Následky jednoho telefonátu

Mediálně vděčným tématem posledních týdnů byla aféra telefonátu mezi nově zvoleným ukrajinským prezidentem Zelenským a jeho americkým protějškem. Negativní následky bude ale celá kauza mít nanejvýš pro Trumpa. Pro Ukrajince jde o méně významnou epizodu, naopak mohou získat dokonce pozitivní výsledek v podobě zvýšeného zájmu o dění v zemi, zejména o konflikt s Ruskem. Často se totiž zapomíná, že na Ukrajině už několik let probíhá přímý zápas mezi Západem a Ruskem. Nejde jen o přímé střety ukrajinské armády, vyzbrojené americkými zbraněmi a vycvičené americkými poradci, s proruskými separatisty nebo rovnou příslušníky ruské armády. Ukrajina představuje také bojiště v ideové válce mezi Západem a Ruskem: je lepší ruský model správy země, tedy řízená pseudodemokracie se silným vůdcem v čele, nebo liberální demokracie s vládou práva? A může se vlastně jedna z centrálních částí „ruského světa“stát takovou demokracií?

Trumpovi příště radši nezvedat Pravda o telefonátu se na povrch dostala postupně a celá mozaika stále není kompletní. Zpětně viděno se „Ukrainegate“odehrála takto: nejprve USA bez oficiálního udání důvodů zastavily pomoc Ukrajině ve výši téměř 400 milionů dolarů. Tato částka se přitom blíží ročním nákladům ukrajinské armády na nové zbraně a vybavení. Na konci června pak došlo k rozhovoru, na jehož konci může být Trumpovo odvolání. Ten v něm implicitně naznačil, že výměnou za pomoc by měla Ukrajina zahájit vyšetřování možného demokratického protikandidáta v nadcházejících prezidentských volbách Joea Bidena, respektive jeho syna.

Firma, pro kterou Biden mladší pracoval, opravdu kdysi byla v hledáčku ukrajinských vyšetřovatelů, avšak generální prokurátor Šokin vše zastavil už před několika lety. Trump a jeho lidé by si přáli důkazy, že Joe Biden tlačil na Šokinovo odvolání, aby tím zastavil vyšetřování firmy napojené na svého syna.

Ve skutečnosti tak tehdejší americký viceprezident činil v rámci koordinovaného tlaku ze strany Západu, protože Šokin byl značně neochotný zahájit skutečný boj s korupcí. Ukrajinci by také mohli podpořit konspirační teorii, že to byli oni sami, kdo se pokusil v roce 2016 ovlivnit americké prezidentské volby, a ne Rusové. Je vysoce pravděpodobné, že v zákulisí byly tyto požadavky vyjádřeny explicitně.

K čemu všemu už vedla tato „mediální bomba“a co možná ještě způsobí na americké straně, ponechme stranou a zůstaňme na ukrajinské straně telefonu. Také Zelenský se dostal pod palbu kritiky, ačkoli ve srovnání se svým protějškem se tomu může jen usmívat. Někomu se nelíbilo, že byl značně devótní. Trumpa nazval „velkým učitelem“, který má pravdu „ne na sto, ale na tisíc procent“. Na druhou stranu – Ukrajina je slabou zemí, která potřebuje americkou pomoc, a Trump je nafoukaný narcistický prosťáček. Kdo od něj něco chce, podkuřovat mu prostě musí.

Kritika se dále zaměřila na dva body – jednak Zelenského osočování evropských spojenců, zejména Angely Merkelové. I nad tím lze přivřít oči, protože Evropané nějaké to máslo na hlavě mají (Ukrajině neposkytují téměř žádnou vojenskou pomoc), a opět šlo hlavně o to si naklonit amerického prezidenta, kterému Merkelová leží v žaludku.

Dále zaujal Zelenského výrok, že nový generální prokurátor Rjabošapka bude „stoprocentně jeho člověkem“. I to ale lze interpretovat ve prospěch ukrajinského prezidenta. Prokurátora totiž schvaluje na návrh prezidenta parlament, kde má proprezidentská strana Sluha lidu většinu. Generální prokurátor je tak „prezidentovým člověkem“z logiky věci. Také Zelenský mohl chtít zdůraznit, že Rjabošapka je na rozdíl od svých předchůdců konečně osoba s velkou morální integritou a že začne vyšetřovat i velké kauzy. Důležité je, že se Zelenský nenechal vyprovokovat k prohlášení ve stylu „postarám se, aby byl Biden mladší vyšetřován“. Proto se našly hlasy, které ukrajinského prezidenta chválily.

