Noc, kdy mrtví vstali z hrobů
Popkulturní fenomén zombie filmů zažívá v posledních letech renesanci. Na co navazuje a nejčastěji odkazuje?
Jdeme si pro tebe, Barbaro!“straší svou sestru floutkovitý Johnny na jednom opuštěném pensylvánském hřbitově, kam přijeli za svými zesnulými rodiči. Barbara je smutná a vážná, Johnny má akorát ze všeho legraci, takže když na ni vybafne zpoza hrobu, osopí se na něj a odežene ho od sebe.
Jenže na hřbitově nejsou tak úplně sami. Opodál se v mlze klátí podivná postava v černém obleku se skelným pohledem. Barbara, zabraná do svých myšlenek, si ani nevšimne, že je jí pořád blíž a blíž – až ji nevybíravým způsobem napadne. Johnny přispěchá sestře na pomoc, je však v krátké potyčce s podivným agresorem zabit. A ve chvíli, kdy útočník začíná mrtvého Johnnyho požírat, hrůza může propuknout naplno. Barbara prchá prázdnou krajinou, než před sebou spatří na první pohled opuštěnou farmu…
Taková je úvodní scéna amerického hororu Noc oživlých mrtvol (1968), jenž se i více než padesát let po svém vzniku řadí mezi nejstrašidelnější a stále opakované filmy a který zároveň změnil podobu celého žánru. Stál za ním talentovaný multiumělec George Romero, kolem jehož filmu a potažmo vlastní osoby vznikl malý kult – a přitom mu tehdy při natáčení nešlo o nic vznešenějšího než vydělat nějaký dolar a předvést se velkým hollywoodským studiím, která ho zatím ignorovala.
Strašidelní otloukánci
Filmy, kde by znovuoživlí mrtví byli hlavními protagonisty, sice do té doby existovaly, ale pobývaly víceméně na okraji zájmu diváků (a už vůbec nezajímaly seriózní kritiky). Zombie dokonce ani nepředstavovaly nějaký zajímavý marketingový artikl pro slavení Halloweenu, protože se o nich vlastně moc neuvažovalo coby o hororových postavách. Jako bytosti, které stvořil afroamerický folklor, do mainstreamu pronikaly jen velmi pozvolna.
Halloween ve své aktuální podobě vychází z irských tradic oslav svátku Všech svatých, kam oživlí mrtví moc nepasují. V nejklasičtější podobě v typických barvách černé a oranžové jsou hlavními atributy vyřezané dýně jack-o-lantern, čarodějky, duchové – a také kostlivci, u nichž už začíná být cítit jakási ozvěna návratu mrtvých k živým. Spojní zombie s Halloweenem však víc vynikne, když se podíváme na oslavy Všech svatých mimo euroamerický prostor: při Día de los Muertos v Mexiku údajně navštěvují zemřelí své živé potomky, v Peru a Bolívii zase živí piknikují na hřbitovech přímo na hrobech svých příbuzných, a na Madagaskaru dokonce jednou za sedm let z hrobů vytahují rozkládající se mrtvoly, obalují je do sukna a pak s nimi tancují, protože věří, že dokud se tělo úplně nerozloží, jejich milovaní stále žijí. Do tohoto prostředí se návraty mrtvých už hodí.
Jenomže zombie byly až do roku 1968 spíše kuriozitou. Podle afroamerického folkloru si zombie vytvářeli čarodějové, kteří je nutili pracovat. A hlavně: šlo o tupá a v zásadě neškodná stvoření. Že by ale oživlí mrtví chtěli živým škodit?
Třeba i vlastním příbuzným? To nikoho ani nenapadlo.
Jen pro zajímavost: nemysleme si, že našemu středoevropskému prostoru jsou zombie cizí. Pravda, neříkáme jim tak. Ale jen si vzpomeňme na strašidelnou bytost z mnoha domácích pověstí jménem fext. Jaký je rozdíl mezi ním a zombie? Prakticky žádný...
Přelomové dílo
George Romero se Nocí oživlých mrtvol
přesně trefil do potřeb své doby. Jednak se objevil v časech, kdy hollywoodský studiový systém skomíral a vzrůstala poptávka po silných autorských osobnostech, které byly na tomto systému, preferujícím zisky nad uměleckou kvalitou, více či méně nezávislé (což se odrazilo v silné režisérské generaci 70. let, kam patřily nejuznávanější osobnosti i dnešní doby – Steven Spielberg, George Lucas, Ridley Scott, Woody Allen, F. F. Coppola nebo Michael Cimino, autor geniálního Lovce jelenů, který také svým rekordním propadákem Nebeská brána tuto éru v roce 1980 zase pohřbil), a jednak svým filmem vystihl neklid 60. let.
