dostatečně každodenně nevěnuje, aby jej naučil opět třeba jíst, chodit, mluvit. Když se příbuzní po pár týdnech nezlepšování začnou ptát, v čem to je, na odpovědi bývá trochu pozdě. Na místě je otázka, kdo má organizovat pacientův průchod „systémem“tak, aby v pravý čas dostal, co potřebuje. Aby nepropadl velkými oky organizační sítě do zapomnění.
Tyto a podobné věci je potřeba řešit. Nejdou však vtěsnat do politického hesla.
Podobné otázky kolem našeho zdravotnictví mají smysl. Tvrzení, zda je v něm peněz dost, moc, nebo málo, má asi takový význam jako otázka, zda je dobře, že svítí slunce. Velmi obecná odpověď „ano“není nikomu na nic. Důležité je, aby svítilo někdy více, někdy méně, tady více a tady méně, podle situace. Otázka, zda je peněz dost, má smysl pouze v kontextu dalších souvislostí.
Krásně to ilustruje graf závislosti střední délky dožití ve zdraví od množství peněz, vydaných ve zdravotnictví v přepočtu na obyvatele, a parity kupní síly (OECD Health Data, Eurostat 2012). Státy vydávající podobně peněz mají rozdílnou délku dožití ve zdraví. Mezi zeměmi V4 s podobnými zdravotními výdaji, v délce dožití ve zdraví Česko vede. Naopak u zemí, které vydávají na zdravotnictví částky až násobně rozdílné, je střední délka dožití ve zdraví prakticky stejná. Takovými jsou Malta, Švédsko a Norsko.
Na místě je otázka, kdo má organizovat pacientův průchod „systémem“tak, aby v pravý čas dostal, co potřebuje
Ufouknout tlak z papiňáku Matka všech otázek – zda je peněz dost, nebo málo, na kterou se redukuje diskuse ve zdravotnictví, je ovšem vlajkou, za kterou se schová pestrá směsice zájmů. Zájmů odborářských, zájmů více politických než profesních sdružení i zájmů politických stran potácejících se na hraně vstupu do příští sněmovny. Komunisté si užívají roli jazýčku na vahách, zda rozpočet bude, či nebude. Pod heslem „všeliké rozdávání dobré jest“udělají vše, o čem si myslí, že jejich derniéru oddálí. Stálo by za úvahu, zda by ctihodná a státotvorní opozice nechtěla ve sněmovně projednou rozpočet podpořit. Pomohla by tím ufouknout tlak z papiňáku neutuchajících požadavků na ještě více než hodně peněz do zdravotnictví. Možná by zbyl čas na věcné otázky, které se na transparenty nevejdou.