Uprostřed kosmických vizí
Pro mimořádně citlivého Karla Malicha se stala jednou z nejdůležitějších inspirací krajina, již si pamatoval z dětství. Během své dlouhé životní dráhy směřoval ke stále výraznější abstrakci svých motivů, ale v jeho projevu náznaky realističnosti zůstávaly. Sám vzpomínal, že rozhodující pro něj byl tvar kopce v Holicích, kde vyrůstal, a také fakt, že když jezdil vlakem na gymnázium, často vystoupil o stanici dřív a místo školy se procházel v lese. Už tehdy pro něj bylo zásadní přemýšlení nad přírodou a nad všemi ději, které v ní probíhaly.
V poválečném období se společně s Jiřím Kolářem, Zdeňkem Sýkorou, Adrienou Šimotovou či Stanislavem Kolíbalem zařadil mezi nejuznávanější české umělce nastupující mladé generace, která se v uvolněných šedesátých letech stihla naučit nemyslet pouze provinčně česky, ale ve světovém měřítku.
Karel Malich (1924–2019) se narodil v Holicích a výtvarný talent zdědil po předcích. Jeho dědeček z otcovy strany byl kameník a i otec se občas zabýval výtvarným uměním. Karel začal kreslit už jako chlapec, krajina dětství a sepětí s přírodou se staly jeho první inspirací. Ve své autobiograficky laděné básnické próze Od tenkrát do teď tenkrát líčí, jak vyšel z rodného domu do otevřené krajiny, ke světlu a zřetelnosti. „Jo, a tak bylo možný z toho domu, co jsem se narodil, projít nejdřív předsíň s provoněnou almarou na koření, projít deštěm slunečních paprsků, přijít na práh, překročit a potom se to všechno zezřetelnilo. Čas, materiál, barva, světlo.“
Hokejová naděje
Malich ale nebyl jen snílek, který citlivě vnímá svět kolem sebe. Byl také nadaným sportovcem, věnoval se hokeji, fotbalu i lehké atletice, v roce 1941 ho dokonce v lokálním tisku představovali jako nadějného hráče hokejového mužstva SK Holice. Tehdy se také pokusil o studium na Uměleckoprůmyslové škole, kam ho ale nevzali. Hned po válce však začal studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy u Cyrila Boudy a Františka Kovárny a posléze na Akademii výtvarných umění v grafické speciálce Vladimíra Silovského.
V Malichových raných obrazech, kresbách i grafikách se zrcadlí nejen vizuální dojmy, ale také přírodní síly a jejich neustálé přelévání a proměňování. Jako klíčové autor vyzdvihoval okamžiky, kdy náhle spatřil a pochopil jevy, které pro svou tvorbu považoval za rozhodující. Uvědomil si, že právě jedinečná chvíle může rozhodnout, co umělec může svou tvorbou vyjádřit: ztvárnit vize spojené s hlubokými prožitky, které jsou součástí lidského života.
Pro celoživotní směřování bylo nakonec rozhodující období konce padesátých a první poloviny šedesátých let, kdy Malich používal nejen kvaš a temperu, ale také techniku koláže, která mu dovolovala rozšířit výrazové možnosti a spojovat prvky, jež po vytržení z původních souvislostí získávaly nové významy. Vytvářel tím kompozice vyjadřující zcela abstraktní představy. Obrazy mu nestačily, potřeboval hníst tvárný materiál. Od toho zbýval už jen krok k prostorovým řešením, jako byly reliéfy či asambláže, v nichž šlo čistě o vystižení časových a prostorových vztahů, které se plně rozvinuly v objektech.
O vyjadřování prostřednictvím jednoduchých geometrických tvarů mu však nešlo. Vnějškově se přibližoval minimalismu, ale stejně se v jeho tvorbě projevoval vliv intenzivního pozorování krajiny. Vytvářel tužkové kresby, v nichž si ověřoval možnosti vlastních představ. Později rozvíjel plošné tvary do prostoru a nosnost svých ideí testoval na malých modelech. V nich lze sledovat jeho hledání, stejně jako v kresbičkách a poznámkách ve skicácích. Pro pochopení Malichova způsobu myšlení byly důležité jeho deníky, do nichž si zapisoval své nápady. Fascinující je například popis myšlenky o barevných „sochách“, které chtěl tvořit ve vlnách moře. Nápad bohužel neuskutečnil, ale je z něj zřejmé, že jeho konceptuální způsob myšlení byl podobný především Daliborovi Chatrnému.
