Listopad 1989 byl pro Slovensko šok

I po třiceti letech zůstali jeho občané rozpolceni mezi přáním mít západní blahobyt a zároveň srdečné vztahy typické pro Východ

Slovenský národ reagoval na konec vlády komunistů tím, že si začal vytvářet nové nepřátele. Nejprve to byli Češi, pak Maďaři, teď k nim patří západní liberálové, říká František Mikloško, bývalý disident a jedna z politických tváří polistopadového Slovenska.

LN Pamatujete si na okamžik po listopadových událostech v roce 1989, kdy vám bylo jasné, že je vyhráno?

Ano, velmi dobře, protože to bylo spojeno se silným vnitřním zážitkem. Bylo to v prosinci 1989, kdy jsem se procházel po Bratislavě a měl vnitřní pocit, že jsem svobodný, že nemusím na výslech a nehrozí mi vězení.

V té době padl ústavní článek o vedoucí úloze komunistické strany, dosavadní prezident Gustáv Husák podal demisi, Václav Havel se chystal na zvolení prezidentem a začaly přípravy na první svobodné volby.

Do té doby jsme neměli stoprocentní jistotu, jak to celé dopadne. Když se poprvé objevil na Václavském náměstí Alexander Dubček a dav nadšeně skandoval „Dubček na Hrad!“, nebyli jsme si jisti, jestli se nevracíme pouze někam do roku 1968, případně k nějaké perestrojce. Až v tom prosinci začalo být jasné, že půjdeme dál.

LN Kdy došlo k prvnímu tříbení názorů v rámci opozice?

Nesmíme zapomenout, že revoluce se odehrávala ve třech velkých centrech: v Praze, Bratislavě a Košicích. Bratislava byla vždycky opatrná vůči Praze, Košice zase neměly důvěru vůči Bratislavě. Takže v Košicích vzniklo Občanské fórum (OF) a nám ve Veřejnosti proti násilí (VPN) dalo práci je přesvědčit, aby byli s námi. Ideál by samozřejmě byl, aby existovalo v celém Československu jedno opoziční hnutí, ale otevřeně říkám, že to tenkrát v Bratislavě neprošlo.

LN Bylo tím už zaděláno na pozdější napětí mezi Čechy a Slováky, které se poprvé projevilo při boji o úřední název společného státu?

Ne. Spíš nám šlo o to, aby ti, kdo vyjednávali v Praze, nezapomínali na Slovensko. Pravda ale je, že mě hodně překvapilo, jak moc rychle se po listopadu objevil slovenský nacionalismus.

Vidím pro to dva důvody. První, že to téma zřejmě někde dřímalo v kolektivním podvědomí. Možná i pověstný centralismus komunistických papalášů v Praze souvisel s obavami, že pokud by se jenom trochu povolila uzda, nastolilo by to slovenskou otázku.

Druhou věcí ale bylo, že ti, kdo jako první naskočili na národní vlnu, se při listopadových událostech často ocitli mimo dění a události je zaskočily. Platilo to pro bývalé komunisty, oportunisty v obcích spisovatelů, Matici slovenskou, kteří předtím mlčeli.

Dobře to vystihovala slova komunistického spisovatele Vladimíra Mináče: „Jako komunista jsem v životě selhal, ale jako Slovák stojím na začátku nové éry.“Jinými slovy, všichni, kdo s národním pojetím nesouhlasili, byli časem považováni za zrádce. V tom jsme pak žili dalších 15 let a do určité míry to stále ještě přetrvává.

LN Mnohde v bývalém východním bloku vidíme, že dopad událostí z roku 1989 je zpochybňován, vrací se nostalgie po „starých dobrých časech“. Právem?

Určitě ne. V dané chvíli jsme dělali, co jsme uměli. Ohlížet se dozadu a hledat chyby nemá smysl. Vybavuji si ale jeden klíčový moment. Někdy v roce 1991 k nám na VPN přišel předseda federální vlády Marián Čalfa, protože byl naším nominantem, s tím, že vláda si nechala udělat průzkum veřejného mínění. Otázka byla prostá: Po čem touží Češi a po čem Slováci?

