Jak se nám pokazila Anglie
Labouristé nejsou jedinou tradiční levicovou stranou v Evropě, která se dostala do potíží, ale britská verze má svá specifika. Už za premiéra Tonyho Blaira se strana začala odchylovat od „dělnické“organizace ke středostavovské. Blair zamířil co nejblíže středu a třikrát vyhrál. Corbyn uplatňuje stejný princip, ale opačnou metodou, a stranu dotlačil na okraj demokratické levice, což labouristy pravděpodobně na dlouho zaparkuje v opozici.
Corbyn, celoživotní outsider i ve své vlastní straně, začal stoupat teprve poté, co Labour Party v roce 2015 zaplavily desetitisíce nových, silně levicových členů a proměnily ji zevnitř. Proto někteří kritici mluví o únosu strany. Nejaktivnější je hnutí Momentum, v němž mají silné zastoupení bývalí i stávající trockisté a leninisté, přičemž Labour Party byla tradičně známa jako reformistická a nemarxistická. Momentum vyneslo Corbyna do popředí právě pro jeho plány na znárodňování, masivní vládní investice a státní řízení.
Ve straně zuří „občanská válka“mezi corbynisty a zbytkovými blairisty. A štěpí ji také konflikt mezi umírněnými poslanci strany na jedné straně a radikálními stranickými aktivisty na straně druhé. Z řad poslanců odešlo už několik výrazných osobností, a to včetně zasloužilých dlouholetých členů jako Louise Ellmanová nebo také vycházející hvězdy, jako je Chuka Umunna. Podstatou část odcházejících tvoří také židovští členové, kteří mluví o nesnesitelně antisemitské atmosféře.
Strana takřka zcela opustila otázky, které zajímají dělníky a nižší vrstvy. Ben Cobley, bývalý labouristický aktivista, upozorňuje, že na 91 stranách labouristického programového prohlášení se skoro stokrát vyskytuje odkaz na etnické otázky, šestadvacetkrát pojem „gender“, ale jen dvakrát „třída“. Přitom například děti z bílých chudých rodin mají dnes horší školní výsledky než jakákoli jiná etnická skupina v Británii.
Corbyn neztrácí jen dělníky, ostentativně se nezajímá ani o Skotsko, kde labouristické hlasy vyluxovali skotští nacionalisté, a nepostavil se za zájmy voličů, kteří byli proti brexitu. Oddělil tedy stranu od podstatné části britské společnosti, na což doplatí i on sám, protože pravděpodobně prohraje v příštích volbách a skončí svou kariéru těsně před branami moci. Větší problém je, že politické zdraví Británie stojí na střídání dvou stran. Pokud se nevzpamatuje Labour Party, nyní osedlaná ultralevicovými aktivisty (na úkor poslanců i voličů), není naděje na uzdravení celého systému.
Ústavní kutilství
Jen málokdo by dokázal rozebrat hodinky a pak je zase složit. Přesto mnozí politici neváhají zasahovat do mechanismu mnohem složitějšího a jemnějšího, jako je ústava. Děje se tak i v Británii, jejíž ústava je nepsaná, a tedy v řadě ohledů křehčí a unikavější. Důvody pro tento ústavní vandalismus jsou dva – pragmatismus a nepochopení, jak ústavní systém funguje. Bůh konstitucionalismu ovšem trestá hříchy otců až do třetího a čtvrtého pokolení a v případě Británie se trest dostavil ještě mnohem dříve.
Podle některých názorů je pachatelem počátečního nedopatření Blair, který v 90. letech inicioval řadu rozsáhlých vylepšení „ústavy“, zejména proměnu dědičné Sněmovny lordů na volené těleso, a územně správní reformu. Během „devoluce“získaly Skotsko, Severní Irsko a Wales různou míru samosprávy, ovšem v asymetrické podobě. Tyto švy začínají v brexitové horečce praskat.
Jednoznačnějším hříšníkem je i konzervativec David Cameron, který také podnítil různé změny, aniž by se staral, jak do sebe nové prvky zapadnou. Například když se to vládě hodilo, prosadila zákon, kterým zavedla pevné funkční období parlamentu. Totéž platí pro účelové vyhlášení referenda, jímž se Cameron pokusil vyřešit vnitrostranické napětí ohledně setrvání v Evropské unii.
V obou případech premiér přiložil ostří sekery na klíčový princip britského politického systému, v němž je nositelem suverenity parlament. První změna přerušila vazbu mezi „důvěrou“udělovanou vládě a její (ne)schopnost v parlamentu prosadit svou linii – ti, kdo politiku navrhují, mají mít šanci (i povinnost) převzít zodpovědnost za její naplnění, a případně i ztratit moc. Druhá změna proti sobě staví dvě „svrchované“moci – referendum a parlament – s nevyjasněnou hierarchií legitimity, aniž by se starala, jak tento konflikt pravomocí usmířit.
