Kubánská prima ballerina assoluta
V polovině října zemřela Alicia Alonsová. Kubánská primabalerína odešla ve věku nedožitých devadesáti devíti let.
Jméno Alicia Alonsová, rozená Alicia Ernestina de la Caridad del Cobre Martínez y del Hoyo, rezonuje ve světě tance stejně zvučně jako jména jejích konkurentek. I ony zůstávají spojeny s rolemi, které se v jejich interpretaci staly pojmem a vysněnou metou pro další generace tanečnic – téměř každý asi slyšel o Umírající labuti Anny Pavlovové, Odettě a Odilii Maji Plisecké nebo o Giselle Alicie Alonsové.
Alonsová zůstává rovněž neodlučitelně spjata s Kubánským národním baletem, který založila se svým manželem Fernandem a jeho bratrem Albertem. V jeho čele stála od roku 1948 (původně nesl název Ballet Alicia Alonso, po revoluci v roce 1959 byl přejmenován na Ballet Nacional de Cuba). Škola Alicia Alonso Academy of Ballet, založená o dva roky později, podporovala mladé talentované tanečníky, v roce 1956 jí však hrozilo zavření, přestože fungovala jako součást profesionální instituce, a to pod křídly zmíněného souboru.
Navzdory handicapu
Alicia Alonsová, narozená v Havaně 21. prosince 1920, započala svou cestu k tanci na kurzech flamenka ve Španělsku. Poté studovala balet v Havaně, kde se setkala s Fernandem Alonsem, rovněž tanečníkem, s nímž v šestnácti letech vstoupila do svazku manželského (v roce 1975 se rozvedla a Alonso si vzal taneční kritičku Simón Martínezovou). Společně odjeli do New Yorku, kde Alicia navštěvovala School of American Ballet, v roce 1938 porodila dceru Lauru a debutovala v muzikálové komedii Great Lady a o rok později tančila v Ballet Caravan (předchůdce New York City Ballet).
Její taneční kariéru zásadně ovlivnilo založení American Ballet Theater (v roce 1940 Ballet Theater), u jehož zrodu stála. Rozjezd na profesionální scéně však ohrozilo lékaři diagnostikované odchlípnutí sítnice. Alonsová se podrobila několika operacím a více než rok strávila na lůžku se zavázanýma očima. Zákroky však nepomohly a Alonsová se musela vyrovnat se ztrátou periferního vidění. I přes tento handicap se dokázala vrátit na scénu jako Giselle (1943), která se stala její životní rolí, k níž se vracela po celou kariéru – pokaždé v jiné choreografii a na mnoha světových scénách. Oporou jí byli nejen vynikající partneři, ale i pečlivě naučená orientace v prostoru podle světel, která podél jeviště pro ni v různých barvách speciálně nainstalovali. „Svou slepotu jsem se naučila akceptovat. Nechtěla jsem, aby si diváci mysleli, že když tančím špatně, je to kvůli mým očím. Nebo když tančím dobře, je to všemu natruc. To bych nemohla být umělkyní,“vyjádřila se Alonsová v roce 1971.
Tančila v mnoha souborech včetně Ballet Russes de Monte Carlo (1955–1959), stala se múzou George Balanchina, který pro ni vytvořil jeden ze svých nejslavnějších symfonických baletů Téma a variace (1947) na závěrečnou větu Čajkovského Suity č. 3
G dur pro orchestr, hlavní part ztvárnila ve strhujícím tanečním dramatu Agnes de Milleové na hudbu Mortona Goulda s názvem Fall River Legend (1948), vycházejícím z autentického příběhu Lizzie Bordenové, jež zabila svého muže sekyrou, protože ji týral.
Balet za Fidela Castra
V padesátých letech Alonsová vycestovala do Sovětského svazu, kde hostovala ve Velkém divadle v Moskvě a Mariinském divadle v Petrohradě (tehdejším Leningradě). Když se v roce 1959 dostali komunisté na Kubě k moci, vrátila se a získala funkci umělecké ředitelky Kubánského národního baletu. Tehdy ji prý Fidel Castro oslovil s dotazem, co vše potřebuje, aby založila soubor. „Tak jsem mu poslala dlouhý seznam našich snů,“zavzpomínala balerína. Během několika týdnů dostala štědrou dotaci a s tanečníky procestovala odlehlé kouty ostrova, kde nikdy předtím balet neviděli. Významnou měrou se rovněž zasloužila o etablování vzdělávacího systému pro tanečníky, z nichž se mnozí stali hvězdami v zahraničních souborech. Sama nemohla delší dobu vystupovat v USA, hostovat v American Ballet Theatre jí dovolili až v roce 1975.
