A pak nám řekli: Hoši, zeď padla!

LN Proč jste se rozhodl utéci z NDR, vedly vás k tomu politické důvody?

Hlavním důvodem, proč jsem se rozhodl pro útěk, bylo, že jsem se v NDR cítil jako ve vězení. Měl jsem tehdy 18 let a čistě z osobní perspektivy jsem viděl, že životní možnosti v NDR jsou příliš omezené. Chtěl jsem na Západě začít nový život, který by skýtal více příležitostí.

LN Svoji cestu za svobodou jste si naplánovali přes přístav v Rostocku. To vypadá dost komplikovaně. Proč zrovna tudy?

Pokusit se o útěk přes hraniční zeď – ať v Berlíně, či jinde na bývalé vnitroněmecké hranici – nám přišlo jako příliš riskantní. A tak nás napadlo: Rostock je přece velký přístav, kde se pohybuje velké množství lidí i materiálu. Neměl by tedy být problém dostat se inkognito na nějakou loď, která má namířeno do „kapitalistické“ciziny.

Takhle jsme uvažovali, ale plán se zprvu ukázal jako neuskutečnitelný, hlavní přístav byl příliš dobře střežen. Už jsme to chtěli vzdát, když nás napadlo zkusit to přes trajektový přístav. Tehdy každý týden jezdila osobní loď spojující západoněmecký resort Travemünde s Warnemünde (předpřístav Rostocku – pozn. red.).

LN Váš pokus o útěk nevyšel. Co se tehdy zvrtlo?

V den, kdy loď přijela, jsme pronikli do přístavu, schovali se na střeše celnice a čekali, až pohraničníci začnou kontrolovat západoněmecké návštěvníky vracející se na loď. Mezi ně jsme se chtěli „nenápadně“vmísit. Jenže jsme propásli ten správný okamžik a dva službu konající vojáci byli bohužel nadmíru pozorní. V kritické situaci jsme se pokusili na loď doběhnout – byli jsme oba trénovaní sportovci a mysleli jsme, že to „dáme“–, ale to jsme už byli příliš nápadní a začali po nás střílet.

Najednou kolem nás začaly hvízdat kulky; já jsem dostal zásah do levé nohy, ale můj přítel dopadl mnohem hůř. Několik střel do zad ho téměř poslalo na onen svět a život mu zachránil jeden elitní doktor, který se ten den náhodou nacházel v hraniční zóně. Toho tam dočasně převeleli, aby se staral o zdraví jednoho vysokého armádního důstojníka. A on přitom zachránil život člověku, který se pokoušel utéci z NDR. Není v tom kus ironie?

LN Když padla berlínská zeď, v noci z 9. na 10. listopadu 1989, byl jste ve vězení. Jak jste se tu zprávu vůbec dozvěděl?

Ano, skončili jsme oba samozřejmě v kriminále, nejprve jsme strávili asi půl roku ve věznici Stasi (východoněmecké rozvědky pozn. red.) a pak nás poslali do Eggesinu, kde jsme museli uklízet kasárna. Zbraně nám do ruky nedali, byli jsme pro ně moc nespolehliví, ale jinak to bylo docela hezké místo. No a tam jsme byli až do 13. listopadu 1989, tedy čtyři dny po pádu berlínské zdi.

Pořád jsme ještě nic nevěděli, když k nám najednou přišel důstojník, strhl nám „frčky“a řekl něco ve smyslu: Táhněte odtud pryč, zmizte mi z očí. Byli jsme najednou volní, ale stále jsme nic nechápali. Došli jsme na nejbližší nádraží a vmáčkli se do prvního, neuvěřitelně přeplněného vlaku směr Berlín. Lidé byli rozjásaní, vypadalo to jako jeden velký, nekončící festival a my si říkali: co ti lidé slaví, to nevypadá na fotbalový mač? A pak nám někdo řekl: Hoši, padla zeď, je tu svoboda. Takhle jsme se tu zprávu dozvěděli.

LN Jaké byly vaše první pocity, když jste berlínskou zeď – již průchodnou – poté spatřil?

To se nedá popsat a taky nedá zapomenout. Přijeli jsme do Berlína a hned změnili plán: místo na Alexanderplatz (náměstí na území bývalého Východního Berlína – pozn. red.) jsme si to namířili na Bahnhof Zoo (nádraží v někdejším Západním Berlíně – pozn. red.). Dnes to zní směšně, ale my si tehdy řekli: Co kdyby někoho napadlo tu hranici zase zavřít, musíme se raději pohybovat v západní zóně. Zpátky do kasáren se nám opravdu nechtělo. Ale brzy jsme pochopili, že kolo dějin – naštěstí – už zpátky otočit nelze.

Ne všechno je sice perfektní, ale demokracii bych za jiný systém nevyměnil, říká Wieland Herrmann (49), který byl postřelen při pokusu dostat se do západního Německa. Rok strávil ve vězení a dnes provádí turisty po stopách někdejší berlínské zdi.

LN V tzv. nových spolkových zemích, v bývalé NDR, je dnes nemalá část obyvatel nespokojena s vývojem po roce 1989. Proč tomu tak podle vašeho názoru je?

Myslím, že řada občanů bývalé NDR má po zkušenosti z dvou diktatur prostě problém s tím, jak se naučit žít v demokracii.

Mnozí jsou nespokojeni, že se politická rozhodnutí o důležitých otázkách někdy příliš dlouho vlečou a často obsahují nepříjemné kompromisy.

Kdybych měl ale hovořit za sebe (žiji dnes ve východní části Berlína, tedy také na území někdejší NDR), tak není co řešit. Poznal jsem oba společenské systémy a demokracii bych – při vší kritice, nic není perfektní – určitě za NDR zpět nevyměnil.