S tuberkulózou jedině do Tater
Ve Vysokých Tatrách vyrostl ve 30. letech jeden z největších léčebných komplexů v Evropě
Před 80 lety byl v obci Vyšné Hágy na území Vysokých Tater dokončen na tehdejší dobu impozantní komplex lázeňských budov, který měl sloužit jako sanatorium pro léčbu TBC. Vznikl podle projektu architektů Františka Alberta Libry a Jiřího Kana a jednalo se o mimořádné dílo – a to jak svými rozměry, tak i vybavením. V meziválečném období představoval jeden z největších léčebných komplexů v celé Evropě.
Úřady vypsaly veřejnou soutěž na stavbu budovy v roce 1931. Účastnily se jí renomované architektonické týmy, které spolupracovaly s lékaři a dalšími odborníky. Pro vybudování sanatoria byla vybrána parcela v krásné vysokohorské krajinné scenérii v nadmořské výšce 1100 metrů nad mořem. Není proto divu, že mezi účastníky soutěže najdeme celou plejádu představitelů avantgardní funkcionalistické architektury.
Uprostřed zeleně
Vítězi se staly ex aequo tři týmy, ale k finální realizaci byl nakonec vybrán právě návrh Libry s Kanem, kteří při jeho vytváření spolupracovali s MUDr. Svatoplukem Basařem, předním odborníkem na respirační nemoci. Společnými silami vypracovali ambiciózní plán na komplex třinácti staveb, zasazených v prudkém jižním svahu.
Konstrukce byla železobetonová, plášť s korkovou izolací kryla světlá keramika. Mohutné bloky s plochou střechou byly horizontálně členěny okenními pásy a lodžiemi.
Investorem byla Ústřední sociální pojišťovna, která nešetřila penězi, protože tuberkulóza v meziválečném období stále ještě představovala nejčastější příčinu úmrtí. Nasazené měřítko pro celý areál bylo vskutku impozantní, nicméně díky rozmístění hmot i jejich gradaci výsledný dojem gigantické stavby nepůsobí nijak nepříznivě, dnes se navíc areál sympaticky utápí v zeleni.
A kdo že se na této výrazné dominantě Tater podepsal? Architekt a urbanista František Albert Libra (1891–1958) byl absolventem pražské techniky. Zprvu ho výrazně ovlivňovala tvorba Jana Kotěry, jak o tom svědčí jeho četné hornické kolonie v západních Čechách nebo bytové komplexy v pražských Strašnicích, Podolí a Vršovicích, následně vystřídal další styly. Vilová kolonie v okolí Hradešínské ulice na Vinohradech je ve znamení národního dekorativismu, budovy spořitelen v Rakovníku a Lounech zase nesou formy moderního klasicismu a zdobí je plastiky Otakara Švece.
Na konci dvacátých let však Libra přechází k funkcionalismu. Do tohoto období spadají budovy spořitelen v Rokycanech, Chrudimi nebo Kutné Hoře a několik industriálních staveb v Praze: působivé továrny Hydroxygen v Hlubočepích, AGA ve Vysočanech nebo transformační stanice v Jindřišské ulici na Novém Městě, kterou původně zdobila světově unikátní světelná plastika Zdeňka Pešánka. V současnosti tam není, ale na jejím návratu zpět na průčelí se aktuálně pracuje.
Na hydraulickém lisu
Zajímavou Librovou stavbou je také budova Ústřední sociální pojišťovny v Křížové ulici na Smíchově s originálně řešenou dispozicí – v zadním traktu se nachází obrovská hala, jejíž vnitřní stěnu tvoří skříně s tisíci kartotéčními zásuvkami. Zaměstnanci sedí na speciálních hydraulických vozících, které je dopraví k té správné zásuvce s kartotéčním lístkem pojištěnce. Na tehdejší dobu se jednalo o nevšední technické zařízení a jistě nepřekvapí, že se objevilo nejen v odborné literatuře, ale i v mnoha českých filmech.
Po válce Libra navrhoval zejména školní budovy a také administrativy energetických závodů, např. v Ostravě nebo v Praze na Jiráskově náměstí, tentokrát již ve stylu tzv. sorely. K jeho posledním projektům patří architektonické řešení elektrárny Tisová na Sokolovsku.
Méně už se o Librovi ví, že byl také autorem pomníků – např. pěvců bratří Emila a Karla Burianových v Rakovníku či že coby významný člen Autoklubu ČSR navrhl i dodnes používané logo této společnosti.
Za první republiky, kdy tuberkulóza stále představovala zásadní zdravotní problém, vznikl ve Vysokých Tatrách ohromný komplex sanatoria. V současnosti v něm stále sídlí Národní ústav tuberkulózy a plicních chorob.
Zaměstnanci pojišťovny sedí na hydraulických vozících, které je dopraví k zásuvce s kartotéčním lístkem. Nevšední technické zařízení se objevilo v mnoha českých filmech.
S tragickým osudem
Librův spolupracovník Jiří Kan (1895–1944?) pocházel z Lotyšska. Studoval u profesorů Hanse Poelziga a Adolfa Radinga na proslulé umělecké akademii ve Vratislavi. Po příchodu do Prahy spojil své síly s Librou již na některých výše zmíněných stavbách nebo na projektu malobytových domů obce pražské v Holešovicích a v Krči, jejichž charakteristickým motivem jsou pavlače. Samostatně pak navrhl blok družstevních domů v Soběslavské ulici na Vinohradech.
Kan však ve třicátých letech čelil nevybíravým antisemitským útokům anonymních architektů v odborném tisku, prý přišel do Čech brát práci českým projektantům. Skončil tragicky – zahynul v koncentračním táboře Osvětim.