K těmto ústavním potížím logicky přibyly i provozní nesnáze. Referendum nebylo vrostlé do veřejného života, Cameron ho vyhlásil bez řádné debaty o otázce, o dopadech toho či onoho rozhodnutí i o tom, jak se bude výsledek převádět do praxe. Tato chyba se britské společnosti vrací jako bumerang, který ji opakovaně tluče do hlavy. Ironií je, že zmatené hlasování o odchodu z EU a následný rozvrat řádu jsou vlastně dovršením prvotního hříchu, spáchaného před dvěma generacemi, když Britové přistoupili na vůbec první celonárodní referendum: to o vstupu do EHS v roce 1975.
Westminsterská žvanírna
Prvek, který se hroutí nejviditelněji, je Dolní sněmovna a její postavení tváří v tvář veřejnosti. Poslanci sami přispěli k úpadku svého postavení, když veřejnosti nabídli stále méně důstojné debaty, neschopnost najít kompromis nebo tragikomické aféry, jako když se provalilo, že ctihodní obyvatelé Westminsteru si za veřejné peníze nechali čistit bazény a léčit psy. Stranické aparáty zase poškozovaly důvěru v parlament tím, že do bezpečných okrsků katapultovaly své lidi bez vazby na místní poměry.
Podle jednoho názoru sahají kořeny westminsterské krize do období thatcherismu, kdy železná lady zavedla jakýsi „kancléřský systém“, v němž parlamentní většinu používala jako servis své velké politické mise záchrany Británie před chaosem. Podobné výtky padají i na Blairovu hlavu, i on vyvíjel velký tlak na své lidi, aby razítkovali jeho rozhodnutí včetně těch, která vyvolávala silné napětí, třeba válku v Iráku. Silné stranické většiny v parlamentu začaly hrát úlohu roztleskávačů, nikoli sbory lidí, kteří dokážou oponovat premiérovi, jenž v původním pojetí vlastně jen vedl jeden z výborů parlamentu.
Johnsonův pokus o zavedení „plebiscitního“prvku je dalším sestupem. Momentálně sice pozorujeme vzpouru části poslanců proti své další degradaci, jenže je pozdě. Podle výzkumu jen třetina britských voličů soudí, že členové parlamentu jednají „v zájmu veřejnosti“, 42 procent by dalo přednost tomu, aby se vlády nemusely tolik zabývat tím, co se odhlasuje v parlamentu – a více než polovina žádala silného vůdce, který je ochoten porušovat pravidla.
Právě Johnson systematicky buduje své postavení člověka, který je díky referendu spojen s lidmi bezprostředněji než parlament, přestože jeho mandát je slabší – volby za něj vyhrála Theresa Mayová, jeho jen zvolili členové strany. Toto vytunelování parlamentarismu ve prospěch „demokracie“se v Británii naplno projevilo právě v bitvě o brexit.
Karel Čapek při svém velebení britské demokracie tak trochu vyprávěl pohádku. Demokratizace sice v Británii probíhala nejdéle a nejsystematičtěji, ale nebyla nejrychlejší ani nejhlubší. Vždy ji brzdila úcta k polofeudálním institucím, jako byly Sněmovna lordů, monarchie, symbolické úkony (třeba rituální unášení jednoho poslance do Buckinghamu jako rukojmího během královniny návštěvy v parlamentu) a koneckonců i oligarchický způsob fungování stran, zastoupených v Dolní sněmovně, což je vlastně „sněm neurozených“.
Přitom je charakteristické, že když se po 1. světové válce na kontinentu objevila řada nových demokracií, v šíři volebního práva Británii rychle předčily, ovšem během jediné generace neudržely rovnováhu a zhroutily se. Právě pomalá a nedostatečná demokratizace chránila britské instituce, britskou svobodu, ale i britskou veřejnost před ní samotnou.
Pohádka o vůli lidu
Jak upozorňuje americký politolog Daniel Ziblatt, posilování vlivu veřejnosti na demokratický provoz má dvojsečný efekt. Internet, ankety, snadný fundraising i organizování nátlakových akcí, to vše otevřelo dveře lidem mimo struktury – tak se dostali dovnitř outsideři jako Donald Trump, německá AfD, ale částečně to platí i o Johnsonovi a ještě více Corbynovi, jehož kariéra stojí na „demokratizaci“Labour Party. Všechny tyto síly vděčí za svůj úspěch přesvědčení, že zpřístupnění veškerého rozhodování co nejširšímu okruhu lidí je samo o sobě dobrá a bezesporná věc.
Prosakování demokracie do všech skulin je však jen logickým pokračováním tendencí zakódovaných do západního politického myšlení. Je-li tu „lid“, má vládnout, je to jeho neodcizitelné právo. Právě to je intelektuálním pozadím kontinentální demokracie – ale nikoli té britské! Ta vyrostla z předdemokratického přesvědčení, že suverénem je parlament, nikoli lid. Švýcarsko-britský autor Jean-Louis de Lolme to v roce 1771 formuloval tak, že „parlament může učinit vše, kromě změny muže na ženu a ženy na muže“.
