Rusko, to je život na kraji propasti
Běloruský spisovatel v nové knize zachycuje vzpomínky na peklo sovětského dvacátého století
Novela Rudý kříž rozhodně čtenáře nenechá koukat, co kde kolem létá. Její tok je velmi prudký, což vynikne o to víc, že je prezentovaný především přímou řečí, navíc v dialogu. Není to žádný rozlehlý románový Bajkal, spíš se jako veverka bez okolků pustí po neviditelném točitém schodišti po kmeni břízy.
Rusky píšící prozaik běloruského původu Saša Filipenko (1984) v novele využívá dobře známé postupy. Zaprvé je to již zmíněné vyprávění skrze dialog. Příběh se před námi postupně rozbaluje – což mu zajišťuje napětí, přestože již dávno dorazil do cíle. Přitom je vlastně jedno, zda se tak děje prostřednictvím dialogu, anebo monologu, vždycky musíme přistoupit na literární hru, protože obojí působí poněkud neskutečně.
S touto námitkou musel bojovat kupříkladu Joseph Conrad v případě slavného Lorda Jima: „Když se tento román poprvé objevil v knižní podobě, rozšířilo se mínění, že jsem se jím dal příliš unést. Někteří kritikové tvrdili, že se práce, začínající jako krátká povídka, vymkla spisovateli z rukou. Pár jich pro to našlo důkaz v díle samém, což jim zřejmě způsobilo potěšení. Zdůrazňovali omezené možnosti vyprávěcí formy. Dokazovali, že nelze očekávat, že by někdo celou tu dobu dokázal mluvit a ostatní tak dlouho poslouchat. To, jak říkali, není právě věrohodné.“
V tomto směru by tak leckdo mohl shledat stejně nevěrohodným i dialog, jehož prostřednictvím Filipenko vypráví příběh Rudého kříže. Ovšem s tímto klasickým způsobem vyprávění autor mísí ještě jeden známý postup: svěřování se někomu, koho neznáme – a to ve velkoměstě, zde konkrétně v Minsku. Právě ve velkoměstském prostředí se nejčastěji postavy svěřují někomu cizímu, což podtrhuje jejich osamělost – nemají jinou možnost. Anebo v tom můžeme najít potvrzení skutečnosti, kterou naši blízcí nikdy nepochopí, totiž že někdy je zkrátka snazší svěřit se někomu úplně cizímu.
Vždycky směr západ
Obvyklé prostředí pro takové svěřování je bar – namátkou třeba v Jidášově díře
portugalského prozaika Antónia Loba Antunese –, ještě obvyklejší je svěřovat se někomu ze sousedství. Zde můžeme uvést americké klasiky: Snídani u Tiffanyho Trumana Capoteho či Sophiinu volbu Williama Styrona.
Často se opakuje, že co se týče knih, daleko přesvědčivější je, když určitý titul doporučí povícero kamarádů, jimž člověk přirozeně důvěřuje víc než nějakému recenzentovi. A taky je třeba dodat, že ne vždy je recenzent tím, kdo bojuje v úplně první linii a pročítá se úplně všemi knižními novinkami. Právě v souvislosti s Rudým křížem se totiž autorovi tohoto článku stalo, že mu nejdřív novelu neodbytně doporučoval jeden kamarád, a když později telefonoval další kamarád a položil u toho řečnickou otázku: „A víš, co by sis měl přečíst?“, bylo jasné, že správná odpověď zní: „Vím, Rudý kříž…“
Už jen proto stojí za to tuto knihu přečíst – aby bylo s přáteli o čem mluvit. Ovšem Rudý kříž (2017) má ještě mnoho dalších nesporných předností. Jedná se o čtvrtou knihu mladého prozaika a nutno říct, že v ní předvádí velkou zručnost, spočívající nejen ve vypravěčské suverenitě, ale hlavně ve schopnosti se zbytečně nezaplétat v tenatech ambicí a sebestřednosti
Saša Filipenko a jít si za svým cílem. Přitom člověk Sašovi Filipenkovi nemá ani za zlé, že zvedá téma dávno známé a použité. Ostatně právě skrze ono sousedské vyprávění ho zvedá velmi důvěryhodně.
Mladý vypravěč si opatřuje nový byt v Minsku, neboť se vrací k rodičům poté, co po smrti manželky zůstal sám s právě narozenou dcerou. Jeho sousedkou je devadesátiletá žena, která bojuje s Alzheimerovou chorobou, o to víc chce někomu převyprávět svůj příběh, dokud je toho schopna. Jenže mladík má jiné starosti a na dlouhé vyprávění nemá čas ani náladu.