Žánrově je film Noc oživlých mrtvol
hybrid, protože začíná jako sci-fi, ale nakonec se z něj vyklube čistokrevný horor, což do té doby nebylo vůbec obvyklé. Celý film se odehrává během jediné noci, kdy se na farmě zabarikáduje několik lidí, jež obléhají zombie (těm se ovšem neříká zombie, to slovo ani jednou nepadne, jsou to jen „ty věci“), které je vraždí a požírají. Příchod zombie je následkem katastrofy družice, kterou vyslala NASA k Venuši, ale zpět s sebou přivlekla záhadnou radiaci, kvůli níž mrtví zase ožívají. Hrůznou noc nakonec přežije jediný člověk, ironicky ho ale na konci zastřelí policie v roli zachránce.
Režisér se rozhodně nebál zbourat zažité žánrové konvence. Například všechny postavy, které se mohly jevit jako hlavní hrdinové filmu, nechal postupně zabít. Ať už šlo o Barbaru z úvodní scény, nebo mladý milenecký pár (mimořádně sugestivní je scéna, když zahynou při výbuchu auta a jedna ze zombie začíná okusovat ohořelou dívčinu ruku) a stejně dopadla i typická americká středostavovská rodinka, o které si Romero kriticky zjevně nedělal žádné iluze. Pokud do té doby platilo, že rodina musí ve filmu vždycky přežít, Romero přišel a všechno změnil.
Stejně tak popřel všechny filmové konvence své doby, když cynicky nechal individualismus prohrát v souboji s bezejmennou masou, tradičně vítězný militarismus v jeho pojetí vyznívá hodně rozpačitě (jako ozvěna války ve Vietnamu), útočil na zhoubnou moc televize a především – zrušil povinnost, že každý film musí skončit happy endem. Taky porušil dosavadní tabu v zobrazování násilí. Jasně, dnes nám to už nepřijde, Noc oživlých mrtvol v současnosti působí krotce, protože po zběsilých 80. letech, kdy ve filmech nikomu nic nebylo svaté, otrlého diváka šokuje jen máloco. Ale ve své době byla Noc oživlých mrtvol zjevení. Hodně znepokojivé zjevení.
Jedno mají Dušičky, Halloween i keltský samhain společné. Právě při těchto svátcích se svět mrtvých prolíná se světem živých – a živým se u toho dobře nevede. Zvlášť když se z otevřených hrobů derou na světlo boží oživlé mrtvoly, lačné po lidském mase.
Na Madagaskaru jednou za sedm let z hrobů vytahují tlející mrtvoly, obalují je do sukna a tancují s nimi, protože věří, že dokud se tělo nerozloží, zemřelí stále žijí
Dalším přelomovým momentem filmu bylo, co se v něm stalo zdrojem hrůzy. Od 30. do 50. let zlo přicházelo od „cizích“postav – outsiderů, vyvrženců společnosti, monster nebo ufonů. Romero najednou ukázal, že se strašákem může stát kdokoli z nás. Že v zástupu hladových zombie jsou ti nejobyčejnější lidé ze sousedství, kteří ještě včera působili přátelsky. A hrůza přichází i od hrdinů filmu, když se po nakažení zombie epidemií změní ve stvůry také.
Do historie film vstoupil ještě z jednoho důvodu. V hlavní roli se v něm představil černošský učitel a herec Duane Jones. V té době vůbec nebylo běžné, aby úlohu, která se vyloženě netýkala barvy kůže, ztvárnil Afroameričan. Romero k tomu podotkl, že zrovna tohle nikdy neřešil, protože ho antirasistický apel vůbec nezajímal – Jonesovi svěřil roli hrdiny Bena prostě proto, že byl na castingu nejlepší. Duane Jones však chápal, že mění dějiny filmu, a proto prosadil změnu konce snímku. Tvůrci totiž původně plánovali nechat Bena přežít, Jones ale navrhl Benovu smrt. „Hrdinové v amerických filmech nikdy neumírají. Tohle bude rána – a spolu s šokem, že je hrdinská postava černá, to bude dvojitá rána,“řekl k tomu o mnoho let později. Když Bena omylem zastřelí četa policistů, nelze si nevzpomenout na zbytečné zabíjení Afroameričanů bělošskými policisty, k němuž v Americe dochází dodnes.
