Život a smrt neviditelného šejcha
Muž známý jako Abú Bakr al-Bagdádí byl více než devět let šéfem teroristické organizace vystupující pod jménem Islámský stát. Organizace, která přinesla nový typ násilného islamistického terorismu, či jak se někdy říká, džihádismu. Nového v míře a zaměření násilí, v pragmatismu i chiliasmu a využití moderních technologií. Islámský stát proměnil násilný extremistický džihád v něco „zábavného“, podobného počítačové hře a zároveň skutečně vytvořil svůj stát. Sám al-Bagdádí, jehož občanské jméno bylo Ibrahim Awwád Ibrahim Alí al-Badrí a který používal i spousty dalších přezdívek, jako Abú Duá či al-Šabah (tedy duch), se dokonce prohlásil v roce 2014 chalífou. Tedy vojenským i duchovním vládcem říše všech muslimů a následovníkem proroka Mohameda.
Obnovení chalífátů, instituce, která zanikla ve 20. letech minulého století a byla, pokud jde o obsah, téměř mrtvá už století předtím, povzbudilo představivost mnoha radikálních muslimů. A to přesto, že Bagdádí nevystupoval zrovna jako první chalífové, nástupci a druhové zakladatele islámu proroka Mohameda. Nešel v čele svých lidí do bitev, nepovzbuzoval je, jen jednou se objevil na veřejné modlitbě, dvakrát na videu, několikrát na nahrávce, jinak o něm nebylo slyšet. Jen mu jeho lidé museli přísahat věrnost. Není divu, že mezi nimi získal přezdívku Neviditelný šejch.
Budoucí vůdce Islámského státu byl prý vždy stydlivý. Dlouho ho považovali za tichého člověka, který sice má své názory, ale celkově spíše plave s proudem. Později v něm někteří viděli mocichtivého manipulátora, který chce věci ovlivňovat z pozadí. A asi i proto existují dvě vysvětlení toho, jak se dostal k radikálnímu islámu. Mělo se to stát na dvou na první pohled nepravděpodobných místech: v americkém vězení a v rámci „oficiálního“islámu iráckého „socialistického“diktátora Saddáma Husajna.
Fotbalista se radikalizuje
Bagdádí se narodil nedaleko města Samarra ve středním Iráku v nábožensky založené středostavovské rodině, která vyznávala většinový sunnitský islám a odvozovala svůj původ od proroka Mohameda. Přesto ale byli někteří jeho příbuzní zároveň členy irácké vládnoucí strany Baas, která byla oficiálně socialistická a po určitou dobu i panarabská a do které musel vstoupit každý, kdo chtěl udělat nějakou kariéru ve státních službách. Za vlády Saddáma Husajna byli dva z Bagdádího strýců členy obávané irácké tajné služby, jeden z jeho bratrů důstojníkem Saddámovy armády a další padl v irácko-íránské válce. Nebyla to až tak podivná situace, jak by se zdálo. Soukromou zbožnost socialisté ze strany Baas tolerovali, a dokonce i podporovali, pokud to nenarušovalo loajalitu vůči režimu.
Na přelomu 80. a 90. let, mimo jiné zřejmě i v souvislosti s pádem komunismu v Evropě, se pak irácký režim „obrátil“k islámu. Najednou v sobě i irácký diktátor objevil zbožného muslima, daroval prý postupně 28 litrů krve na „inkoust“na přepis Koránu a snažil se vytvořit ochočený „státní“islám, který by podporoval jeho vládu. Součástí této politiky bylo i otevírání nových škol pro výuku teologie. Bagdádí toho později využil, když nastoupil na Saddámovu univerzitu, na fakultu náboženství na obor šaría (náboženské právo). Kvůli svému nevalnému prospěchu se totiž nedostal na vytoužená práva.
Bagdádího už v dětství nadchl fotbal a náboženství. Kvůli tomu prvnímu dostal později přezdívku Messi podle argentinského fotbalisty, kvůli tomu druhému Věřící. Proslavil se tím, že tichým hlasem recitoval Korán. Pamětníci prý dosud vzpomínají také na to, že občas napomínal ostatní, že nejednají podle striktního výkladu islámu. Vadilo mu například, že tancují nebo kouří.
Americká reportérka Rukmini Callimachiová, specializující se na Blízký východ, tvrdí, že podle svědectví místních byla mešita, kam mladý Bagdádí chodil, wahhábistická. Že se tam vyučovala striktní verze islámu praktikovaná v Saúdské Arábii, ze které do jisté míry vycházela ideologie teroristické organizace al-Káida. Pamětníci si ho ale mohli splést s jinou formou radikálního islámu, každopádně šlo o extrémní islám, nemající daleko k násilí vůči jinověrcům a heretikům včetně menšinových muslimů – šíitů.