Ukrajinská pozornost k východu Později sice nový generální prokurátor prohlásil, že v rámci šetření, jestli jeho předchůdci neudělali někde chybu, bude prošetřen i případ firmy, pro niž Biden mladší pracoval, ale tím kauza pro Ukrajince končí. Aféra Ukrajinu nevykresluje v nejlepším světle, její čelní představitelé jsou zapleteni do pochybných případů a panuje podezření, že justice a politika si jsou nezdravě blízko. Podle asi největšího západního odborníka na Ukrajinu Anderse Aslunda by ale celá kauza mohla vést ke zvýšené pomoci ze strany USA, protože Ukrajina nyní vypadá jako oběť Trumpových lidí a jejich snah šířit v zemi de facto korupci. V praktické politice měla kauza dva dopady: Američané nakonec poskytli slíbenou pomoc včetně strategicky významných protitankových střel. Lze očekávat, že současná americká vláda si ji už nedovolí zpochybňovat. Na post speciálního velvyslance USA pro Ukrajinu ovšem rezignoval Kurt Volker. Ten byl velkým ukrajinským příznivcem a její zápas Ruskem dokázal za Atlantikem dobře prodat.

Novopečený ukrajinský prezident se také pustil do řešení situace na východě země, kde se ukrajinská armáda od roku 2014 potýká s proruskými separatisty, notně podporovanými ruskou armádou. Start nebyl špatný – podařilo se mu dojednat návrat 35 Ukrajinců, které Rusko drželo. Většinu z nich tvořili námořníci, které Moskva zajala v listopadu 2018 v rozporu s mezinárodními pravidly, jak konstatoval i Mezinárodní soud pro námořní právo. Zejména ve spojitosti s touto výměnou zajatců se Zelenského popularita vyšvihla na závratných 73 %. Podle kritiků by ale Rusko pod mezinárodním tlakem zajaté námořníky asi stejně muselo propustit, navíc šlo o reciproční výměnu, takže i z Ukrajiny se do Ruska vrátilo 35 osob. Kreml si z ukrajinských věznic stáhl špiony a spolupracovníky. Zajímavý kontrast nabídla atmosféra na kyjevském a moskevském letišti, když paralelně dosedla letadla s propuštěnými. Zatímco v Kyjevě se za účasti prezidenta dav příbuzných bouřlivě vítal s propuštěnými, v Moskvě se nikdo neradoval, neplakal ani nevítal. Přisluhovači ruských zájmů se jen vrátili domů ze služební cesty.

Zelenský a jeho tým následně vnesli pohyb do celého mírového procesu. Situace na Donbasu se za poslední roky nijak nepohnula. Každý týden jsou hlášeny nové oběti a jejich celkový počet se odhaduje na 13 000, k čemuž je nutné přičíst okolo 30 000 zraněných a 1,5 milionu běženců. Také se proslýchá, že konflikt by chtěly ukončit i některé země EU, jimž vadí, že Ukrajina zatím nepředložila alternativu k nevýhodným Minským dohodám z let 2014 a 2015, které měly konflikt ukončit. Řada Ukrajinců byla nepříjemně překvapena, když se první říjnový den dozvěděla, že Ukrajina přistoupila na tzv. Steinmeirovu formuli, která nepopulární Minské dohody vrací do hry. Někteří začali mluvit o kapitulaci nového prezidenta, jeho oblíbenost šla dolů (ačkoli pozitivně ho hodnotí stále 66 % dotázaných) a vysloužil si pouliční protesty.

Formule pojmenovaná podle současného německého prezidenta, který ji v roce 2016 navrhl coby ministr zahraničí, říká dvě věci: na okupovaném území proběhnou svobodné volby podle ukrajinských zákonů, načež oblast získá zvláštní status v rámci Ukrajiny, neřeší ale důležité otázky o kontrole hranic mezi okupovanou východní Ukrajinou a vlastním Ruskem, kterou ovládá výhradně Moskva.

Klíčová kontrola hranic

Aby mohly proběhnout svobodné volby s účastí prokyjevských stran, bude jim někdo muset zaručit bezpečnost. Sám Zelenský

upozornil, že nepřipustí, aby se volby konaly za účasti proruských ozbrojených složek, a aby byla bezpečnost voleb plně zaručena, vrátí se východní hranice pod kyjevskou kontrolu. Pak teprve podle Ukrajinců mohou proběhnou volby, ideálně na celém Donbasu a za účasti běženců, což by zvýšilo šanci na vítězství proukrajinských sil. Poté se dojedná nějaká forma zvláštního statutu, který sice většina Ukrajinců zatím odmítá, ale populární prezident by ho asi protlačil. Hlavní je, že ruští vojáci a proruští separatisté budou pryč a území bude pod ukrajinskou kontrolou včetně celé hranice s Ruskem.

Je jasné, že na tento scénář Kreml přistoupí jen stěží. Jediný smysluplný výsledek pro něj totiž představuje vytvoření silné proruské oblasti v rámci Ukrajiny, ideálně federalizované. Tato pátá kolona pak umožní Moskvě ovlivňovat dění na Ukrajině, blokovat případné reformy a sbližování s EU a NATO. Pro případ, že by volby nedopadly podle ruských představ a hrozila úplná ztráta vlivu na východní Ukrajině, musí si Moskva ponechat záchrannou brzdu. A tou je východní hranice. Dokud ji bude kontrolovat, může se vždy pokusit celý proces anulovat, třeba naoko vyvolat lidové bouře.

