Už je to (zase) tady
Na rozdíl od roku 1989 dnes lidé ekologické otázky podceňují. A že je co řešit
Před listopadem 1989 bylo životní prostředí v Československu v katastrofálním stavu. Po celou dobu totalitního režimu se trvale zhoršovalo. Nejdříve to komunističtí vládcové nebrali na vědomí, později tajili a případně bagatelizovali a ke konci, když už to bylo víc než zřejmé, neměli naprosto sílu cokoliv zlepšit.
Byli jsme snad vůbec nejhorší v rámci celé Evropy. Mimořádně špatná situace se týkala všech složek prostředí, avšak nejnebezpečnější a také nejviditelnější bylo znečištění ovzduší. V extrémních zimních smogových situacích dosahovaly ve špičkách koncentrace tehdy nejhorší škodliviny oxidu siřičitého dnes neuvěřitelných hodnot až několika tisíc mikrogramů na metr krychlový.
Ekologické uvědomění
Navzdory snahám režimu o utajení nejhorších skutečností si byli lidé mimořádně špatné situace vědomi. V roce 1984 vypracovala Ekologická sekce Československé biologické společnosti při ČSAV na žádost tehdejšího premiéra Štrougala rozsáhlou a fundovanou zprávu o stavu životního prostředí v Československu. Materiál se dostal na Západ a byl publikován ve velkých evropských médiích, hlavní závěry převzala Charta 77 do jednoho ze svých dokumentů a zejména zásluhou vysílání Svobodné Evropy se staly do velké míry věcí veřejnou.
O životu nebezpečném znečištění ovzduší si však lidé nemuseli číst nebo kvůli tomu poslouchat rádio, sami je akutně zažívali, zejména v nejpostiženějších oblastech Ostravska, všech velkých měst a ve vůbec nejhorší oblasti pánevních okresů severozápadních Čech. Odtamtud už delší dobu lidé odcházeli, navzdory příplatkům vyplácených režimem, které ovšem rychle dostaly název „pohřebné“.
Masová nespokojenost se stavem ovzduší se projevila v Teplicích 11. listopadu 1989 shromážděním za čistý vzduch. Demonstrace, ještě ve větším formátu a s příslušnou policejní reakcí, pak pokračovaly ještě několik dnů, podobné byly i v Litvínově, Mostě a Děčíně a předznamenaly listopadové události v Praze. Lidé právem soudili, že viníkem nesnesitelné situace jsou vládnoucí komunisté, a ekologické uvědomění rozhodně přispělo k pádu totality.
Po nové vládě pak lidé logicky žádali, aby situaci rychle a zásadně zlepšila. Například v jednom z prvních průzkumů veřejného mínění z ledna 1990 lidé považovali radikální zlepšení ekologické situace za vůbec nejnaléhavější úkol pro vládu, dokonce ještě před jinými nutnými změnami včetně potřeby radikální přestavby ekonomiky či zdravotnictví. Všeobecná nálada ve společnosti se úspěšně promítla do široké podpory potřebných opatření. Parlamentem hladce prošly všechny důležité zákony, kterými byla zahájena účinná ochrana přírody a ostatních složek životního prostředí a byly zřízeny důležité instituce. Zároveň se podařilo postupně mobilizovat velké objemy finančních zdrojů. Například ČEZ pod tehdejším osvíceným vedením investoval v průběhu 90. let více než 40 miliard korun do odsiřovacích a dalších potřebných zařízení.
Výsledkem bylo masivní zlepšení životního prostředí v průběhu první dekády nového režimu. Zejména se dramaticky zlepšila kvalita ovzduší, například emise oxidu siřičitého klesly o 85 procent. Situace se zlepšila tak rychle a tak výrazně, že při vyjednávání o vstupu do Evropské unie na přelomu tisíciletí pracovníci bruselské Komise nevěřili, že se situace mohla tak rychle a tak dramaticky zlepšit. Teprve podrobná zpráva zhodnocující na základě spolehlivých statistických dat vývoj prvního desetiletí nového režimu přesvědčila Brusel o dosažených změnách.
Lidé soudí, že v životním prostředí na úrovni Západu už v zásadě jsme a „přehnané“snahy o radikálnější ochranu jsou spíše kontraproduktivní
Krajina opět ve špatném stavu Tento úspěch má i stinné stránky. Životní prostředí se do té míry zlepšilo, že lidé nabyli přesvědčení, že je všechno v pořádku. Průzkumy veřejného mínění v poslední době systematicky ukazují, že lidé jsou se svým životním prostředím, zejména ve svém bezprostředním okolí, v zásadě spokojeni. Vláda se dokázala o situaci postarat, fungují městské a obecní samosprávy, v zásadě je vše v pořádku. Skutečností ovšem je, že všechno v pořádku není, po roce 2000 se situace sice ve většině parametrů postupně lepší, ale velmi pomalu.
Lidé však – jak velký rozdíl proti období před Listopadem! – v zásadě soudí, že stav životního prostředí je u nás na takové úrovni, že už víceméně není třeba nic vážného řešit. Zejména proto, že naopak musíme rychle pokračovat v ekonomickém rozvoji, abychom konečně dostali svou životní úroveň na kýženou úroveň Západu. V životním prostředí tam už v zásadě jsme a „přehnané“snahy o radikálnější ochranu jsou spíše kontraproduktivní.
To ovšem rozhodně neplatí. Naše krajina je ve špatném stavu, chybí voda, stav živé přírody se výrazně zhoršuje, masově ubývá například ptáků či motýlů, Ostravsko stále patří k oblastem s nejvíce znečištěným ovzduším v Evropě. Velmi vážná je naše nedostatečná odpověď na nejvážnější environmentální výzvu současnosti, kterou je globální klimatická krize.
Autor je bývalý místopředseda Ekologické sekce Československé biologické společnosti při ČSAV