Jak vítali Cortése

Před 500 lety Evropané vešli do metropole Západu

Starými tlustými knihami se již opovrhuje. Ale najdeme v nich leccos, co působí aktuálně. Třeba toto: Pak náhle slunce, vyhoupnuvší se nad východní horskou hradbu, nádherně ozářilo a plně odhalilo chrámy, věže i paláce, linouc svou záři do překrásného údolí. Bylo 8. listopadu 1519, významný to den v dějinách, neboť tehdy Evropané poprvé vkročili do hlavního města Západního světa.

Tak líčí William Hickling Prescott ve svém Dobytí Mexika den před 500 lety. Slavný den pro španělské impérium, neboť jeho conquistador Cortés poprvé dosáhl metropole rozvinuté civilizace v Novém světě, Tenochtitlánu. Ale neblahý den pro Aztéky, neboť signalizoval blížící se pád říše. Ta 500 let stará událost ovšem přináší postřehy širšího formátu.

Zaprvé. Aztékové v Tenochtitlánu Cortése a jeho muže vítali. Sice už věděli, že Španělé postupující od pobřeží se chovají dobyvačně, ale rozhodli se poslechnout proroctví Opeřeného hada a pokládat je za bohy. Poskytli jim zvláštní budovu, dary a panovník Montezuma políbil Cortésovi ruku. Jenže do dvou let Španělé aztéckou říši zničili.

Zadruhé. Z pokrokového pohledu není zřejmé, komu vlastně fandit. Dobyvatelům ne, to je jasné. Ale máme snad fandit těm, jejichž vyspělá civilizace stojí na systému otrocké práce, lidských obětí a válek vedených pro získávání živých zajatců, tedy příštích obětí? To už by jeden fandil spíše Cortésovi.

Zatřetí. Vnucuje se praktická otázka: Jak ta hrstka (řádově stovky) Španělů dokázala vyvrátit mocnou říši Aztéků? Odpověď je nasnadě. Nevyvrátili ji sami. Tu hlavní zásluhu přenechali kmenům žijícím v aztécké porobě, které se Cortésem nabídnuté šance rády ujaly. A teď řekněte. Komu dát nálepku zla a komu nálepku dobra?