Klíč k řešení tak drží Moskva, která ale stojí před téměř neřešitelným dilematem. Nakonec se proto může ukázat, že status quo je pro ni nejpřijatelnější. Na jednu stranu by se Putinovu režimu hodilo zlepšení vztahů se Západem, zejména kdyby zmírnil či úplně zrušil uvalené sankce. Ruská ekonomika stagnuje a režim v očích obyvatelstva ztrácí legitimitu. Tomu nepřidává jeho zjevný strach vystavit se volebnímu boji, jak se ukázalo během letních voleb do moskevského zastupitelstva. Ještě nedávno se současný režim voleb přímo nebál, ačkoli se manipulacemi vždy postaral o správný výsledek. Na druhou stranu – pokud by Kreml vyšel Ukrajincům vstříc, což by pravděpodobně vedlo ke konci sankcí, poskytne tím Ukrajině značný prostor. Ta by se mohla reformovat a nabídnout lákavou alternativu k putinovskému režimu. A to Kreml určitě nechce.

Kompromis nebude

Poslední zprávy naznačují, že interpretace Steinmeierovy formule se opravdu rozcházejí a najít kompromis přijatelný pro obě strany možné nebude. Nový ukrajinský prezident nemůže Rusku příliš vyjít vstříc, protože by to znamenalo jeho politickou smrt. Putin se na veřejné mínění tolik ohlížet nemusí, ale i on má své důvody, proč příliš neustupovat.

Ostatně ani Zelenský není tak naivní, aby si myslel, že se všechno rychle změní. Možná chce v souladu s předvolebními sliby hlavně ukázat snahu konflikt vyřešit a alespoň svolat normandskou čtyřku, tj. představitele Ruska, Ukrajiny, Německa a Francie, což by mu přineslo politické body. Drhne však první krok, nutný k řešení celé situace, a to úplné zastavení bojů mezi armádou a separatisty.

Například v luhanském Zolotém se má ukrajinská armáda stáhnout z obce, což vyvolává obavy, aby ukrajinské dobré vůle nezneužili separatisté. Ti podle všeho nepřestávají útočit. A aby toho nebylo málo, případné vakuum jsou připraveni zaplnit ukrajinští dobrovolníci. Toho ihned využil Putin, když konstatoval, že jejich přítomnost může celý proces zastavit, aniž by pořádně započal. Pravděpodobně tedy nakonec budeme jen svědky jakési hry, kdy se Kyjev a Moskva budou snažit svalit vinu za krach mírového procesu na druhou stranu.

Řešení, které by všichni akceptovali, se tedy nedočkáme. Co dál? Jednou z možností je konflikt opět eskalovat, to ale zisk nepřinese nikomu, ani Kremlu. Jednak je ukrajinská armáda daleko lépe vybavená, vycvičená a motivovaná než před lety, takže kdyby Putin chtěl jasné vítězství, musel by nasadit regulérní armádu. To je ale riziko především kvůli dalším sankcím ze strany Západu.

Nadto by eskalace ani nemusela mít kýžený propagandistický bonus, protože Rusové jsou zahraniční dobrodružstvími, která přece jen něco stojí, unaveni. A rusky mluvící Zelenský by se daleko hůř vykreslil jako „představitel genocidy kyjevské junty proti rusky mluvícímu obyvatelstvu“. Běžným Rusům je jasné, že na východní Ukrajině pod kontrolou ukrajinské armády nic takového neprobíhá a rusky se tam hovoří běžně.

Nejpravděpodobněji se nakonec nestane nic a konflikt na východní Ukrajině úplně zamrzne, podobně jako v moldavském Podněstří nebo gruzínské Abcházii. To připouštějí už i někteří Ukrajinci. Ukrajinský ministr zahraničí Pristajko mluví o možné „kyperizaci“konfliktu, kdy se Ukrajina obsazeného území de facto zdá. To by jí umožnilo věnovat se vnitřním reformám a soustředit se na vítězství ve válce idejí. Pod tlakem lákavějšího ukrajinského modelu by se pak možná mohlo změnit samotné Rusko, které se z východní Ukrajiny nakonec stáhne dobrovolně. Ale to už se pohybujeme v rovině teorie.

Svět o Ukrajinu a její konflikt na východě země pomalu ztrácel zájem, než se znovu vrátila do hledáčku světových médií. Mohl za to americký prezident a jeho osudný hovor s ukrajinským protějškem Zelenským. Trumpovi hrozí impeachment, Ukrajinci ale za telefonát můžou děkovat – konečně se o nich zase mluví.

Podle kritiků by Rusko zajaté námořníky stejně muselo pustit. Navíc šlo o reciproční výměnu, takže Kreml si z ukrajinských věznic stáhl hlavně špiony a věrné spolupracovníky.

Autor je ekonomický analytik, pracuje ve společnosti RSJ