Výsledek? Ohromující. Rozpočet 114 tisíc, výdělek 30 milionů. A zisky od té doby ještě hodně stouply. Romero ani jeho parťáci však z toho prakticky nikdy nic neviděli, protože se dopustili začátečnické chyby: zapomněli do filmu vložit copyright. A tak je Noc oživlých mrtvol volným dílem, je zdarma ke stažení na internetu a VHS či dnes DVD verze může prodávat jakýkoli distributor.
Jistě, ne každému se film líbil. Vedle kritiků film strhaly především křesťanské organizace, kterým hodně vadila scéna, kdy ve sklepě musí dcera zabít svou matku, z níž se stala oživlá mrtvola. Snímek se moc nepozdával ani distributorům. V té době ještě neexistoval systém přístupnosti filmů jako dnes, kdy každý producent řeší rating. Na Noc oživlých mrtvol mohl přijít kdokoli bez rozdílu věku – a taky hned měsíc po jejím uvedení vznikl dodnes používaný systém přístupnosti.
Padesát let po vzniku filmu lze jednoznačně říct, že zásah na nejen americkou popkulturu byl ohromující. Snad v každém druhém filmu s halloweenskou tematikou hrdinové Noc oživlých mrtvol sledují v televizi a nejen ve filmových hororech se na Romerův snímek odkazuje dodnes. Všemožné žebříčky ho zařazují mezi 1000 filmů, které musíte vidět, než zemřete, či k zásadním milníkům dějin kinematografie.
Noc oživlých mrtvol také předznamenala, kudy se bude hororový žánr vyvíjet v následujícím desetiletí. Promítla se třeba do hororu Tobeho Hoopera Texaský masakr motorovou pilou nebo v italských krvavých „giallo“detektivkách – ne náhodou si jejich pilný tvůrce Lucio Fulci střihl i jeden zombie film.
V rytmu vúdú bubnů
Romero se svému zombie filmu věnoval víc, než přiznával. Promyšleně smíchal prvky z klasických hororů Frankensteina či Draculy z roku 1931, Blobu z roku 1958, volně se inspiroval knihou Richarda Mathesona Já, legenda – a především vyšel z dosavadní zombie tradice, kterou postavil na hlavu. Klasické filmové zombie do té doby pocházely z Karibiku a byly klíčovou součástí kultu vúdú. Romero byl prvním, kdo je z domácího prostředí přesadil jinam. „Vše, co jsem udělal, bylo, že jsem z nich jen udělal sousedy. Říkal jsem si, že nic není děsivějšího než sousedé,“tvrdil podvratně.
Ve skutečnosti šlo o filmovou revoluci. Filmové hordy oživlých mrtvých až do 60. let definoval snímek Bílá zombie z roku 1932 v režii Victora Halperina. Odehrává se na Haiti, kam mladý manželský pár Neil a Madeline přijíždí navštívit svého známého Beaumonta, majitele tamních plantáží, který se do Madeline také zamiluje. Aby ji získal, Beaumont se spojí s démonickým vúdú baronem s úžasným jménem Murder Legendre (v podání hororové ikony 30. a 40. let Bely Lugosiho), ženu prohlásí za mrtvou a posléze ji pomocí vúdú zase oživí. Baron Legendre má ale s mrtvou kráskou jiné plány a hodlá si ji nechat pro sebe…
V Halperinově filmu jsou zombie přesně takové, jak je známe z karibského folkloru. Baron Legendre oživuje mrtvé proto, aby mu sloužili v jeho mlýně zpracovávajícím cukrovou třtinu. Tyto mátohy nemají vlastní vůli a jsou plně oddány svému mistrovi. Vúdú koncept zombie přivezli na Haiti černí otroci z Afriky a zrcadlil se v něm jejich strach z nikdy nekončící otrocké dřiny, která nepřestane ani po smrti. Však se Murder Legendre ke svým nemrtvým chová značně necitelně – zapamatováníhodná je scéna, kdy zombie mechanicky dřou ve mlýně a jedna z nich neopatrně spadne do obrovského mlýnku na třtinu. Mechanismus ji okamžitě rozmačká, ale nikoho to nezajímá. Potácející se postavy nadále vykonávají svou činnost a ztráta druha naprosto nikoho nevzrušuje…
Brontëová v Karibiku
Ještě o kousek dál dovedl tento koncept producent Val Lewton, legendární postava, jehož vlastní životní příběh by si zasloužil samostatný článek. Pocházel z rodiny ukrajinských emigrantů, byl mimořádně plodným spisovatelem, který chrlil romány takovou rychlostí, že je musel podepisovat pseudonymy, protože by nikdo neuvěřil, že vše napsal jediný autor. V devětadvaceti se vrhl na psaní scénářů, podílel se třeba na nejvelkolepějších scénách Jihu proti Severu, stal se „holkou pro všechno“ve studiu RKO, kde nejen psal a natáčel, ale i stál se stopkami u pánských záchodů, aby přesně určil, jak dlouhá má být přestávka uprostřed filmu. A také stvořil několik úžasných hororových filmů. Neměl to jednoduché, protože vedení studia mu vždy zadalo název, u něhož mělo zjištěno, že přitáhne diváky, a Lewton k němu musel dodat příběh. Jeho kolegové vzpomínali, jak byl nešťastný, když dostal zadání v podobě názvu Putovala jsem se zombií (1943). Přesto si s tím poradil na výbornou.
Lewton převedl do karibského prostředí román Charlotte Brontëové Jana Eyrová. Příběh mladé ošetřovatelky, která přijíždí na Haiti pečovat o manželku plantážníka, se pohybuje na hraně mezi vírou v rozum a vírou v magické rituály. Pro klid vlastního svědomí chce ošetřovatelka svou svěřenkyni, která není nijak nemocná, ale je z ní zombie, vyléčit za každou cenu, dlouze s ní tedy putuje karibskou džunglí až na místo zvláštních rituálů, kde jí má pomoci místní kněz vúdú. Zombie jsou zde opět bytosti bez vůle, které nijak netouží požírat lidské maso či mozky a nemusí být ani nijak děsivě namaskované. Úplně stačí strnulý, vytřeštěný výraz a ztuhlá mechanika pohybů, aby bylo dosaženo velmi znepokojivého dojmu. A opět se tu objevuje sociální motiv otrocké práce, na který Romero navázal a transponoval ho do své doby. Motiv, který pozdější tvůrci postupně úplně vypustili.
Mistrův návrat
Romerova Noc oživlých mrtvol nastartovala vlnu zájmu o zombie filmy. Za zmínku určitě stojí Zombi 2 z dílny zmíněného Lucia Fulciho, italského šílence vyžívajícího se v krvi a vyhřezlých vnitřnostech. Romerovi se však pokusy ostatních vůbec nezamlouvaly. Přišly mu jako zaměnitelné hlouposti, v nichž jakoby jen náhodou defilují nemrtví. Stejně tak to mohli být mimozemšťani nebo mutanti. Filmům však chybělo poselství, kritika či zpráva o stavu společnosti. A bez toho si zombie filmy představit nedokázal. Sám je vždy používal coby prostředek satiry, ne samoúčelně k vyvolání pocitu hnusu, a tak se ke „svému“žánru vrátil filmem Úsvit mrtvých (1978). V něm skupinu živých lidí uvězní hordy zombie v obchodním domě.
Úsvit mrtvých je v první řadě kritika konzumerismu, která tvůrce napadla, když vstoupil do „chrámu konzumu“, obchodního domu Monroeville Mall v Pittsburghu. Ve filmu obohatil zombie žánr o prvek, kdy oživlí mrtví dělají to, co nejraději dělali jako živí lidé, tedy se potloukají v obchodním centru. Později se k této myšlence vrátili další filmaři, kteří na Romera nějakým způsobem navazovali, ať už to byl animovaný seriál
South Park, kde v parodické epizodě
Noc oživlých houmlesů uvězní hrdiny na střeše obchodního centra davy bezdomovců, kteří místo sténání „mozky! mozky!“somrují „drobné! drobné!“, případně letošní snímek Mrtví neumírají od ikony nezávislého filmu Jima Jarmusche.
Svou neplánovanou zombie trilogii George Romero dovršil v roce 1985 filmem Den mrtvých. V něm zombie asistují hlavní myšlence o zneužívání vládní moci a kritice militarismu za studené války. Na otázku, zda jsou nebezpečnější nemrtví, nebo samotní lidé, odpovídá depresivní závěr snímku, kdy armáda bez ohledu na bránící se živé lidi na městečko postižené zombie epidemií (za kterou mohl únik radioaktivního plynu z armádního skladu) prostě hodí atomovou bombu a problém „vyřeší“.