Někteří teoretici již v šedesátých letech upozorňovali na to, že Malichovo dílo navazovalo na meziválečnou ruskou či sovětskou avantgardu, když vytvářel přesně stavěné soustavy hranolů, válců a ploch. Ty se však ve druhé polovině této invenční doby začaly hroutit a rozpadat. Umělec do nich promítal pohyb a procesy obdobné těm, které probíhají v přírodě. Linie, křivky a body se však začaly uvolňovat a svobodně přeskupovat pod vlivem sil, které je vychylovaly z geometrického pojetí. V první polovině sedmdesátých let se pak živly v podobě mraků, bouří, vírů nebo proudění energií v jeho díle projevovaly mnohem výrazněji než dřív.
Vlastní filozofie
Sochařova tvorba se stejně jako v minulosti vyvíjela od kresebných studií, v nichž můžeme sledovat tok Malichových myšlenek, až k objektům z drátů či plošných kovových tvarů, na něž byly někdy použity průmyslové barvy. Zobrazoval v nich nejen své vize, ale i okamžiky, kdy byl z těchto vizí něčím vytržen, tedy každodenní realitou. V průběhu sedmdesátých let se jeho projev stále víc vzdaloval jakékoli snaze o estetické působení, přibližoval se spíš filozofii a vyjádření významů určitých procesů. Přitom však do jeho díla vstupoval život v celé své rozmanitosti a proměnlivosti. Stejně důležité jako příroda pro Malicha bylo i prostředí kaváren a hospod. Patřil ke Kolářovu okruhu v kavárně Slavia, do další kavárny na Staroměstském náměstí dlouhé roky docházel pravidelně jednou týdně a setkával se tam se svými známými a přáteli.
Karel Malich se ocitl na rozhraní mezi výtvarným projevem a zvláštním, velmi vyhraněným filozofickým myšlením, souvisejícím s jeho neustálým přemýšlením o kosmu, jeho nekonečnosti a omezené lidské existenci. Tyto úvahy se promítají do pozoruhodných řad pastelů vznikajících od sedmdesátých let. Malich v nich zrcadlil proudění energií a odlesky konkrétní krajiny, přetavené do barevných linií, ploch a struktur.
Otázkami života a smrti se Malich postupně zabýval čím dál víc. Existenciální téma ho zasáhlo již o desetiletí dříve v souvislosti s úmrtím jeho otce, v sedmdesátých letech se ale do něj pohroužil ještě víc a vědomí vlastní konečnosti zobrazil v celé sérii děl (například Já se znamením smrti).
Po roce 1976 přišel další zlom, který s předchozími úvahami sice souvisel, ale směřoval do živého světa. Byla to plastika Ještě jedno pivo, odrážející kavárenský a hospodský život, který vnímal jako místo nerušené meditace. Inspirací mu byla přímá zkušenost: „Seděl jsem za stolem, dal si jedno pivo, servírka se mě zeptala, jestli si dám ještě jedno, a já si najednou uvědomil, že se nevidím. Že se nevidím celý, vidím jenom ruku s cigaretou, břicho, nohy. Jako by to všechno viselo ve vzduchu a něco neznámého to drželo pohromadě.“
Vznik plastiky a zlom v tvorbě také dokládá řada skicáků z roku 1976, kam své postřehy zaznamenával, stejně jako výpisky z novin a další dokumenty tehdejšího dění. Za normalizace příliš nevystavoval, existenční nouzí se příliš netrápil, nicméně se musel postarat o rodinu. Na výtvarnou scénu se vrátil až v půlce 80. let, většina jeho výstav do roku 1990 se však konala mimo oficiální síně.
Dílo Karla Malicha nevyrůstá z ničeho. Naopak, originálním způsobem navazuje nejen na meziválečnou avantgardu, ale také na symbolismus, který se od devadesátých let 19. století v různých podobách vracel v několika vlnách. Podobně jako ostatní významní čeští umělci jeho generace se i Malich dočkal skutečného uznání až v pozdním věku, kdy mu začaly vycházet obsáhlé monografie a o jeho tvorbu se začali zajímat velké galerie i významní soukromí sběratelé.
Největší publikaci o jeho díle vydala Galerie Zdeněk Sklenář s obsáhlým textem Karla Srpa, největším znalcem Malichova díla, který podrobně studoval celý jeho vývoj a umělce pravidelně navštěvoval. Zabýval se i jeho deníky, z nichž skládal obrázek o umělcových myšlenkových pochodech a tvůrčích záměrech.
Na řadu přišly také reprezentativní výstavy. Malichovo dílo inspirovalo třeba Federika Díaze k uskutečnění precizně uspořádané expozice v Jízdárně Pražského hradu, v níž tento mladý konceptualista využil Malichovy objekty a kresby k velkolepému a rafinovaně uspořádanému estetickému „divadlu“. Nutné je připomenout i velkou Malichovu retrospektivu v Galerii hlavního města Prahy nebo společnou výstavu se Zdeňkem Sýkorou v Muzeu Kampa. O Malichovo dílo se nadále zajímají přední muzea a galerie u nás i v zahraničí, je zastoupen v Národní galerii, Galerii hl. m. Prahy a mnoha další veřejných i soukromých sbírkách.
