Křeč režimu jako happening
Hodinový snímek České televize Konec věčných časů si právem nárokuje podtitul dokumentární kabaret. V chronologii od ledna do listopadu roku 1989 totiž mapuje protikomunistické akce nezávislých iniciativ a jednotlivců a je to výmluvná přehlídka s příslušně absurdními až tragikomickými reakcemi režimu, který to sice měl spočítané, ale pořád se držel.
Protestní akce se navlékají jako korálky a celé to vyhlíží jako jedinečná zábava, velkolepý happening, ale pamětníci dobře vědí, že až tak k popukání to nebylo. Pocit bezmoci se stále stupňoval a režim, i když zesláblý, měl stále všechnu moc v rukou a neváhal ji použít. A přesně tuto dvojlomnou atmosféru se dokumentu podařilo skvěle vyjádřit.
Autorka námětu Eva Langšádlová při přípravě několikadílného seriálu o Vinohradském divadle prohledávala archiv České televize a když se dostala k materiálům spojeným s StB, narazila na výslech matky Stanislava Devátého. Ta byla estébáky vyvedená z vlaku, kterým přijížděla do Československa z Vídně, a perlustrována kvůli převozu literatury. Paní Devátá se před vyšetřovatelem ani trochu nerozklepala, dokonce ani neztratila humor a s líčenou naivitou glosuje knihy vytažené z krabice od pracího prášku. Materiál byl součástí větších podkladů, které natáčela StB a předala je Československé televizi. Z nich pak televize natočila na pokyn estébáků denunciační materiál s názvem Říkají si nezávislí, který se ještě stihl odvysílat na podzim roku 1989.
Znovuobjevení výslechu Boženy Deváté autorku přivedlo k nápadu zmapovat dění roku 1989 v méně známých dílčích protestech a akcích, které často reagovaly na politickou situaci absurdním humorem, drobnou, ale perfektně promyšlenou „záškodničinou“, která mocipánům brnkala na nervy a vlastně je znejisťovala, kromě jiného totiž zcela postrádali smysl pro humor. Nebo šlo o protesty vyplývající z prostého požadavku dodržování lidských práv.
Reakce byly samozřejmě represivní, i pamětníci budou možná znovu překvapení, co bylo závadné a nežádoucí. Jak se čas nachyloval, největší mantrou režimu se stalo porušování veřejného pořádku antisocialistickými živly. Tím se stal každý, kdo kritizoval, ať šlo o vážné věci, jako třeba smog dusící česká města, nebo o tragikomické detaily jako nedostatek dámských vložek. O protestech byli estébáci často informováni předem, jindy je z jejich hlášení patrný i údiv nad provedenou akcí. Langšádlová musela také projít denní svodky StB za rok 1989, což bylo zjevně fantasmagorické čtení, zpráva o horečnaté snaze udržet moc za každou cenu. V dokumentu jsou svodky citované (čte je Oldřich Kaiser) a strukturují ho. Jsou tu stížnosti na stržení třepetalek, pikantní je recitace rozdělovníků svodek zahrnující Jakeše, Indru, Husáka, Hegenbarta a další papaláše.
Souvislý proud protestů
V dokumentu jsou rovněž dobře použité vybrané části oficiálního zpravodajství Československé televize, které jsou také jedinečnými ukázkami bídáctví a snaživosti tehdejších televizních novinářů a hlasatelů, kteří s procítěným odporem a rozhořčením popisovali řádění antisocialistických živlů. Podoba zpráv představuje také kabaret sám pro sebe, třeba tři hlavní události byly, že do ČSSR přijel Hans-Dietrich Genscher a laoský prezident a že Karel Gott oslavil narozeniny. Mladý rozechvělý chlapec s mikrofonem se přibližuje i k Miloušovi Jakešovi a táže se ho, zda byl spokojen s průběhem 1. máje 1989. Byl, i když o kus vedle mlátili esenbáci protestující s transparenty za svobodu politickým vězňům. V dokumentu je zařazený i hrubý, nesestříhaný materiál natočený pro zpravodajství, který rovněž skrývá různé perly. Ze všeho doslova tryská snaha režimu udržet status quo a hlavně chiméru, že se nic neděje a všichni nadšeně budují socialismus.
Svědectví o souvislém proudu protestů nyní zpětně dokazuje, že občanská společnost už byla poměrně emancipovaná a že takzvaná šedá zóna byla velice rezistentní a aktivní, stále více také docházelo k jejímu sbližování s „čistými“disidenty.
Když v lednu 1989 na Václavském náměstí „živly vyvolávaly antisocialistické nálady“, bylo jich podle televize samozřejmě jen pár, jak nám se zarmouceným výrazem na obrazovce sdělil Oldřich Vejvoda a následovala anketa s nepomýlenými – soudružka květinářka si v ní postěžovala, že jí demonstranti maří kšefty, soudružka referentka viděla, že mladí opakují hesla, kterým nerozumí... Pro rádobyobjektivitu tam mohl promluvil mládenec, který soudil, že prostestujícím o něco jde a že s nimi nemá takto zacházet.
Vlak ale už jel dál, následovala například demonstrace proti plánovanému obchvatu, který měl vést Stromovkou, vylepení výzev na turistických cestách, „zhanobení“pomníku Klementa Gottwalda v Českých Budějovicích nápisy „USSR is dead“a dalšími. Vynalézavá pak byla Společnost pro veselejší současnost, ať už šlo o její běhání třídou Politických vězňů či známý happening, kdy si členové sdružení na hlavy nasadili půlky melounů a s okurkami v rukou předváděli zásah proti demonstrantům. Zakladatelka sdružení, herečka Barbora Štěpánová, připomíná, jak byly policejní zásahy ohavné a brutální. „Řekli jsme si tedy, že si uděláme demonstraci sami a sami si ji taky rozeženeme,“dodává. To vše pochopitelně StB do detailu zaznamenala a popis akce je rovněž něco jako bezděčné humory. Další kouzelnou akcí bylo zhanobení stokorunových bankovek s Klementem Gottwaldem; byl mu přimalován hitlerovský knírek a patka nebo Stalinův knír a připsány charakteristiky: vrah či stalinista. I to StB vyšetřovala a ani pár dní před 17. listopadem si soudruzi nepřipouštěli, že by měli jít od válu. Ve dnech 14. – 18. listopadu se totiž v Praze konalo setkání delegací StB a KGB a 17. 11. se uzavírala smlouva o spolupráci na léta 1990–91. V plánu bylo, že po uzavření smlouvy si sovětští soudruzi prohlédnou Prahu a nakoupí v obchodním domě Máj. Svodka končí lakonickým konstatováním, že prohlídku a nakupování se vzhledem k bezpečnostní situaci nepodařilo zajistit...
Langšádlové dokument je přesnou připomínkou minulé doby a je také nekompromisní odpovědí na názory třetiny obyvatel ČR, kteří si myslejí, že za komunistů bylo lépe. Ti všichni by v minulosti ani nestačili otevřít ústa a už by dostali pendrekem.
Konec věčných časů
Námět a dramaturgie: Eva Langšádlová Scénář: Pavel Žáček, Režie: Mojmír Kučera ČT 2, premiéra 12. 11. ve 21 hod.