V cizině nebo ve vězení
Stará paní se však nedá odbýt. Postupně mu v dialogu převypráví svůj životní příběh. Ústředním bodem je, že otec diplomat ji zamlada přivezl zpět do Ruska, do země, která měla být rájem – z Londýna. Jenže ji naopak přivezl z ráje do komunistického pekla. To si taky Taťána Alexejevna prožije na vlastní kůži. Dokážeme si to představit. Všechno to zatýkání, všechno to odvážení na východ, všechno to umírání na frontě… A další hrůzy.
Taťána Alexejevna se nejprve snaží ochránit manžela jakožto zajatého vojáka. Také se snaží zachránit dcerku a kvůli ní také sebe. Poté, co zažije jen těžko představitelné, se léta snaží najít člověka, o němž se domnívá, že mu ublížila. Později se rovněž snaží pomoct aspoň tím, že se chce stát náhradní matkou. Má cenu říkat, že je to všechno marné?
Rudý kříž, který v překladu Libora Dvořáka vydalo nakladatelství Pistorius & Olšanská, přináší totéž poznání jako Lidský faktor Grahama Greena či Duch děvky Normana Mailera – tedy že když někam utíkat, tak na Západ, protože Rusko
představuje past. Historicky se toto poučení o včasném útěku týká i našeho prostoru, stačí připomenout roky 1938, 1948 a 1968.
Obdobně hrůzný příběh jako Taťána
Alexejevna zažije rovněž Charlotte, babička vypravěče románu Francouzský testament Andreie Makineho. Dokonce když před postupující frontou utíká z města, kam byla přesunuta, zpět na východ, jede i přes Minsk. Ale je tu též jeden nepatrný rozdíl, neboť Charlotte se manžel z války vrátí – zemře naprostým vyčerpáním „teprve“rok poté.
Andrei Makine (1957) je původem Rus, nakonec se však usadil ve Francii. První dva romány se mu původně nepodařilo uplatnit – úspěchu se dočkal, až když je prezentoval jako překlady z ruštiny. Za svůj čtvrtý román Francouzský testament (1995) nicméně získal Goncourtovu cenu a od té doby vydal dlouhou řadu dalších románů.
Vidíme, že samotný spisovatel odešel na správnou stranu, a ještě tam uspěl s exotickým příběhem, jak kdysi jedna žena odešla na špatnou stranu. Přičemž zdůrazněme, že o tom, jak někdo odešel na tu správnou stranu, by se psal román jistě hůř. I když všechno je relativní – Andrei Makine obhájil na Sorbonně doktorskou práci o Ivanu Buninovi. Tomuto velkému ruskému prozaikovi se podařilo ze země odejít včas před rudou krutovládou, později obdržel Nobelovu cenu, nicméně se ve francouzském exilu cítil trvale odtržený od svého jazyka a kultury.
Láska je zákaz myslet
Ve Francouzském testamentu čteme také to, na co v Rudém kříži není kvůli jeho prudkému spádu a také na půdorysu pouze náhodného sousedského setkání mladíka a stařenky prostor. Vypravěč románu Andreie Makina totiž v sobě neustále bojuje s babiččinou francouzskostí. Nejprve se v sobě snaží oživit ono muzeum, jež mu v hlavě zůstalo z Charlottina vyprávění: „Francie už pro mne nebyla pouhý kabinet kuriozit, nýbrž hmatatelné hutné jsoucno, jehož částečku mi jednoho dne naroubovali.“
Později se ale váhy překlopí na druhou stranu: „Jako medvěd po dlouhém zimním spánku se ve mně probouzelo Rusko. Rusko nelítostné, krásné, nesmyslné, jedinečné. Rusko, které jeho chmurný osud stavěl proti ostatnímu světu… Tahle láska byla mou nepřetržitou mukou. A čím se ono Rusko, které jsem objevoval, ukazovalo černější, tím divočejší ta náklonnost byla. Jako bych si na to, abych ho mohl milovat, musel vypíchnout oči, zacpat uši a zakázat myslet.“
Hraje v tom roli hlavně puberta, pohlavní dospívání a s nimi spojená snaha zařadit se mezi ostatní hochy a hlavně získat přízeň dívek: „Žít dnes a denně na kraji propasti. Ano, tohle je Rusko. Takhle jsem se v mladistvém zmatku chytal své nové identity. Splýval mi s ní život sám, ten, který, jak jsem si myslel, navždy vymaže můj francouzský blud.“
Rudý kříž a Francouzský testament vlastně vyprávějí o tomtéž – o setkání mladých lidí s hrůznými příběhy lidí starších o dvě generace. Vypravěč Francouzského testamentu se nakonec stejně jako jeho autor ocitá ve Francii. Až v tu chvíli ho napadá, že by mohl babičku, kterou léta neviděl, přivézt zpátky do Francie.
