Ode zdi ke zdi a zase zpět
Vpříštím týdnu, ve středu 12. listopadu, zasednou polští poslanci a senátoři poprvé do lavic v novém – a nutno podotknout, že poměrně pestrém a hodně svérázném – složení. Nudná předvolební kampaň tak přinese hodně zajímavé funkční období této instituce.
Pro mnohé překvapivě také před volbami převažovala média kritizující vládu, což je zcela v rozporu s naší běžnou prezentací polské reality. Neustále se mluví o veřejnoprávní televizi, kterou si PiS přivlastnila, nicméně celkový obraz mediálního prostoru vypadá jinak.
V Polsku totiž – na rozdíl od situace u nás – vedle veřejnoprávního fungují ještě dva soukromé a z hlediska obsahu plnohodnotné zpravodajské kanály. Jeden je vyloženě protivládní a ani druhý se nedá podezírat z nějaké náklonosti k ní. A v nejposlouchanějších rádiích či na nejnavštěvovanějších zpravodajských webech vláda v porovnání s politickou konkurencí na růžích ustláno taky nemá. Třeba šéfredaktor největšího nebulvárního deníku otevřeně říká, že PiS je potřeba zbavit moci. Výjimku tvoří snad jen seriózní týdeníky, kterým vévodí katolický Gość Niedzielny, nicméně i ten je co do počtu výtisků pouze těsně před dvěma periodiky, jejichž redaktoři tvoří nejvýraznější tváře protivládních demonstrací.
Pochopit současnou politickou situaci u našich sousedů bude po příští měsíce ještě náročnější. Bezesporu se objeví tradiční a nicneříkající hesla o konci demokracie nebo potřebě boje za svobodu a proti totalitnímu stínu vlády. Tomu poněkud odporuje průběh voleb, které navzdory některým obavám proběhly zcela demokraticky a standardně, a samotný výsledek a vysoká volební účast napovídají, že voliči oproti předchozím letům měnili své preference a svůj hlas zcela vědomě odevzdali straně, která je nejvíce oslovila.
A hlavně – voliči sice dali vládní straně silný mandát, ovšem v porovnání s předchozími čtyřmi roky je Právo a spravedlnost (PiS) v mnohem složitější situaci. Kdo všechno tedy může oslavovat?
Vítězové a poražení
Vítězů voleb se dá najít hned několik. Kromě Státní volební komise, jejíž práce byla v porovnání s místy absurdními incidenty let předchozích prakticky bezchybná a velmi svižná, měla důvod k radosti především PiS. Navzdory protestům opozice, ostré kritice ze strany EU nebo velmi nepřátelskému postoji médií se jí podařilo udržet vysněnou samostatnou většinu. Po zveřejnění prvních odhadů mluvil Jarosław Kaczyński o „ohromném úspěchu“, nicméně zklamání skrýt nedokázal. Značné sociální transfery ani splnění slibů daných na začátku právě končícího funkčního období mu větší počet získaných křesel nezajistilo.
„Dostali jsme hodně, ale zasloužili jsme si víc,“znělo z úst předsedy strany, která sice získala další 2 miliony voličů, avšak vzhledem k vysoké volební účasti a množství stran, jimž se podařilo překročit potřebnou hranici, zůstává její zastoupení co do počtů mandátů neměnné, tedy pouze pět hlasů rozhodujících o samostatné většině. PiS tak získala „požehnání“pro další správu země, současně ale musí reflektovat výhružně zdvižený prst voličů a podělit se o radost z úspěchu s jinými.
Prvním signálem varování od voličů je ztráta vládní většiny v Senátu. Tato komora parlamentu sice nemá příliš velké možnosti, jak premiérovi a jeho spolupracovníkům zavařit, protože veškeré senátní výhrady je možné přehlasovat prostou většinou v Sejmu, ale odpadají tím katastrofické scénáře expresního tempa schvalování zákonů a reforem během několika hodin či dní. Alespoň pro tuto chvíli: PiS je velmi efektivní při přetahování jednotlivých zákonodárců na svou stranu a není vyloučeno, že výměnou za lukrativní posty většinu zanedlouho opět získá.
Současný stav by ale paradoxně straně Jarosława Kaczyńského mohl prospět. Zpomalení projednávání vládních návrhů by mohlo přinést větší diskusi, a tím i jistou sebereflexi ve stylu prosazování reforem.
Kupředu pravá!
Druhý signál zdviženého prstu představuje nová síla polské politiky – Konfederace. Ačkoli tato koalice zaznamenala nejmenší procentuální úspěch, mnoho pozorovatelů zaujala. Jedná se o nesourodou směsici lidí s odlišnými názory, které spojuje snad jen zaškatulkování ke krajní pravici a neuvěřitelně vysoká podpora mezi nejmladšími voliči v kategorii 18–29 let.