S tím souvisí druhý důležitý prvek: víra, že poslanec není delegátem svých voličů, ale obhájcem společného prospěchu. V době, kdy ve Francii J. J. Rousseau psal o zákonu jako o projevu suverénní všeobecné vůle, vysvětloval Brit
Edmund Burke ve slavném Dopisu voličům v Bristolu (z roku 1774), proč odmítá hlasovat podle jejich instrukcí. Parlament podle něj není „shromážděním vyslanců rozdílných a nepřátelských zájmů“, v němž by se utkávali jejich „agenti a advokáti“. Poslanec se nemá řídit místními zájmy a předsudky, ale společným dobrem národa. Burke sám prý není „členem Bristolu, ale členem parlamentu“.
Zatímco kontinentální Evropa po generace procházela cykly jakobínství a napoleonství, Británie se bez tragických otřesů a ztráty svobody sunula k masové demokracii. Evropský sen o „lidu“však měl vliv i na ni. Už v 19. století tamní socialisté požadovali „čistou demokracii“prostřednictvím lidové iniciativy a referenda. Fašista Oswald Mosley ve 30. letech chtěl, aby parlament předal svou moc vládě založené nikoli na intrikách a machinacích, ale na přímo vyjádřené „vůli národa“, a v 60. letech levicový labourista Tony Benn vytáhl do boje proti „zastaralé filozofii parlamentní vlády“. Snil o tom, že „už brzy“bude mít každá domácnost doma knoflík, kterým bude pravidelně vyjadřovat svou vůli. Už tam skoro jsme.
Právě Benn stál za prvním britským celostátním referendem, které v roce 1975 schválilo vstup do Evropského hospodářského společenství. Paradoxní je, že on sám byl odpůrcem vstupu s tím, že Britové přijdou o svou suverénní možnost určovat, jakými pravidly se budou řídit.
Britská nemoc
Mínění, že lidé mají mít možnost rozhodovat vždy a o všem, má žíravou povahu. Přizpůsobivý britský systém by možná ustál i tuto inovaci, kdyby měl čas a klid nechat myšlenku lidového hlasování lépe vrůst do ústavy a očekávání společnosti. Referenda však vedou k černobílému vidění, dávají prostor demagogům a sytí konflikt. Poskytlo také příležitost „mimosystémovým“hráčům, jako je Nigel Farage a jeho UKIP, vloupat se dovnitř právě v přestrojení za obránce nevyslyšeného hlasu lidu. (Na Farageovu obranu poznamenejme, že „extrémy odřezávající“britský volební systém přiřkl UKIP za skoro 4 miliony hlasů neboli 12,6 procenta jen jediného poslance!)
Farageovi se podařilo u nemalé části veřejnosti vytvořit pocit, že parlament je cizí těleso, s nímž nemají obyčejní lidé nic společného, nebo dokonce že poslanci jsou jejich nepřátelé a zrádci. Tezi o konfliktu pravého lidu a „elitářů“převzal a použil pro své vlastní účely i nominální konzervativec Johnson, ovšem se zničujícím účinkem na vlastní stranu i veřejnou debatu.
Britský politolog Robert Saunders upozorňuje, že novodobý populismus chápe „vůli lidu“jako jednolitou, unitární inteligenci. „V tomto podání už vůle lidu není něco, o čem se jedná v parlamentu, ale zbraň držená u jeho hlavy.“Úlohou poslanců je prý jen zajistit, „co si lidé odhlasovali v referendu“.
Uhlířská víra, že v plebiscitu se nějak neoddiskutovatelně a nekomplikovaně projevuje vůle lidu a že plebiscitem lze nahradit parlamentní debatu a procedury, zbavila legitimity názor, že politik má někdy právo (nebo i povinnost) hlas lidu neuposlechnout, pozměnit nebo jinak interpretovat. Přitom právě britský systém byl vzorem v tom, jak kultivovat společenskou debatu a z nesouhlasících udělat vznešenou věc – opozici Jejího Veličenstva. Odpovídá tomu i architektura Sněmovny, v níž vláda sedí čelem proti opozici – tento systém se ovšem udrží jen díky složitému systému psaných i nepsaných pravidel. A ta se právě bortí.
V samotné Británii se nyní vede debata, zda je v krizi tamní demokracie, nebo „jen“politický systém. Není těžké si všimnout, že britská choroba se projevuje i na kontinentu. Čapek v citovaném textu (Řeč do britského rozhlasu z roku 1934) varuje, že „každý boj o uchování demokracie je zároveň boj o tuto Větší Anglii, o tuto duchovní říši, která daleko přesahuje hranice Velké Británie“. Situace dnes asi není tak dramatická jako tehdy, ale je zřejmé, že zatímco Británie a její politický systém onemocněly a čekají na uzdravení, pro slabší politické organismy, jako je i ten náš, může být tato „britská choroba“smrtelná.
Britská demokracie vyrostla z přesvědčení, že suverénem je parlament, nikoli lid. Poslanec tak není delegátem svých voličů, ale obhájcem společného prospěchu.
Autor je zahraničněpolitickým komentátorem Českého rozhlasu