Řekl jsem, že nechci dělat státní rozpočet. Za měsíc jsem ho měl

Vzpomíná po 30 letech Ivan Kočárník. Václav Klaus prý udělal řadu chyb, ale zásluhy za úspěšnou transformaci mu právem patří

Dělat státní rozpočet byla raubírna. Nejtěžší jednání byla s šéfem koaliční KDU-ČSL a místopředsedou vlády Josefem Luxem, který mi mnohokrát vyhrožoval demisí, když jsem mu nechtěl dát požadované prostředky, říká v rozhovoru pro LN jeden z hlavních tvůrců ekonomické transformace a polistopadový ministr financí Ivan Kočárník.

LN Kde jste se v 80. letech nacházel myšlenkově?

Byl jsem na ministerstvu financí, kde z jednoho odboru vzniklo studijně výzkumné centrum a já jsem tam byl zástupcem ředitele. Scházeli jsme se jednou měsíčně v Ekonomickém ústavu v sestavě Tomáš Ježek, Václav Klaus, Miroslav Hrnčíř (pozdější člen Bankovní rady ČNB – pozn. red.), Karel Kříž (později novinář, dnes ekonom). Občas přišli také Karel Dyba a Richard Salzmann (pozdější šéf Komerční banky a senátor za ODS). Naše diskuse navazovaly na semináře, které Klaus pořádal ve Státní bance československé (SBČS). Než je v půlce 80. let rozehnala policie. Někdo nás totiž udal a donesl přímo na ÚV (ústřední výbor Komunistické strany Československa), že se tam vykládají hodně svobodomyslné názory.

LN Co se tam dělo?

Klaus na těch našich setkáních vždy otevřel k diskusi nějaký text, jejž někdo napsal. Bavili jsme se o tom, co je špatně v ekonomice, co by se mělo zlepšit. Jedním z témat byla teze, kterou razil Valtr Komárek (pozdější místopředseda federální vlády – pozn. red.), že jádro problému leží ve špatné struktuře ekonomiky. Že máme moc těžkého průmyslu. Klaus oponoval, že to není strukturou, ale že u nás zcela chybí interakce nabídky s poptávkou. To že je hlavní příčina problémů hospodářství.

Já jsem z těch diskusí občas něco přetiskl v časopise Finance a úvěr, kde jsem nejprve dělal redaktora a od roku 1984 šéfredaktora. A Klaus tam publikoval hodně článků.

LN Jak jste vlastně hodnotili situaci československé ekonomiky? Odpůrci transformace tvrdí, že jsme na tom byli dobře, viz nízké zadlužení či schopnost vše vyrobit.

Stav ekonomiky byl ovlivněn kromě systémových problémů také třeba naším členstvím v RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci, hospodářské uskupení zemí někdejšího sovětského bloku – pozn. red.). Nám bylo určeno, že tu budeme mít těžký průmysl, že se tady budou dělat třeba tanky. Na rozdíl od toho, k čemu jsme měli předpoklady ještě z první republiky. Jako lehký průmysl. Tím členstvím v RVHP to bylo předurčeno. A ty tanky se nedaly prodávat všude. Je pravda, že naše zadluženost byla nízká. Ministr financí Leopold Lér (ve funkci 1969–1973 – pozn. red.) i jeho následovníci a vlastně i předchůdci dost dbali na to, aby rozpočtové schodky nebyly vůbec, respektive aby byly malé. Čili státní dluh nebyl velký. Na druhé straně tady byla řada zanedbaných věcí, do kterých by se bývaly měly dávat peníze. Češi ale šetření tak nějak měli v genech. Nechtěli se zadlužovat.

LN Byl jste hlavním tvůrcem prvních polistopadových státních rozpočtů. Jak k tomu došlo?

Den poté, co byla 10. prosince 1989 ustavena takzvaná vláda národního porozumění (federální vláda, která pracovala do prvních svobodných voleb v červnu 1990 a jejímž předsedou byl Marián Čalfa – pozn. red.), přišel za mnou domů Václav Klaus. Přišel spolu s Livií a nabídl mi místo náměstka na ministerstvu financí. Vzal jsem si čas na rozmyšlenou a následně mu řekl, dobře, ale nechci dělat státní rozpočet. Pak uplynul měsíc a už jsem ho měl.

LN Jaké to bylo, mít na starosti finance země, která najednou otočila úplně opačným směrem?

Jedním z největších problémů bylo sestavit rozpočet na dobu, v níž probíhala liberalizace cen (ta začala spolu s uvolněním zahraničního obchodu v lednu 1991 – pozn. red.). Potřebovali jsme odhad, co udělá uvolnění cen, ale vůbec nebylo z čeho jej udělat. Pamatuji se, jak jsem seděl v kanceláři na Dražického náměstí, ve druhém poschodí. Okno bylo do zahrady, ale na severní straně, sluníčka tam moc nebylo. A jak jsem se podíval do Vojanových sadů, tak jsem kolegům řekl, dáme tam zvýšení o třicet procent. Samozřejmě to pak bylo víc, 57 procent, u maloobchodních cen, ale i tak – ta odchylka byla vzhledem k našim možnostem odhadu opravdu minimální. Dělat státní rozpočet, to je velká raubírna. Naštěstí byli na financích šikovní lidé. Třeba Miroslav Havel, ředitel odboru státního rozpočtu MF, který bohužel loni zemřel. Z něho jsem v době, kdy jsem byl ministrem, udělal svého náměstka a z jeho zástupce Eduarda Janoty ředitele odboru státního rozpočtu.