Nejvýraznější jsou zde dva názorové proudy. Křídlu libertariánů, ekonomické krajní pravice, vévodí excentrik Janusz Korwin-Mikke. Jeden z nejstarších poslanců kandidoval prakticky v každých volbách, ale úspěch z počátku 90. let v podobě poslaneckého mandátu zopakoval až nyní. Je známý svými rétorickými schopnostmi a neortodoxními výroky na adresu žen nebo handicapovaných, a při slově demokracie si vždy odplivne, protože ho považuje za sprosté.
Druhou větev tvoří Národní hnutí, které reprezentuje krajní pozice v hodnotových a kulturních otázkách. Tváří této frakce je jeden z nejinteligentnějších a nejlépe připravených poslanců mladé generace Krzysztof Bosak. Někdejší poslanec Ligy polských rodin byl právem považován za vítěze velmi sledované televizní předvolební debaty na soukromém kanálu TVN24. A výraznou postavou tohoto tábora bude bezesporu i Grzegorz Braun, který současné Polsko neoznačí jinak než „rusko-německé kondominium svěřené pod židovskou správu“.
Jak mohl do Sejmu proniknout takový slepenec neotřelých osobností? Podle publicisty Rafała Ziemkiewicze, který má k těmto kruhům blízko, je důvodů hned několik. Třeba ignorace, s níž se uskupení setkalo ve veřejnoprávní televizi, čímž získalo určitou auru nespravedlivě cenzurovaných, a podpora opačného mediálního tábora, které vsadilo na to, že další strana v Sejmu sebere vládě mandáty.
„Z partaje fanatiků, fašistů a bláznů, kteří útočí na pride pochody, se na poslední chvíli před volbami v médiích stala strana mladých zajímavých lidí, kteří mluví docela rozumně o volném trhu. Tato média z koalice sňala nálepku hanby, což mohlo rozpoutat přesun liberálního elektorátu z Občanské platformy,“doplňuje polský komentátor.
Novou naději v Konfederaci našli i zrazení antisystémoví voliči Pawła Kukize, který se pro letošní volby spojil s establishmentovými lidovci, a také „ultrapravicoví příznivci PiS, zklamaní neprosazením přísnějších podmínek pro potraty, nezablokováním istanbulské úmluvy, poddajností vůči židovským nárokům na navrácení majetku nebo kapitulací před neobanderovskou historickou politikou“. K nim se nepochybně přidali i živnostníci a drobní podnikatelé, kterým se vůbec nezamlouvaly velkolepé předvolební sliby PiS na zvýšení minimální mzdy.
Třetím zdviženým prstem, tentokrát i pro opozici, je hodně nečekaný úspěch polských lidovců/agrárníků. Že to vedení strany opravdu nečekalo, doložila bezprostředně po zveřejnění výsledků reakce jejich předsedy, který se dojetím málem rozplakal. Ačkoli strana ztratila tradiční venkovské voliče, co šli za současnou vládou, podařilo se jí nově uspět ve středních a velkých městech. Podle již citovaného publicisty Rafała Ziemkiewicze převzali lidovci rozčarovaný elektorát Občanské platformy: „Tedy takový, který chtěl volit proti PiS, ale vybral si klidnější a smířlivější rétoriku předsedy Kosiniaka-Kamysze místo totální války v podání Konfederace.“
Když se to všude mele
Předseda lidovců má nakročeno stát se jakousi „klidnou silou“opozice a transformovat agrárníky na plnohodnotné křesťanské demokraty západoevropského střihu. Ti mohou oslovit nejen umírněné voliče vlády, ale i konzervativní křídlo opozice, která v boji s PiS vytahuje silně levicová a revoluční témata. Lékař Władysław Kosiniak-Kamysz se tedy v případě správného využití veškerého politického umu může do budoucna stát jak lídrem tažení proti PiS, tak jeho spojencem.
V očích Jarosława Kaczyńského hrají lidovci zajímavou roli. Nezapomínejme totiž, že PiS nevládne sama, ale spolu s menšími pravicovými subjekty, jejichž ambice posílené nárůstem mandátů vypluly v posledních dnech na povrch ve frakcích dosavadního vicepremiéra Jarosława Gowina a ministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobry. Ten dokonce začal otevřeně kritizovat premiéra Mateusze Morawieckého, k němuž cítí dlouhodobou nevraživost, a tak zpochybnil smysl jeho setrvání ve funkci. To však zásadně odmítá nejen vedení, ale i druhá frakce vedená Gowinem, který zastává pozici ekonomického liberála a přes média vyhrožuje, že si strana může Ziobrovy nápady na reformu systému sociálního pojištění prohlasovat s levicí, ale rozhodně ne s ním. Zkušený Jarosław Kaczyński se sice z pozice šéfa strany snaží mírnit, nicméně jeho zdravotní stav nevylučuje variantu předání moci už během následujícího volebního období. A eventuální ústup sedmdesátiletého politika do ústraní by rozpoutal hodně drsný souboj o jeho nástupce mezi ambiciózními spolustraníky.
