Ne dost špatné na zánik
inzerce
Díky svému dlouhatánskému krku je žirafa nejvyšším ze všech suchozemských živočichů. V Guinessově knize rekordů to může vypadat impozantně, ale k čemu jí takto dlouhý krk vlastně je? Jako první se nabízí, že se tak může živit listím vysoko v korunách stromů, takže předhonila potravní konkurenci. Jenže hlava největších zvířat sahá i více než pět a půl metru nad zem a často přečnívá větve, jejichž listí okusuje. Přístup k jídlu tedy není závislý jen na délce krku. Navíc nejvyšším potravním konkurentem žirafy je slon africký, obvykle o dva metry menší než žirafa, která tak nemá zapotřebí se až tolik vytahovat. Dlouhý krk neposkytuje výhodu, která by stála za to, aby se evolučně rozvíjela.
Jiným vysvětlením je, že žirafí samci spolu soupeří o samice, což dělají tak, že se přetlačují svými krky. Větší krk by tedy mohl představovat převahu nad jinými. Jenže k souboji koneckonců není dlouhý krk nezbytný, bojovat se dá i jinak – někdy do sebe žirafí samci jednoduše buší hlavami.
Odlišný pohled na věc nyní nabídl ve své knize, kterou vydalo nakladatelství Harvard
University Press, Daniel Milo, izraelský rodák a profesor filozofie přírody na pařížské Škole vyšších studií společenských věd. Jeho kniha má výmluvný název: Good Enough – Tolerance for mediocrity in nature and society (Dostatečně dobré – tolerování průměrnosti v přírodě i ve společnosti).
Milovo vysvětlení zní: fenomény v přírodě jsou čistě „ovocem náhody“, nevyvíjejí se jen účelově. Přežije tedy nejen to, co evoluce náhodou „zkonstruovala“pěkně a užitečně, ale i to, co je ještě „dost dobré“, čili není „dost špatné“na to, aby zaniklo.
Žirafa je toho příkladem, protože její „konstrukce“vlastně moc užitečná není. Má i dlouhé nohy, takže když se chce napít, musí se pořádně rozkročit, aby k vodní hladině vůbec dobře dosáhla. To není pohodlné ani bezpečné, protože tím oddaluje dobu, kdy se při napadení predátorem může účinně bránit svými kopyty. Nijak uhlazeně nevypadá ani porod – mláďata při něm padají z výšky dvou metrů na zem.
Oči jako kola
Daniel Milo přináší i další příklady. Krakatice obrovská a kalmar Hamiltonův patří mezi největší hlavonožce, kteří se skrývají v mořských hlubinách. Jejich oči vyrůstají do velikosti, kdy mají v průměru 40 centimetrů. Jsou největší v přírodě. Proč? Nikdo neví, žádná zjevná výhoda z toho pro ně nekouká.
Ještě zvláštnější jsou pak třeba ostnohřbetkovití křísci (Membracoidea), hmyz příbuzný cikádám. Mají podivný roh či přilbu, a to nejroztodivnějších tvarů lišících se druh od druhu a v některých případech dvakrát až třikrát delší než zbytek těla. K ničemu jim to není, připouštějí entomologové, tyhle výrůstky hmyz jenom zatěžují a komplikují mu život.
Záhada velikých skvrn
Vraťme se však ještě k žirafám. Pozoruhodné pozorování popsal loni Derek Lee, biolog z americké Pensylvánské státní univerzity, v periodiku Peers. S kolegy sledoval 258 žirafích mláďat v Tanzanii. Všímal si, že měla na těle různě velké skvrny. Zaznamenával jejich osudy a pak vypočítal, že mláďata s většími skvrnami měla o 17 procent vyšší šanci, že je nezabijí predátoři.
Jak je tohle možné? Třeba jde o čirou náhodu. Anebo tu vidíme dosud neznámý fenomén. Pak by velikost skvrn nebyla pouze ne „dost špatná“, ale naopak „hodně dobrá“a užitečná vlastnost. Jen lidé tomu ještě nerozumějí.