Když „hloubkaři“chrlili střely

951 zdokumentovaných útoků provedli američtí letci na cíle v českých zemích v letech 1944–1945

Bylo to takové obyčejné odpoledne. Kalendář v železniční stanici Čistá, německy Tschistay, ukazoval 3. duben 1945, když na služebně v 16.35 zadrnčel telefon. Železničář z nedalekých středočeských Mladotic varoval své kolegy před „hloubkovým“útokem. Na mysli měl riziko náletu amerických stíhaček, nejčastěji hřmotných P-47 Thunderboltů či elegantních P-51 Mustangů, jež ke konci války zesílily činnost nad tzv. protektorátem.

A vskutku! Od Karlovic už se blížily ke vsi – jako vždy nízko letící – stíhačky. Hned čtyři. Na rychlé pokyny místní železniční obsluhy, která už byla v Čechách a na Moravě instruována i služebními návody pro ataky těchto létajících „kotlářů“, lidé pospíchali do protileteckého krytu; hlavně pryč od vlaku a vagonů. Venku zůstaly jen tři osoby. Matěj Kulovaný a Marie Bertholdová s šestiletou dcerkou, jež v chladném jaru pomáhaly vykládat uhlí z vagonu (Schwerin 3931 O) na odstavné koleji. Přibližující se piloti měli na mířidlech nákladní vlak číslo 9684 o šesti vozech tažených lokomotivou 423.092, která byla vystavena třem útokům a dostala z kulometů dva zásahy přímo do kotle, tři do nádrže a jeden do kompresoru.

Jak probíhal útok, zaznamenalo přesným náčrtem i tehdejší ministerstvo. Mašina musela být odstavena a odtažena do opravy, shořel rovněž náklad 24 metráků slámy. Dvě zmíněné nešťastnice z rodiny Bertholdovy se sice schovaly do uhláku, ale i ten proděravěly čtyři kulky z palubních zbraní, bohužel osudné. „Těžce je ranily. Obě později zemřely v nemocnici v Rakovníku. Kulovaný ležel schovaný za složeným dřevem, relativně daleko od kolejiště, přesto také on utrpěl zranění na noze. A je to fascinující čtení, v němž ožívají „malé dějiny“běžných lidí.

Kdo to byli ti hloubkaři? Kupodivu to dnes často netuší ani mnozí znalci dějin druhé světové války, takže na nedávném křtu 948stránkové bichle projevil ředitel nakladatelství Academia a publicista Jiří Padevět přání, aby těch, kteří pojem a téma neznají, valem ubývalo. A nová kniha tomu napomáhá, seč může. „Materiál jsem sbíral 25 let, což je více než polovina mého života. Psaní samotné zabralo čtyři roky,“řekl Vojtášek, jenž se podílel na knihách Praha v plamenech (2008) a Bomby na Květnou neděli (2012), referujících o náletech na Prahu, a píše „výživný“blog Hloubkaři (na adrese hloubkari.wordpress.com).

„Letci akrobati“proti mašinám

Nová kniha je podána formou populárního průvodce; jde místopisně po českých krajích, přičemž ty moravské jsou vzhledem k aktivitám západních letců zmíněny spíše okrajově – z 951 doložených útoků jich bylo hned 274 v dnešním Plzeňském kraji, 255 ve středních a 169 v jižních Čechách, kdežto na takové Olomoucko mířily jen čtyři kotlářské nálety.

Mezi nasazenými letouny vynikaly zmíněné thunderbolty (odpovědné za polovinu všech akcí) a mustangy (28,2 procenta náletů), nicméně se nad tzv. protektorátem proháněly i ladné dvoutrupé stroje P-38 Lightning (7,2 procenta akcí), britská mosquita s obávanými kanony v přídi (2,2 procenta), dle Vojtáška provedly tři ataky i noční stíhače P-61 Black Widow.

„Hloubkaři ovlivnili život na venkově v mnoha ohledech. Jízdní řád protektorátních drah z července 1944, poslední, který byl vydán, platil na jaře 1945 často jen na papíře. Počet osobních vlaků se průběžně redukoval, nemluvě o praktickém zrušení rychlíků. Pošta byla doručována s velkým zpožděním a vázlo také zásobování potravinami a uhlím, které bylo na železnici závislé,“píše Vojtášek v úvodu. Cíl rozrušovat dopravu a zásobování v zázemí Říše se Američanům dařilo plnit, a to s poměrně malými ztrátami (jen třiceti letadel za celou dobu), přičemž zasáhli nejméně 721 lokomotiv – nejčastěji řady 524.0 (53krát). Takové akce kulminovaly v dubnu 1945, kdy bylo u nás zasaženo neuvěřitelných 499 mašin!