Vyšlo z toho, že zatímco Češi v naprosté většině chtějí rychlou transformaci a začlenění do západních struktur, Slováci toužili po sociálních jistotách. To byl moment, který nakonec vedl k rozpadu státu. Toho pak využil i Vladimír Mečiar, který se postavil do čela nikoli s národním programem, ale s programem vůdce, jenž ochrání lidi a postará se o ně.

LN Máte vazbu na církevní prostředí. Jak se vyrovnala slovenská katolická církev s novým společenským pluralismem po roce 1989?

Dvacet let jsem se pohyboval v prostředí tak zvané Tajné církve a patřil do okolí biskupa Jána Chryzostoma Korce (pozdějšího biskupa v Nitře – pozn. red.), Vladimíra Jukla a Silvestra Krčméryho (organizátorů Tajné církve na Slovensku – pozn. red.).

Stále nad námi viselo trauma „slovenského štátu“. Tajný biskup Korec říkal, že nesmíme jít do politiky, protože když nás obviní z politického klerikalismu nebo klerofašismu, nikdo se nás nezastane. Slovenská církev s výjimkou Jána Čarnogurského (slovenského premiéra v letech 1991–1992 – pozn. red.) do politiky nešla. To má ale důsledky, které vidíme do dnešních dní, protože katolíci neměli připravenou žádnou politickou garnituru.

Jedině Čarnogurský uvažoval politicky, vnímal světové i evropské souvislosti. Ale jakmile tahle generace odešla, nikdo nový nepřišel. Nejde jen o politiky, slovenským katolíkům chybí intelektuální elita, která by měla přirozenou vážnost a respekt společnosti.

Katolická církev se se svobodou nevyrovnala a to je obrovský problém, přičemž si nejsem jistý, jestli se ho podaří někdy vyřešit. Vedení katolické církve je v podstatě konzervativní a vyhovuje mu bránit svoje jistoty.

LN Jak změnil listopad 1989 slovenskou společnost?

Stali jsme se svědky zvláštního fenoménu v podobě společenského šoku, že jsme najednou přišli o nepřítele – komunisty. Bez nepřítele se ale ukázal být život ještě těžší, protože to předpokládá, že člověk se pokusí vytvořit nějaké hodnoty, které osloví společnost. Toho jsme ale nebyli schopni, tak jsme si vytvořili nové nepřátele.

První byli na ráně Češi, takže jsme chtěli pryč od Prahy a vládnout si sami. Když se to podařilo, stali se nepřáteli Maďaři, a to s heslem „Na Slovensku po slovensky“. Pak se to obrátilo proti nám, kdo jsme kritizovali směr, jaký Slovensko nabralo.

A něco podobného teď vidím i u slovenské katolické církve: Protože není schopna oslovit v podmínkách svobody společnost, uzavírá se do jakýchsi schémat a vidí nepřítele v západoevropském liberalismu a vymezuje se vůči němu. Jsem přesvědčený o tom, že skutečná krize nás ještě čeká. Budeme se muset vyrovnat s tím, že pokud nezačneme vytvářet něco pozitivního, budeme pomáhat jen a jen našim nepřátelům.

LN Slovensko je už několik měsíců svědkem zveřejňování přepisů rozhovorů mezi vlivnými podnikateli, jako třeba Marianem Kočnerem, politiky a představiteli justice. Jak je možné, že se na Slovensku vytvořily takovéto struktury?

Od samého počátku jsem přesvědčený o tom, že existence Slovenska není samozřejmostí, protože první samostatný slovenský stát skončil v troskách – z hlediska politického, ekonomického a morálního. Nebýt národního povstání 1944 a obnovení Československa, kdy jsme se přes noc stali součástí vítězné strany druhé světové války, nevím, jak by to s námi dopadlo.