Tou dobou však už byly zombie natrvalo zabydleny v popkulturním panteonu strašidelných bytostí. Zatímco v jejich počátcích je ovlivňovaly jiné filmy, najednou zombie samy určovaly směr – před rokem 1968 filmy o oživlých mumiích vycházely z Frankensteina, v období „po Romerovi“jsou mumie mnohem víc podobné zombie než svébytným monstrům. Díky Noci oživlých mrtvol také začali tvořit další filmaři – od Sama Raimiho, autora děsivě bláznivé trilogie Evil Dead ,po třeba Jordana Peela, loňského oscarového laureáta, který v jednom z nejoceňovanějších filmů roku 2017 s názvem Uteč inspiraci Romerem nezapře a hrdě se k ní hlásí.
Během padesáti let zombie pronikly do literatury, komiksů, hudby i počítačových her. Staly se fenoménem, který má po světě miliony fanoušků – i v Praze a na dalších místech v Česku se pravidelně konají akce nazvané Zombie night run, konají se pochody nadšenců maskovaných za nemrtvé nebo se naopak před nimi utíká… Zombie bylo všude tolik, až se mainstreamu začaly zajídat.
Zombie ani nemusejí být nijak děsivě namaskované. Úplně stačí strnulý, vytřeštěný výraz a ztuhlá mechanika pohybů, aby bylo dosaženo znepokojivého účinku.
Nové nadechnutí
Vyčpělost zombie filmů potvrzovala celá řada snímků od osmdesátých let do počátku tohoto století. Jakkoli se tvůrci snažili žánr zatraktivnit, zombie činili nebezpečnějšími, dravějšími a rychlejšími, o horor se v pravém slova smyslu už nejednalo, protože se u sledování nikdo nebál. Ani hektolitry krve už nemohly s otrlým divákem moc pohnout. Zdálo se, že žánr je odsouzen k zániku – kdyby ho v posledních letech neresuscitovali tvůrci, kteří obrodou živých mrtvých zamířili zpět ke kořenům.
V první řadě do zombie filmů pustili humor. Věděli, že snažit se o smrtelně vážný snímek dost dobře nemá cenu, povolili uzdu nadsázce a své filmy napěchovali vtipy a odkazy na starší filmy. Celosvětový úspěch zaznamenal například Zombieland (2009), jehož pokračování vstoupilo do našich kin minulý týden. Ve fikčním světě Rubena Fleischera zombie apokalypsa zasáhla celý svět, takže není kam utéct, a několik málo přeživších se brání, jak umí – zlikvidují zombie třeba tím, že na ni z okna hodí piano.
Ještě dál zašli britští komici Edgar Wright a Simon Pegg ve své poctě zombie filmům Soumrak mrtvých. Napsali geniální parodii na všechny známé i neznámé filmy s tematikou nemrtvých, naplnili ji vizuálními i verbálními citáty (včetně úvodní hlášky „jdeme si pro tebe, Barbaro!“, jen v úplně jiném kontextu) a zároveň vytvořili svébytné žánrové dílo, při jehož sledování postupně tuhne krev v žilách. Scéna, kde hlavní hrdina musí zastřelit svou matku, měnící se na zombie, dovede značně znepokojit. Vážnost ale vzápětí rozbije typicky britský humor, když se v parodické kritice televizních reality show ženy svěřují, že se svými zombie manžely nadále spí, a hrdina chodí do kůlny na zahradu za svým nejlepším kamarádem, který se sice změnil v nemrtvého, ale to neznamená, že by přestal kouřit nebo hrát videohry.
A letošní festival v Cannes hodně vzrušil již zmíněný snímek Mrtví neumírají. Těžko ho někam zařadit, protože sice se jedná o zombie komedii, ale zároveň je to kritika společnosti a lidského chování, ekologická agitka nebo metafilm, kdy se postavy v několika scénách baví o scénáři a o tom, že režisér Jarmusch je kokot. A navíc přiletí i mimozemšťani, takže to už vůbec nedává smysl. Zábava je to ovšem královská.
A to je také cesta, kudy se dostat ze smrtelně vážného a celkově vyčpělého zombie žánru, než se objeví nový Romero, jenž by nemrtvým vrátil důležitost. V dohledné době se to ale asi nestane.