Írán se děsí pádu spřátelených vlád
Lidové bouře v Libanonu a v Iráku mohou íránským ambicím na Blízkém východě uškodit více než všechny tajné i ozbrojené operace USA, Izraele a Saúdské Arábie dohromady. I proto Teherán velmi znepokojeně sleduje, jak „arabská ulice“nečekaně míchá kartami v regionální mocenské hře.
TEHERÁN/PRAHA „Revoluční gardy výrazně rozšířily působnost hnutí odporu,“chlubil se počátkem října na shromáždění íránských bezpečnostních špiček generál Kásem Solejmání, velitel zahraničních operací revolučních gard islámské republiky. „Ze dvou tisíc čtverečních kilometrů na jihu Libanonu se oblast rozrostla na půl milionu kilometrů. Revoluční gardy propojily Írán s Irákem, Irák se Sýrií a Sýrii s Libanonem.“
O měsíc později už se však Solejmání musí zabývat jinými operacemi než transferem zbraní a výcvikem spřátelených milicí. Mnohasettisícové protivládní protesty, které od října otřásají Irákem a Libanonem, neberou konce – obyvatelé obou arabských zemí, jimž se vyhnulo takzvané arabské jaro, nyní přicházejí se stejnými požadavky jako jejich sousedé v Tunisku, Libyi či Egyptě před osmi lety: pryč s korupcí, s nezaměstnaností a chudobou – pryč s režimem!
Problém náboženského klíče Ačkoli pádných důvodů k takovým stížnostem nabízí libanonská a irácká realita více než dost, přece jenom se nejedná o autoritářské režimy – naopak, establishment v obou těchto státech je výsledkem demokratických voleb. To však v mantinelech protichůdných zájmů různých etnicko-náboženských skupin. Takže například zatímco v Libanonu jsou vždy kandidátky i výsledky voleb přizpůsobeny pravidlu, že prezidentem musí být křesťan, premiérem sunnitský muslim a křeslo předsedy parlamentu dostanou šíité, v Iráku volby, a tedy vedení vlády logicky vyhrávají většinoví šíité, kteří sunnitům „přenechávají“post předsedy parlamentu, Kurdové mají funkci prezidenta.
Oficiální či skrytý „sektářský“klíč prostupuje celými státními aparáty a v mnoha ohledech umožnil nový start Libanonu po občanské válce 70. a 80 let minulého století i transformaci Iráku po svržení Saddáma Husajna americkou invazí na jaře 2003. Jenže zároveň se stal záminkou pro zásahy vnějších hráčů, zejména Íránu a Saúdské Arábie, kteří využili uměle vyvolávané šíitsko-sunnitské rivality k prosazování vlastních strategických zájmů.
Saúdská Arábie takto předloni nakrátko de facto unesla libanonského premiéra Sa’ada Harírího a donutila ho už tehdy před kamerou přečíst rezignační poselství, když usoudila, že jeho vláda naplňuje více zájmy Teheránu než Rijádu. Postsaddámovský Irák, ovládaný zvolenými šíitskými stranami, Saúdové bojkotovali více než deset let, než v této sousední zemi otevřeli ambasádu a obnovili hraniční přechody.
Írán může své ambice prosazovat ještě širší paletou nástrojů. V Libanonu využívá mocné hnutí Hizballáh, které je efektivní formací srovnatelnou s regulérní armádou malého státu, a nadto hraje významnou roli v politické, ekonomické i sociální sféře. V Iráku zase může íránský režim zúročovat fakt, že v posledních patnácti letech jsou na klíčových postech politici a bezpečnostní činitelé, které v minulosti Teherán podporoval coby disent a odbojové hnutí proti Saddámově diktatuře.
Jak v Libanonu, tak v Iráku měl tedy Teherán dosud pojistky proti tomu, aby se tyto státy nepřimkly k americko-saúdsko-izraelské alianci, postavené na sdílené rivalitě vůči Íránu, geostrategických rozvahách Spojených států i zájmech amerického vojenského průmyslu. Nyní se však v obou zemích vedle sloganů proti domácím vládám objevují i hesla namířená proti Íránu a jeho vlivu – v jihoiráckém městě Karbalá demonstranti dokonce napadli íránský konzulát.
„Spojené státy a západní zpravodajské služby se s finanční podporou reakčních režimů v regionu snaží šířit chaos,“okomentoval dění nejvyšší íránský vůdce ajatolláh Alí Chameneí. Své tvrzení nedoložil žádnými důkazy, zároveň ho ale nelze automaticky zavrhnout, neboť skupiny oslabující protivníka podporuje na blízkovýchodních kolbištích propagandou, diverzí i terorem nejen Írán, ale i jeho rivalové. „Stojíme za voláním iráckého lidu po svobodě a důstojnosti,“napsal v pondělí na Twitter izraelský ministr zahraničí Jisra’el Kac. „Odsuzujeme potlačování a vraždění Iráčanů, vedené Kásemem Solejmáním a íránskými revolučními gardami.“
Dobří a špatní demonstranti Lidové nepokoje v Libanonu a v Iráku jsou hrozbou, jíž íránská teokracie může veřejně a zároveň věrohodně jen obtížně čelit. Za arabského jara Teherán podporoval snahu o svržení prozápadního egyptského prezidenta Husního Mubáraka coby „islámské probuzení“, podobné revolty proti svému syrskému spojenci Baššáru Asadovi a nyní i vládám v Libanonu a Iráku však označuje za zahraniční spiknutí vůči legitimní moci. Solejmání byl na konci října v Bagdádu a podle svědků varoval tamní bezpečnostní aparát, aby v potírání demonstrací nepolevoval. „V Íránu se s protesty umíme vypořádat,“měl říci v narážce na krvavé potlačení takzvaného zeleného hnutí před deseti lety.
Ať už tedy řadoví obyvatelé Blízkého východu protestují proti kterémukoli režimu a jakkoli oprávněně a úspěšně, hrozí jim, že v mezinárodní aréně jsou jen komparzem v roli příslovečných „užitečných idiotů“.
V Libanonu využívá hnutí Hizballáh, v Iráku jsou zase na klíčových postech politici a činitelé, které v minulosti Teherán podporoval.
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha