O Janu Stráském, ale nikoli o politice
Ve středu zemřel poslední československý federální premiér Jan Stráský. Na svého předlistopadového i porevolučního kolegu a přítele vzpomíná bývalý prezident České republiky.
Jan Stráský zemřel brzy, pro nás, kteří jsme mu v poslední době nebyli úplně na blízku, nečekaně (i když jsme o jeho nedobrém zdravotním stavu věděli), ale v jistém smyslu se dá říci, že prožil dlouhý, plný a bohatý život. Snažil se ho využívat plně, spát považoval za životní ztrátu. Na Štědrý večer by mu bylo 79 let. Neznám jeho začátky, neznám závěr jeho života, ale byli jsme si velmi blízcí od 70. do 90. let minulého století. Čili zhruba od našich třiceti let věku do naší šedesátky.
Honza Stráský byl bankovní úředník, sportovec a turista, zarputilý kuřák, jako Plzeňák milovník piva, životní systematik, který si každý detail svého života pečlivě zapisoval (ptal jsem se ho kdysi, jestli také ví, kolik času stojí toto jeho zapisování si). Byl to loajální kolega, byl to osobní přítel (dělal jsem mu i svědka na svatbě). Byl samozřejmě politikem. Podobných charakteristik by byla ještě řada, každá z nich ho však zplošťuje.
Pravidla kouření
Když se Husákův režim zbavoval každého, kdo s ním nesouhlasil, vyhodili nás oba z našich předcházejících zaměstnání a shodou okolností (nebo jakousi divnou prozřetelností) nás posadili do jedné malé kanceláře na obvodní pobočce Státní banky československé. Byli jsme ještě plni prožitku z 60. let a roku 1968. On tomu trochu více věřil, byl vyloučeným členem KSČ, který se žádné prověrce nepodvolil a stranickou legitimaci jim hodil na stůl. Já měl od socialismu s lidskou tváří daleko větší odstup. Nejdříve jsme si museli v naší malé kanceláři definovat pravidla jeho kouření, sepsali jsme složitý dokument.
Není možné nezmínit jeho turistiku. Pro něho to nebyl jenom fyzický pohyb, ale zdravý vzduch, příroda, hory, v počátcích zejména jeho Šumava, později celá řada světových velehor. Některé jeho výkony byly pozoruhodné, vzpomínám – při jeho pivu a kouření – jeho výkon ve čtyřiadvacetihodinovém pochodu kolem Dobříše, kdy ušel 163 kilometrů. Jindy zase prošel během týdne Českou republiku od východu na západ pochodem 7 × 70 kilometrů (s batohem na zádech). Když v Himaláji vylezl na horu Bhagirathi III (6457 metrů nad mořem), ptal jsem se, jak to bylo s kouřením. Přiznal, že to nešlo, hlavně prý proto, že sirka neškrtala.
Nevzpíral se obtížným a nevděčným úkolům
Je třeba mluvit i o politice. Svou roli v ní – přes významné politické funkce (ministra, několik měsíců předsedy poslední československé vlády, místopředsedy ODS) – nevykonával ostře politicky, proto s mnohými napříč celým politickým spektrem dobře vycházel. V politice, ODS i vládě působil na základě vědomí nemalé odpovědnosti vůči naší zemi, nikoli proto, že by ho přitahovala kariéra a snaha realizovat své vlastní politické ambice. Nebyl politikem v úzkém slova smyslu, byl vysoce kvalitním vysokým úředníkem, přesným, výkonným, spolehlivým, neúplatným. Nevzpíral se obtížným a nevděčným úkolům, ve vládě přijal post, na který jsme nikoho neměli a který nikdo nechtěl. To bylo v 90. letech ministerstvo dopravy a zejména ministerstvo zdravotnictví.
Byl jedním z úzké skupiny ekonomů, která už od 80. let dnes a denně diskutovala o změně politického a ekonomického systému, byl prostě jedním z nás. Byl i členem užšího týmu – jako místopředseda ODS – při vyjednávání se slovenskou HZDS o rozdělení Československa. Ve všech těchto rolích se osvědčil. Nebyl radikálním řečníkem, nebyl tribunem lidu, nechtěl být miláčkem davů. Byl vždy zásadově svůj, jakýkoli politický oportunismus či konjukturalismus mu byl cizí. Věci, kterým věřil, hájil neústupně a naplno.
Začínal už v 50. letech každotýdenní víkendovou návštěvou – na motorce – Šumavy. Málokomu se zdaří udržet si lásku k Šumavě po celý život, a dokonce po ukončení své politické kariéry začít svou novou životní kariéru v roli ředitele Šumavského národního parku. Tam se utkával řadu let s fanatickými zelenými aktivisty, kteří Šumavu natolik jako on nemilovali, neznali a neprochodili v ní každou cestičku, ale zato zneužívali Šumavu a svého oblíbeného pomocníka, brouka kůrovce, k tomu, aby diktovali naše životy.
Významně se podílel na transformaci
Měl bych asi říci i to, že jsem na něho byl někdy – u vědomí našeho letitého přátelství – přísnější a tvrdší než na jiné. Možná i kvůli tomu jsme se sobě navzájem v jisté, ale krátké chvíli vzdálili (v závěru 90. let, v době rozpadu ODS, kdy i on – velmi váhavě, s velkými rozpaky a na krátko – odešel k Unii svobody), ale rychle jsme na tuto epizodu zapomněli a myslím, že nás oba mrzela.
U příležitosti jeho 70. narozenin, v prosinci 2010, jsem mu jako prezident republiky udělil čestnou plaketu prezidenta republiky. Zdůrazňoval jsem jeho významný podíl na úspěšné transformaci naší ekonomiky a jeho mnohaletou práci pro naši zemi ve vysokých ústavních funkcích.
Velmi svérázných detailů bych mohl připomínat spousty. Jeho syn se narodil v sedmém měsíci (ne-li šestém) a Honza Stráský si nemohl nechat ujít každoroční slavný pochod Praha–Prčice, zúčastnil se snad jeho všech ročníků. Dítě bylo asi dvouměsíční, tedy ještě „v minusovém věku“a oni se vydali s manželkou a kočárkem do Prčic. Vzpomínám si, že jsem mu hrozil, že ho udám na „sociálce“(na sociálním odboru národního výboru) za ohrožování výchovy dítěte. Neuspěl jsem. Vybrali si trasu z Benešova do Prčic a shodou okolností tam byla spousta plotů obor a dalších chráněných oblastí. Normální pochodníci to přelezli po žebříku a oni museli přenášet kočárek přes plot. Honza přiznal, že to bylo hrozné. Ale tyto věci by měli hlavně připomínat jeho kolegové z Klubu českých turistů, jehož byl řadu let předsedou.
Pro mne byl jedním z nejbližších přátel, které jsem kdy měl.
Nebyl politikem v úzkém slova smyslu, byl vysoce kvalitním vysokým úředníkem, přesným, výkonným, spolehlivým, neúplatným