O větvích a stromech
Dlouho jsem si myslel, že politická korektnost je správná věc. Pak jsem o tom začal pochybovat, napsal třeba taky jeden poněkud přihlouplý článek o dětských hřištích (vlastně dva články, ten druhý ještě o dost hloupější) a lynčem jsem byl k politické korektnosti donucen. To mi nevadilo. Potají (a jenom trochu a jenom někdy) ale o její užitečnosti pochybuju pořád.
Mám k tomu takovou poučku, kterou kradu z knihy nazvané Tisíc plošin .Ti dva pánové, kteří ji napsali, tam píší o krysách, plevelu, ale třeba taky o stromech a jejich větvích. Říkají třeba, že teritoriem větve je strom a že funkcí větve, pokud je na stromě, je rozprostřít listy po co největší ploše (asi kvůli slunečnímu světlu, těžko říct, moc tomu nerozumím; ale těm pánům víceméně věřím). Já nebo nějaký jiný výtržník však můžeme jít kolem a tu větev utrhnout a použít ji například k tomu, abychom se o ni opřeli (hůl) – nebo abychom s ní přetáhli po zádech někoho, koho nemáme příliš v lásce (zbraň). Jinak řečeno, já nebo jiný výtržník větev utržením nezměníme, jenom ji použijeme docela jiným způsobem. Třeba i takovým, o kterém ten, kdo strom, na němž ona větev vyrostla, zasadil, neměl ani tušení; skoro bych řekl, že obvyklému sazeči stromů by se můj vandalský způsob použití jeho těžce pěstovaného dílka (se všemi jeho větvemi) líbit nemusel, ale těžko říct, do hlavy nikomu nevidím.
S politicky nekorektními výrazy je to totéž. Nějaký rasista, sexista (prostě jakýsi -ista, ne však humanista!) si pečlivě – jako zahradník strom – hýčká nějaký slovník. Já mu ho samozřejmě můžu zakázat (pokácet strom). Mám však pocit, že když mu ho zakážu, nezačne si myslet to, co chci, aby si myslel. Bude si myslet, alespoň předpokládám, stále totéž, jen to zůstane pod povrchem. Dokonce mám pocit, že spousta bojovníků za politickou korektnost si v sobě také pokácela nějaký ten strom (kořínky ovšem zůstaly) a že se tito lidé milují stejně, jako si paní de Staël zamilovala jednoho urozeného mladíka pro chrabrost, již se mu marně pokoušela – jak říká Jules Michelet – vštípit. Ironie sem ale samozřejmě nepatří… Každopádně bych řekl, že zakázání slovníků a nejrůznější lynče nejsou jedinou možností. Že je tu minimálně ještě jedna možnost – ta, kterou nám naznačuje ona dvojice pánů píšících o plevelu, krysách nebo také o stromech a jejich větvích.
Jinými slovy, nemusíme vždy zakazovat a hlídat, existující a nehezké slovníky můžeme někdy taky používat, byť po svém způsobu.
Ostatně, mám pocit, že není tak důležité, co se říká, ale jak se to říká. Zní to vlastně docela prostě.
Já nebo jiný výtržník větev utržením nezměníme, jenom ji použijeme docela jiným způsobem. Třeba i takovým, o kterém ten, kdo strom, na němž ona větev vyrostla, zasadil, neměl ani tušení.