Stejná situace s morálním rozvratem se opakuje i nyní a pořád dokola. Už Ľudovít Štúr v 19. století říkal, že Slováci nemají smysl pro víc než vlastní rodinu, maximálně obec. Povědomí o vlastní zemi je jim cizí.

Od té doby uběhlo více než 160 let, ale vidím úplně stejnou situaci. Každý vidí pouze do úrovně vlastní rodiny nebo nějakého bližšího okolí a vědomí odpovědnosti za stát chybí.

Již během doby mečiarismu jsme se dostali politicky a ekonomicky úplně na okraj a donedávna jsem si myslel, že to už není možné překonat – ukázal se opak. Teď vychází najevo, že vlivní politici a podnikatelé nemají vůbec problém Slovensko po morální stránce zcela rozložit a jít pouze za vlastním a osobním prospěchem.

Pořád jsme ještě ve fázi hurá vlastenectví, chybí nám postoj známý u šlechticů, že je třeba věci vidět v horizontu generací. Mám pocit, že o to pořád ještě musíme bojovat a že není vyhráno. Nadějí pro mě jsou mladí lidé, kteří sehráli klíčovou roli nejen v roce 1989, ale i při porážce mečiarismu v roce 1998 anebo v současné době.

LN Neodvrátí se veřejnost kvůli těmto skandálům od demokratického systému a nebude volat po silném vůdci, který všechny problémy, včetně afér, vyřeší?

Zatím si nemyslím, že by to hrozilo, vidím naopak velkou vůli po změně směrem k lepšímu, a to demokratickým způsobem. Každému je jasné, že éra Smeru a stávající vládní garnitury

LN Je to atmosféra, v níž by se mohl znovu pokusit uspět Vladimír Mečiar, jenž ohlásil návrat do politiky?

Osobně si myslím, že už nemá šanci. Slovensko je emocionální země, která se zamiluje do nějakého vůdce, ale pak se jej časem přejí. Nedávno jsem viděl krátké Mečiarovo vystoupení. Měl jsem pocit, že mluví jazykem minulosti, tak jako z 19. století, a že mu proto už nemůže nikdo rozumět.

LN A co překvapení letošních prezidentských voleb, Štefan Harabin?

To je skutečně nový fenomén, jenž jede přesně v linii, že vytváří představu nepřítele, kterým mají být pro Slovensko Evropská unie a Spojené státy. On se tváří, že by mohl být tím, kdo před nimi zemi ubrání. Právě proto je důležité, aby se lidé nenechali na takovéto vidění světa nalákat. Musíme vidět život v širším spektru a to je zápas, který budeme muset ještě svést.

LN Letos jste potřetí kandidoval na prezidenta. Lišila se tahle kandidatura v něčem od těch předchozích?

Pro mě bylo největším překvapením, jak volili křesťané, a to nejenom řadoví věřící, ale i oficiální představitelé. Tam byl patrný obrovský příklon ke Kotlebovi (šéfovi krajně pravicové Ľudové strany Naše Slovensko – pozn. red.) a Štefanu Harabinovi. V regionech se silnou religiozitou byly některými kněžími vysílány jasné signály, že je třeba takto volit, a to jsou velmi nebezpečné hry, do nichž se pouštíme.

LN Ve volbách se hodně diskutovalo i o příslušnosti Slovenska k Západu čili jednomu z hlavních výdobytků listopadu 1989. Dá se proto výsledek hodnotit jako podpora západnímu směřování země?

Vidíme v posledních letech, že na Slovensku roste odpor vůči Americe jakožto velmoci. Zároveň ale vidíme, že všichni ti, kdo pošilhávají východním směrem a hovoří o Rusku jako o ochránci tradičních křesťanských hodnot, jezdí na dovolenou na Západ. Samozřejmě že nechtějí do Ruska, ale tam, kde platí pravidla a dané slovo.

Je v tom určitá rozpolcenost, kterou si vysvětluji tak, že Slováci jsou trochu zaskočeni tempem a ekonomickým způsobem života Západu. Na straně jedné by chtěli mít západní pořádek a bohatství, zároveň ale srdečné lidské vztahy typické pro Východ.