Bagdádí se tedy mohl zradikalizovat už v dětství. Nebo později, na konci střední školy, kdy se setkal s Muslimským bratrstvem, kam ho uvedl jeho strýc. Islamistickou organizací pocházející původně z Egypta, která má umírněné i radikální proudy a jejíž ideologové tvrdili, že se lidé musejí řídit příkazy Koránu a že muslimové se mají sjednotit ve světovém chalífátu.
Americká univerzita džihádu
Podle další teorie se Bagdádí zradikalizoval až v roce 2004 v americkém vězení, kde pobýval se zadrženými radikálními islamisty. Spojené státy v roce 2003 hladce svrhly iráckého diktátora Saddáma Husajna,
ale postupně proti nim i sobě navzájem začaly bojovat různé skupiny. Pro ně zřídili Američané záchytné tábory, tedy provizorní vězení. Kvůli chabé kontrole vězňů se z nich ale nakonec staly „džihádistické univerzity“, jak je označil generálmajor americké armády Doug Stone, který měl na starosti irácký vězeňský systém.
V jedné z nich – táboře Bucca – se ocitl i Bagdádí. Byl mu tady odebrán vzorek DNA, který později přispěje k jeho likvidaci, a zároveň zde získal spousty cenných kontaktů jak na islamisty, tak na důstojníky bývalé Husajnovy armády. Za mříže se přitom dostal náhodou, byl zadržen při zatýkání jiného muže, u kterého byl právě na návštěvě. Nábožensky vzdělaný Bagdádí se stal mezi spoluvězni respektovanou osobou, a dokonce i američtí dozorci si ho cenili jako někoho, kdo dokáže svou autoritou smírně řešit spory mezi vězni. Zároveň tolerovali, že se snaží ovládnout své spoluvězně a vystupuje proti šíitům. Přehlédli, že je stále násilnější. Nechal například useknout dva prsty muži, který kouřil cigaretu, protože to prý je proti Koránu.
Za necelý rok byl Bagdádí venku, Američani ho považovali za malou rybu a nepříliš nebezpečného člověka. Bagdádí se okamžitě po propuštění přidal k organizaci založené jordánským radikálem Abú Músou Zarkávím, jehož specialitou bylo masové násilí, nejen vůči americkým jednotkám v Iráku, ale také vůči civilistům a hlavně šíitům včetně malých dětí. Podle Zarkávího šíité nebyli praví muslimové, jeho cílem bylo vyvolat zmatek a spirálu vzájemných útoků mezi šíity a sunnity a z toho vybudovat chalífát pro „opravdové“, tedy sunnitské muslimy. Zarkáví tvrdil, že jeho organizace je součástí al-Káidy, což byla tehdy dobrá teroristická „značka“, ale právě al-Káida ho vyzývala k umírněnosti. Marně.
Bagdádího si „spolubojovníci“v této organizaci, která se přejmenovala na Islámský stát, považovali hlavně kvůli jeho náboženskému vzdělání. Díky tomu se dostal až do jejího velení, ale stále byl považován hlavně za tichého muže majícího na starosti náboženské záležitosti, který ostatním nosí na jednáních čaj. Bagdádí ovšem toužil po moci a jeho šance přišla v roce 2010. Američané tehdy zabili část vedení organizace včetně jejího předchozího formálního šéfa, bývalého policisty vystupujícího pod jménem Abú Umar Bagdádí. Ibrahím byl pak zvolen jeho nástupcem.
Ale ne tak docela čestně. Zařídil to šéf vojenské rady Islámského státu Hadží Bakr, který každému z volitelů řekl, že ti ostatní se už rozhodli pro Ibrahíma Bagdádího a tím mu zajistil vítězství. Navíc pak fyzicky odstranil jeho konkurenty, což nebylo v organizaci, která měla tehdy podle CIA jen zhruba sedm stovek členů, nic příliš těžkého.
Přichází vládce věřících
Bagdádí si zvolil nové jméno Abú Bakr al-Bagdádí, které toho podle expertů dost napovídalo. Abú Bakr byl první chalífa, vojenský a náboženský vůdce muslimů, nástupce proroka Mohameda a jeho zeť. Bagdád byl pak kdysi sídlem středověké dynastie Abbásovců, kteří využili náboženských extremistů ke svržení vládnoucích Umajjovců. Na Abbásovce pak skutečně odkazovala propaganda Islámského státu pod vedením Bagdádího, který se v roce 2014 prohlásil chalífou. Po vzoru Abbásovců se mu podařilo vytvořit skutečné impérium a armádu čítající několik desítek tisíc bojovníků. Na svém vrcholu v roce 2015 vládl Islámský stát osmi milionům lidí v Iráku a Sýrii na území o velikosti Velké Británie. Zdálo se, že dobude irácké hlavní město Bagdád i syrský Damašek.