O nedávných polských volbách kolovala i v našich médiích řada mýtů, domněnek a polopravd. Nakonec stejně rozhodovali voliči a ti vložili svou důvěru dosavadní vládní straně. Tu ale v následujících čtyřech letech nečeká nic lehkého. Bude muset čelit problémům, na něž není zvyklá, a zvykat si na nové soupeře.
Z partaje fašistů, fanatiků a bláznů, kteří útočí na pride pochody, se na poslední chvíli stala strana mladých zajímavých lidí, kteří rozumně mluví o volném trhu
A co takhle doleva?
Staronovou silou v Sejmu je levice. Taky není zrovna homogenní, spíš jde o směsici několika generací a proudů levicového myšlení od zasloužilých funkcionářů minulého režimu přes mladé nadšené komunisty až po moderní liberály západního střihu prosazující stejnopohlavní svazky. To by mimochodem měl být dokonce jeden z prvních zákonů, které levice navrhne.
Jenže právě tohle dostalo do složité situace zejména Občanskou platformu (PO). Ta v posledních letech začala šilhat doleva a strhla kurs své rétoriky podobným směrem, jenže tím akorát rozhněvala svůj umírněný střed a přihrála voliče vracející se levici.
Občanská platforma, která se po čas voleb převtěluje do Občanské koalice, při těchto volbách nic nezískala ani neztratila. Cenou útěchy jí může být alespoň to, že se „z Varšavy nestane Budapešť“, jak kdysi toužebně hlásal Jarosław Kaczyński, protože pro Občanskou koalici, levici a lidovce nakonec hlasovalo víc lidí než pro Sjednocenou pravici, takže opozice je stále silná.
Její slabinou je ale mizerné vedení, z čehož opoziční strany mohou velmi rychle vyvést radikální závěry. Také hned v prvních dnech se začaly objevovat spekulace nad osudem předsedy nejsilnější opoziční strany. On sám však obavy asi nemá: stejně jako jeho předchůdce Donald Tusk je mistrem v likvidaci potenciálního ohrožení, čímž si vysloužil přezdívku Grzegorz „zničím tě“Schetyna. Vládní síly sice neporazil, ale navzdory bezradnosti kampaně si po celou dobu držel neotřesitelnou pozici uvnitř strany a neutralizoval i svou největší konkurenci v podobě strany Moderní, jejíž lídr Ryszard Petru, pasovaný do role spasitele, zmizel z politiky úplně.
Kostky jsou vrženy
Vnitropolitická hra bude v nejbližších týdnech velmi intenzivní, protože, aby toho nebylo málo, koncem jara se uskuteční ještě prezidentské volby. A případná výhra opozičního kandidáta by mohla vládě PiS už zásadně znepříjemnit situaci. Otázkou však zůstává, zda se bude opozice schopna tak rychle změnit, mobilizovat a efektivně přetáhnou voliče na svoji stranu, aniž by veškerou pozornost věnovala boji mezi sebou, jak tomu bylo několik posledních měsíců.
Rozdání karet pro nové funkční období dává poslancům PiS mnoho podnětů k přemýšlení. Nepotvrdily se obavy některých komentátorů ohledně posledních svobodných voleb v Polsku a úpadku demokracie. Reformy a vládou nastolený směr voliči očividně akceptují, objevují se ovšem náznaky potřeby jistých změn, především pak stylu jejich prosazování.
Obrat v této oblasti je obzvláště důležitý vzhledem k pestrému složení nového parlamentu. Zdaleka není tak monotónní a kromě fanatických odpůrců se někteří političtí hráči budou stavět do role racionálních kritiků. S tím vláda PiS moc zkušeností nemá, protože v uplynulých čtyřech letech žádným takovým oponentům nečelila.
Původní plán premiéra Morawieckého pro následující funkční období byl ještě před několika týdny jasný: zopakovat dva roky rychlých a radikálních reforem, nyní především v oblasti justice a médií, následně zpomalit a vykročit k příštím volbám opět s vlídnou tváří. Tento scénář se ale po ztrátě Senátu rozpadl. Zatíží ho i nová témata a reformní požadavky nových politických soupeřů.
A vzhledem k rozšíření Sejmu o krajní levicové a pravicové oponenty se z PiSu vlastně stává umírněná strana, což je změna, kterou dosavadní revoluční síla musí reflektovat a nějakým způsobem se přizpůsobit.