LN Řekl jste, že příprava státního rozpočtu byla raubírna. Jak to myslíte?

Ministr financí je sám proti všem. Každý resort chce hodně peněz. A vy na ně musíte tlačit, že tolik nedostanou, protože na to prostě není. Obnáší to ze strany ministerstva financí přípravu spousty čísel, konstrukcí, argumentů, přesně zdokumentovaných věcí. A spoustu jednání. Ta začínají na úrovních odborů, které jednají se svými partnery na ministerstvech. A nevyřešené problémy se přenášejí výše a výše a nakonec to řeší náměstci a ministr. Je to strašná práce. Hrozně nevděčná. Z tohoto hlediska byl nejlepší rok 1990, kdy jsme měli takzvané rozpočtové provizorium a připravoval se nový rozpočet. Já jsem jako náměstek chodil na resorty a říkal, tak pánové, budete mít o deset až dvacet procent míň.

A oni všichni poslouchali. Šlo to jako po másle. Pak se ale začali postupně emancipovat, nejvíc Josef Lux (šéf koaliční KDU-ČSL a v letech 1992 až 1998 místopředseda české vlády a ministr zemědělství – pozn. red.) a Jan Kalvoda (šéf koaliční ODA a v letech 1992 až 1997 místopředseda české vlády a v roce 1996 ministr spravedlnosti). Ti na vládě všechno odkývali, ale pak na tiskových konferencích říkali novinářům něco úplně jiného. Takže prosadit nějakou restrikci, třeba snížení dotací, to pak byl strašně těžký úkol.

LN S kým byl největší problém?

Jak kdy. Na počátku s nikým. To se sestavil vyrovnaný rozpočet a ten se ještě projednával s jednotlivými ministry. I na obraně, kde měli na rozdíl od ministerstva financí luxusní kanceláře, to celkem šlo. Postupně to ale bylo stále horší. Nejtěžší jednání byla s Luxem. Lux mi mnohokrát vyhrožoval svou demisí, když jsem mu nechtěl dát požadované prostředky.

LN A co Mezinárodní měnový fond? Ekonomové transformace vzpomínají na souboj o úroveň kurzu koruny.

Klaus se výborně znal s Jacobem Frenkelem, šéfem výzkumného oddělení MMF a bývalým guvernérem izraelské centrální banky. Podle více lidí to byl jeden z nejchytřejších ekonomů na světě. A ten sem na konci roku 1990 poslal misi, v jejímž čele byl Bijan Aghevli a která měla mimo jiné zhodnotit, jak má být nastaven kurz koruny. Tato mise chtěla daleko větší devalvaci koruny, než

LN Čím Klaus MMF přesvědčil?

Částečně ekonomickými argumenty a citem a částečně tam dával všanc svou politickou kariéru. Protože kdyby to bylo třicet korun za dolar, lidi by ho tady „ukamenovali“. U debaty byl také Josef Tošovský (guvernér polistopadové centrální banky – pozn. red).

LN Klaus se ovšem s Tošovským neshodoval a jejich vztahy byly konfrontační, že?

Josef Tošovský dělal transformaci s námi. A myšlenkově s námi souzněl do jednoho momentu. Ten nastal – teď neřeknu přesně rok, bylo to někdy 1994 či 1995, ale pamatuji si tu situaci, v níž se to stalo. Dohodli jsme se na zúžení takzvaného fluktuačního pásma (pásmo, v němž se směl odchylovat kurz koruny od středního kurzu vůči volně směnitelným měnám, při překročení pásma centrální banka intervenovala – pozn. red.) z 15 na 7,5 procenta. Řekli jsme si, já, Klaus a Tošovský, že to uděláme v momentě, kdy bude ekonomická situace zklidněná, kdy nebudou žádné tlaky. Pak jsme to udělali a všechno bylo v pořádku. Klaus se všude chlubil, že máme pevný kurz. Na zahraničních prezentacích zdůrazňoval, jak je to pro nás výhodné, mít pevnou ekonomickou kotvu. A pak přišla nějaká debata, patrně na poradě ekonomických ministrů, kdy a jak se kurzem pohne. Seděl tam Vladimír Dlouhý, Karel Dyba, já a Tošovský. Poradu řídil Klaus. A tam Tošovský najednou řekl, že mu do kurzového režimu nikdo mluvit nebude. A zvedl se, že odchází. Já jsem za ním běžel a říkal mu, neblázni, můžeme se přece domluvit, musí se to udělat. Tak jsem ho přivedl zpátky. Ale od té doby se datuje, že chtěl dělat samostatnou politiku a vztahy s Klausem značně ochladly.

Šéf mise MMF dopředu do Washingtonu avizoval, že kurz k dolaru bude 30 korun. Jenže my jsme na to nechtěli přistoupit. A tak proběhla obrovská diskuse, to jsem tehdy viděl souboj dvou titánů, Klause a Aghevliho. Nakonec to dopadlo tak, že to bylo 28 korun za dolar plus dovozní přirážka.