Leckterý český železničář pro to měl pochopení, necítil-li přímo nadšení. Přednosta stanice Čkyně si třeba ke konci války zapsal: „Návštěvy kotlářů dokazovaly, že moc nepřátel se hroutí. ,Jen houšť a větší kapky,‘ jsme říkali, když motory amerických hloubkových letců bouřily nad hlavami. A nijak jsme nelitovali rozstřílených lokomotiv a rozrušené dopravy.“A kronikář Rokycan uváděl: „Letěli osm metrů nad zemí, podél trati, přes stráň, městu se vyhnuli, zničili a poškodili lokomotivy na trati Mirošov–Nezvěstice, mezi Zbirohem a Holoubkovem (...) Poprvé jsme spatřili tyto letce akrobaty při jejich práci. Spustí se ze značné výšky prudce – střemhlav k zemi a začnou řádit, rány z kulometů přímo prší. Pracují velmi dobře.“

První takový útok – kdy očití svědci často popisovali nízko letící piloty coby

„černochy“kvůli tmavým kuklám s dýchací maskou – proběhl prý na našem území 21. května 1944, kdy došlo k postřelování věže hlubinného dolu u Mariánských Radčic na Mostecku. S přibývající dominancí na českém nebi se Američané objevovali čím dál častěji a kromě vlaků útočili na mosty, konvoje aut či povozů a samozřejmě: na týlní letiště luftwaffe.

Hrozí-li nebezpečí, vlak zastaví co nejrychleji! Zachovejte klid, dbejte pokynů průvodčích! Tak začínaly rady protektorátního ministerstva dopravy, jak se bránit náletům hloubkařů (z německého Tiefflieger), kteří napadali vlaky, letiště či konvoje. Jejich nasazení v českých zemích důkladně popisuje nová, mamutí kniha historika Filipa Vojtáška.

Nová kniha je podána formou populárního průvodce; jde místopisně po českých krajích, přičemž ty moravské jsou vzhledem k aktivitám západních letců zmíněny spíše okrajově

Cíl rozrušovat dopravu a zásobování v zázemí Říše se Američanům dařilo plnit s poměrně malými ztrátami (jen třiceti letadel za celou dobu), přičemž zasáhli nejméně 721 lokomotiv

Třicet spadlých, 1116 mrtvých

Třeba chebskou základnu poctili letci USAF šestnácti návštěvami během jedenácti dnů, v půli dubna utrpěli nacisté těžké ztráty uzemněných strojů Me-109, Fw-190 i proudové Me-262 „schwalbiny“(jak dokazuje snímek z fotokulometu J. P. Potthoffa) u Českých Budějovic. V téže době si kapitán Robert H. Ammon, létající na mustangu 339. stíhací skupiny, nárokoval rekordních jedenáct (!) zničených letounů ve Kbelích, což se dne 16. dubna 1945 dostalo i jako zpráva „z Československa“na stránky listu The New York Times. Ammonovo skóre bylo později revidováno na devět zničených letadel (čtyři stíhačky Me-109, jeden Fw-190 a tři bombardéry Ju-88 a jeden He-111), nicméně stále patří k nejúžasnějším počinům jedné mise. Chlapíkem, který při hloubkaření nad českými zeměmi dosáhl nejlepšího celkového výsledku, je Robert A. Mower s devíti zničenými a šesti poškozenými letouny.

Domů však nedoletěli všichni. Tři desítky stíhaček (většinou mustangů) byly při náletech ztraceny, ať už sestřeleny stíhači, flakem, či při nízkém letu zkrátka narazily. Polovina pilotů byla zajata, asi čtrnáct v Čechách zahynulo. Tím posledním se stal poblíž Trhanova teprve dvacetiletý Virgil P. Kirkham, jehož skon v thunderboltu 30. dubna 1945 popsal jeho spolubojovník takto: „Když jsme začali střílet na tři nákladní auta, Kirkham nalétl příliš nízko, zdálo se mi, že levým

Řada mašinfírů a železničářů (83 osob) anebo pasažérů nevyskočila z vlaků včas, jiné zas roztrhaly bomby a zemřela také spousta civilistů (210 Čechů, 331 Němců), kteří se k útoku prostě nachomýtli