Balet se na Kubě, obdobně jako v sovětském Rusku, stal součástí politické propagandy, nicméně uchovával tradiční tituly – konkrétně balety z období romantismu a balety P. I. Čajkovského. Stejně jako si svůj věhlas vydobyl ruský balet, postupně získal prestiž a uznání i klasický kubánský balet, jehož styl Alonsová charakterizovala slovy: „Ženy jsou velmi feministické a muži velmi maskulinní. Tančí jako partneři a hýbou se lehce.“Tato významná dáma z Kuby připustila, že pro soubor není snadné vystupovat v zahraničí, mluvila o „světě komerčních svodů“, odkud se řada tanečníků nevrátila. „Vidím, jak si z rostoucího krásného velkého stromu někteří odnášejí větve,“komentovala situaci. „Bolí to.“
Alonsové se dařilo uvádět vlastní choreografické verze romantických a klasických baletů kromě domovské scény v Pařížské opeře, Vídeňské opeře, milánské La Scale a Královském dánském baletu. Své devadesáté narozeniny v roce 2010 oslavila během anglického turné v Londýně, kdy po představení Labutího jezera přišla na scénu za doprovodu sólistů – primabaleríny Ballet Nacional de Cuba Viengsay Valdésové a hostujícího prvního tanečníka Královského anglického baletu Kubánce Carlose Acosty. Ve Spojených státech připravil tehdy k poctě Alicie Alonsové sérii slavnostních představení také American Ballet Theatre, kde se její účinkování stalo velkou událostí.
Proti proudu času
Díky umění Alicie Alonsové se balet jako významný fenomén múzických umění rozvíjel ve Venezuele, Argentině, Brazílii a Mexiku. Příležitost pro setkávání baletních umělců představoval Festival Internacional de Ballet de la Habana, který Alonsová pořádala pravidelně od roku 1960.
Svou stopu zanechala i v Česku, i když na její umění mohou vzpomínat už jen pamětníci, kteří ji v 70. a 80. letech viděli v rámci zájezdů Kubánského národního baletu do tehdejšího Československa či znali její nastudování Marné opatrnosti (La Fille mal gardée) v pražském Národním divadle anebo později v 90. letech v provedení Taneční konzervatoře hl. m. Prahy.
Vliv Alicie Alonsové nejen na kulturní rozvoj Latinské Ameriky a baletního umění dokládají četné tituly, řády a medaile. Mezi ty nejvyšší patří oficiální mexický Řád El Aquilla Azteca (1982), Prix Benois de la danse za celoživotní dílo (2002), Řád čestné legie (Légion d’honneur) od francouzského prezidenta Chiraka (2003) a Zlatá medaile za zásluhy o umění od španělské vlády (2005). Alonsovou lze označit za virtuální císařovnu kubánského tance a souboru, který představuje pro Kubu nejvýznamnější uměleckou reprezentaci v zahraničí. Její portrét se objevil i na kubánských poštovních známkách.
Naposledy vystoupila na jevišti v roce 1995 v pětasedmdesáti letech, když tančila ve své choreografii The Butterfly. Svůj věk brala s nadhledem a zaobírat se jím považovala za nejhorší myšlenku, co vás může napadnout. „Nesmíte přemýšlet, jak jste staří, musíte přemýšlet o tom, co chcete ještě udělat, jak to udělat, a nevzdat to.“A v rozhovoru pro The Times dodala: „Víte, co tím myslím? Chystám se dožít 200 let. Tak doufám, že i vy budete mít to štěstí. Nerada bych zůstala sama.“
Alicie Alonsová byla charismatická dáma s havraními vlasy, uhrančivým pohledem, ostrými rysy, jak je patrné z fotografií i filmových dokumentů, které jsou dokladem jejího tanečního umění. A v něm zůstane nesmrtelnou legendou.
Alonsovou lze označit za virtuální císařovnu kubánského tance a souboru, který představuje pro Kubu nejvýznamnější uměleckou reprezentaci v zahraničí