Teď nemůžu, koukám na fotbal
Karla Malicha samotného to příliš nevzrušovalo. Galerista Zdeněk Sklenář vyprávěl, že když před několika lety Malichovi telefonoval, že jeden zahraniční sběratel zatoužil po jistém drahém objektu a že by měl přijet, umělec odmítl s tím, že právě v televizi sleduje fotbalový zápas pražské Slavie a nikam nepůjde, dokud utkání neskončí. Fotbal zůstal jeho láskou celý život a ještě v pozdním věku ho s přáteli hrál.
Kdo se chce s umělcovým dílem blíž seznámit, může si v knihovně vyhledat jeho již zmíněnou monografii a podívat se, jak složitě, a přesto přirozeně a logicky se celé vyvíjelo. Představuje nepřetržité přemýšlení o vzniku a vývoji vesmíru a o významu lidské civilizace ve srovnání s nekonečně rozvíjenou a proměňující se přírodou. Vychází ze soustředěného pozorování a meditace, důležité jsou silné osobní prožitky, v nichž často nahlížel na určité jevy v novém světle a nečekaných souvislostech. Nakonec Malich dospěl k přesvědčení, že pro člověka jsou nejpodstatnější určité záchytné body, které nakonec formují celý život. Jejich vliv se nemusí projevit hned, může být vědomý i nevědomý, ale nakonec se projeví.
Malichova tvorba nesporně ovlivnila následující generace. Již padlo jméno Federika Díaze, který ve spolupráci s Tomášem Dvořákem vytvořil pozoruhodnou projekci nazvanou Turbulence (2005), v níž se na rozměrné plátno promítaly energické čáry vycházející z linií Malichových objektů. Divák tak mohl být svědkem procesu, který připomíná zrození či zanikání hvězd i galaxií a jejich soustav. Díaz s Dvořákem tak nabízeli komplexní zamyšlení nad kosmickými vizemi, jež ovlivnily nejen tvorbu Karla Malicha a jeho vrstevníků, jako byl Zdeněk Sýkora, ale které zajímají i umělce o generace mladší. Malichovy drátěné objekty vyjadřují velmi složité procesy a původ jejich energie můžeme vysvětlit buď prostřednictvím přírodních zákonitostí nebo naopak jako dosud nevyjasněnou záhadu.
Od krás přírody k posledním okamžikům života člověka a od nekonečných kosmických prostor po poslední pivo v hospodě. Tím vším se zabýval Karel Malich, jeden z nejvýznamnějších českých umělců, sochař, malíř, grafik a autor typických drátěných objektů, který zemřel minulý týden.
Stejně důležité jako příroda bylo pro Malicha i prostředí kaváren a hospod. Patřil ke Kolářovu okruhu kavárny Slavia, do další hospody docházel pravidelně jednou týdně.
Inspirativní a živé dílo
Zbyněk Baladrán, další mnohem mladší umělec, také ve své projekci interpretoval kresby z Malichových skicáků. Představil v ní i vybrané texty, které plynou různým tempem a vzájemně se překrývají. Jejich uspořádáním vznikla zvláštní pohyblivá vizuální báseň.
Obě tyto projekce prokázaly, že Malichovo dílo je stále živé a může mít až překvapivě blízko ke svým následovníkům. Umělec dokázal uskutečnit velkolepý celoživotní koncept, v němž dospěl k velmi originálnímu pohledu na svět, na základě dokonalého ovládnutí řemesla, o čemž svědčí i s lehkostí ztvárněné rané, zcela realistické krajinářské grafické listy.
Je tedy nesporné, že Malich byl, podobně jako třeba Václav Boštík, technicky připraven naplnit své náročné vize. Jak je vidět, i pro svobodomyslného umělce je zvládnutí výrazových prostředků naprosto zásadní.
Malichův umělecký projev dozrával pozvolna a dosáhl několika vrcholů. První spadá do šedesátých let, kdy byl ne zcela po právu některými teoretiky zařazován do okruhu umělců vytvářejících geometricky zaměřené obrazy či objekty vyznačující se střídmostí ve svém vyjádření. Malich sám ovšem tvrdil, že ho matematika a geometrie nikdy nezajímaly a pro něj bylo nejdůležitější soustředění v okamžicích, kdy náhle přicházela inspirace.
Druhý vrchol spadá do – pro uměleckou i jakoukoli jinou tvůrčí práci – nepříznivých sedmdesátých a osmdesátých let, kdy vytvářel „drátěné“objekty a vedle nich se věnoval výrazně barevným symbolicky laděným a hluboce filozofickým pastelům, pro které ho dodnes obdivují odborníci i sběratelé.
Autor je historik umění