Tento detail nevyznívá příliš věrohodně, pokud nemá ukazovat ruskou realitu, kdy se mladý člověk o stařenku zkrátka přestane zajímat, jelikož má dost starostí sám se sebou. Ne úplně věrohodně pak vyznívají i některé detaily z Rudého kříže – příběh o Sašově ženě, jež fakticky umře dřív, než porodí. Jako by chtěl autor do novely dodat ještě další mollový tón, i Taťáně Alexejevně zemře matka již při porodu.
Francouzský testament i Rudý kříž tedy vyprávějí o tomtéž, avšak účinek je naprosto odlišný. Saša Filipenko čtenáře zažene do kouta všemi těmi vychrlenými hrůzami, které nesmlouvavě přicházejí jedna za druhou. Zato z Andreie Makina si spíše zapamatujeme analytické obhlížení a také několik silných, lyrických pasáží, většinou spojených s říčním tokem. Rudému kříži vévodí hrůza, Francouzskému testamentu bolestná krása.
Novela mladého (bělo)ruského autora Saši Filipenka zaujme tím, jaký spád její vyprávění má. Rudý kříž ovšem zaujme i tím, o čem se v něm mluví. Ve vyprávění staré ženy se zračí hrůza 20. století, zvláště pak toho v ruských kulisách. Z hlediska literárního možná nic nového, z hlediska čtenářského rozhodně přitažlivý titul.
Poctiví, ti se mají!
Vnuk už nestihne Charlotte přivézt zpět do Francie a Saša se vydává po pohřbu Taťány Alexejevny za mužem, jemuž údajně ublížila ve chvíli, kdy se pokusila zachránit manžela. Jak Francouzský testament, tak Rudý kříž logicky končí ironickým výsměchem.
Vnuk Charlotte prohraje s úředním šimlem, jenž označí jeho žádost o cestu babičky do Paříže za nepřípustnou, Saša zase narazí u onoho muže na pragmatičnost nejhrubšího zrna, jež ho ostatně vyvedla z tábora: „To je jednoduchý! Hned mi nabídli spolupráci, tak jsem jim řek, jak to všechno bylo. I vo tom vašem Pavkovovi a dalších podobných antisovětčících. To až dneska všichni povykujou vo represích a že všechny nastrkali do lágrů a tam je vybíjeli, jenže nic takový se nedělo! Já byl náhodou u výslechu jen dvakrát, pokaždý se ke mně chovali náramně slušně, a když jsem jim to všechno řek, tak mě pustili domů. Poctivejm lidem sovětská moc vlásek na hlavě nezkřivila!“
To Taťáně Alexejevně odmítli kdysi povolit adopci, jelikož byla přece zavřená. Nejen lágr, ale i adopce je nakonec společným motivem Francouzského testamentu a Rudého kříže. Charlotte zanechá vnukovi „francouzský testament“. Ten v něm znuděně čte o ženě, jež skončila jakožto kulacká dcera též v lágru, a pomyslí si to, co by se vlastně mohlo říct i vůči Rudému kříži: „Ten nedočtený příběh mi připadal velice typický: při prvních náznacích liberalizace začali všichni Rusové vytahovat z nejhlubších skrýší paměti cenzurovanou minulost. A nechápali, že dějiny ty nesčíslné malé gulagy nepotřebují. Stačil jim jeden jediný, obrovský a uznaný za klasický.“To však ještě netuší, že žena ve vaťáku, na fotce stojící u plotu tábora, byla jeho matka.
Pofrancouzštělý Andrei Makine se nebojí atakovat hranici mezi uměním a kýčem. Saša Filipenko, byť o tolik let mladší, si nic takového nemůže dovolit, neboť je až po uši v (bělo)ruské realitě.
Taťána Alexejevna všechno prožije na vlastní kůži. Dokážeme si to představit. Všechno to zatýkání, odvážení do gulagů, umírání na frontě… A další hrůzy.