Bagdádí využil spojení náboženských fanatiků a bývalých členů Saddámovy armády a tajných služeb. První dodali nadšení a sebevrahy, druzí plánovače a velitele. A podobné zdánlivé protiklady spojoval Islámský stát i jinde. Šlo o chiliastické hnutí, které hlásalo nadcházející konec světa, a zároveň společenství byrokratů razítkující pečlivě žádanky na nový oděv pro bojovníky, administrující brutální popravy včetně veřejných ukřižování, rozdělování sexuálních otrokyň i školních učebnic. To první přitahovalo romantiky, to druhé lidi, kteří chtěli žít v „dobře spravovaném“státě.
Co konkrétně dělal a o čem rozhodoval Bagdádí jako vůdce Islámského státu, víme málo. Ačkoli máme k dispozici desítky a možná stovky tisíc dokumentů Islámského státu, o roli jeho vůdce z nich mnoho neplyne. Víme jen to, že s tím, jak dohlížel na stále horší masakry, se ve stále brutálnějšího násilníka proměňoval sám Bagdádí. Měl sexuální otrokyně z řad zajatkyň a osobně několikrát znásilnil a mučil mladou americkou humanitární pracovnici Kaylu Muellerovou, které se zmocnil Islámský stát v Sýrii.
Islámský stát mohl na svém území přežít jen za dvou předpokladů: pokud ho podporovali místní sunnité, kteří se cítili utlačováni šíitskou vládou v Iráku a syrským diktátorem Asadem. A pokud v oblasti panoval zmatek, slabé vlády nekontrolovaly své území, velmoci se dívaly stranou a jednotlivé frakce se nedokázaly spojit proti islamistům. Obojí ale přestalo platit. V Iráku zmizely na čas nejhorší excesy vůči sunnitům a pod vedením USA vznikla proti Islámskému státu široká mezinárodní koalice. Dala dohromady rozličné síly od Kurdů přes iráckou armádu až po šíitské milice a to byl konec Islámského státu.
Jeho území se od roku 2016 zmenšovalo, až se letos rozplynulo docela. Část jeho bojovníků – zhruba 18 tisíc – ale unikla i se svým vůdcem Bagdádím. V syrské provincii Idlíb ho nakonec vypátrali Američané, zaútočili na jeho dům a Bagdádí se vyhodil do povětří. Jeho útočiště vyzradil jeho spolupracovník, špion najatý nejprve syrskými Kurdy a pak řízený Američany. Dodal také jeho špinavé podvlékačky, ze kterých Američané setřeli DNA a porovnali ji se vzorkem z tábora Bucca. Totožnost obou vzorků spustila americkou akci.
Minulý týden zaútočila stovka členů amerických speciálních jednotek na dům, v němž se v severní Sýrii skrýval vůdce Islámského státu Abú Bakr al-Bagdádí. Nejhledanější terorista světa nečekal na americké vojáky a odpálil se pomocí sebevražedné vesty. Deník Washington Post psal o smrti „asketického vzdělance“a „kormidelníka Islámského státu“. Kdo byl al-Bagdádí, jak se tento tichý člověk dopracoval k hořkému konci na syrsko-tureckém pomezí a co po něm zůstalo?
Odkazuji vám nenávist
„Bagdádího smrt měla značný symbolický význam, ale žádné okamžité praktické dopady,“vysvětluje izraelský odborník na terorismus Jonathan Spyer. „V době jeho smrti už chalífát přestal existovat a chalífa nebyl hlavou striktně kontrolované organizace, ale spíše jen souboru místních povstalců chabě spojených s centrem,“dodal pro LN. Islámský stát Bagdádího smrt nerozloží, stejně jako smrt Usámy bin Ládina neznamenala konec al-Káidy. Naopak, například podle studie amerického think tanku RAND smrt hlavy takové organizace povzbudí touhu jejích členů po pomstě. Nehledě na to, že už je vybrán Bagdádího nástupce.
V případě Islámského státu navíc byli a jsou mnozí teroristé inspirováni jen samotnou jeho existencí a jejím vůdcem, lhostejno, zda živým, či mrtvým. A experti už dlouho spekulují o tom, že vzniká tak zvaný virtuální chalífát. Tedy síť volně svázaných skupin propojených po internetu, které budou inspirovat útoky na Západě. Za největší obavu Spojených států to minulý týden označil šéf americké FBI Chris Wray.
Islámský stát bude tak či onak existovat dál, možná pod jiným názvem. „Bagdádí zůstává v pantheonu džihádistických vůdců jako tvůrce něčeho, co fungovalo jako stát, a jako ten, kdo měl – na rozdíl od svých předchůdců – odvahu prohlásit se chalífou,“popisuje to Spyer. Podle serveru Foreign Policy zůstává i po smrti důležitější ikonou a inspirací pro džihádisty, než byl třeba strůjce atentátů z 11. září 2001 Usáma bin Ládin.
Experti už dlouho spekulují o tom, že vzniká takzvaný virtuální chalífát. Tedy síť volně svázaných skupin propojených po internetu, které budou inspirovat útoky na Západě.