Obdivujeme umělce, nebo laureáty?
Prudký pokles teplot na konci října se snažili meteorologové vysvětlit lecjakými výrazy a mapami, avšak pravda je taková, že šlo o důsledek konce horkého literárního podzimu. Byla předána Nobelova cena – dokonce dvakrát, i za loňský rok. Udělovala se Bookerova cena – a hned dvěma autorkám dohromady, protože porota se nedokázala ani na naléhání pořadatele shodnout na jedné vítězce.
Došlo i k předání jediného mezinárodního literárního ocenění, sídlícího v Praze – Ceny Franze Kafky. Jelikož ji získal u nás poměrně neznámý Pierre Michon, jemuž česky dosud vyšla pouze jedna knížečka, některá média chtěla pozvednout atraktivitu této zprávy poukazem na to, že laureátovi ocenění předal Vladimír Železný.
A taky došlo na Státní cenu za literaturu. Po loňském fiasku, kdy část poroty odstoupila poté, co za nositele vyvolila Jiřího Hájíčka, a tak zároveň zamezila, aby si cenu převzal, neboť ji umazala politickými prohlášeními, by se rovněž chtělo říct konečně…
Do toho se ještě konal tradiční Festival spisovatelů Praha, jenž znovu do Česka přivezl držitele Pulitzerových cen Michaela Cunninghama či Junota Díaze.
To všechno se děje souběžně s normálním literárním provozem, kdy vycházejí knižní novinky, někdo je čte a třeba i recenzuje. Ocenění jsou stejně jako festivaly prostředkem, jak literaturu zpopularizovat a přitáhnout k ní více pozornosti. Když tedy dojde na vyhlášení Nobelovy ceny, najednou je plynulý tok literárního života ne snad přerušen, ale rozhodně narušen. Náhle začne být jako v letošním případě poptávka po knihách Olgy Tokarczukové a Petera Handkeho. Alespoň tady buďme rádi, že jich je v češtině dostupných dost.
Za co ta cena vlastně je?
Nicméně zpátky na zem: o žádnou prodejní smršť se ani v případě obou nobelistů nejednalo. V případě odbornějšího publika je to pochopitelné, protože to už má Tokarczukovou i Handkeho většinou dávno načtené a má na ně vyhraněný názor, tudíž fakt, že dostali Nobelovu cenu, asi těžko někoho zviklá, aby je četl znovu nebo snad nedejbože ještě víc. Zvlášť pokud ho tito literáti nenadchli.
Každopádně o tento typ publika tolik nejde. Ocenění by mělo zapůsobit především na laické čtenáře. Jenže se nabízí otázka, zda k nim informace o laureátovi Nobelovy ceny vůbec dolehne a neztratí se v záplavě jiných zpráv. A navíc se takový čtenář může cítit zmatený, když neví, kterou knihu si koupit, protože ocenění se nedočkal žádný konkrétní titul, ale celé autorovo dílo.
To Bookerova cena, jež se v posledních letech rozrostla z bývalého britského impéria i na anglicky hovořící Ameriku, pro změnu oceňuje konkrétní tituly, ovšem ty jsou pochopitelně knižními novinkami, a tak si je český čtenář přečíst sice může, ale jenom v originále. Co se týče českého překladu, stále ještě čekáme například na loňského vítěze, pozoruhodný román Mlíkař severoirské spisovatelky Anny Burnsové.
Se stejným problémem jako u Nobelovy ceny se potýká i tuzemská Státní cena za literaturu. Co porota vlastně říká běžnému čtenáři? Že si má z díla oceněného Karola Sidona něco přečíst? Ale co? Nevíme. To už je na samotném čtenáři-zákazníkovi knihkupectví. A to je ten problém. Přitom zrovna volba Karola Sidona je naopak vyloženě neproblematická, nemůže snad vůbec nikomu vadit a nikdo proti ní nemůže nic namítat... Jistě, namítat by se samozřejmě dalo ledacos. Především to, že v případě Sidonovy volby to je ocenění literatury z časů Kdysi a ještě dříve…
Jenže Nobelova cena i Státní cena za literaturu se snaží mít odstup a nadhled a nepočínat si ukvapeně. Právě proto se neudělují za jednotlivé dílo – co kdyby se spisovatel ještě zkazil, co kdyby nenapsal už nic, co by za něco stálo, případně vyvedl něco nehumanistického? Na druhou stranu, cosi nehumanistického vyvedl i Peter Handke, a nevadilo to. I přes tuto výjimku potvrzující pravidlo vidíme, že se nejedná o ceny, které by odměňovaly texty, ale spíše autorské osobnosti. A tak už tato ocenění vnímá i širší veřejnost.
I Festival spisovatelů Praha plynulý tok literárního života spíš narušuje. Najednou jako kdyby měl člověk všeho nechat a běžet si pro autogram do dávno přečtených Cunninghamových Hodin a Díazova Krátkého, leč divuplného života Oskara Wajda. Případně všeho nechat, běžet si je koupit a konečně přečíst, když jejich autoři budou v Praze.
Nic proti tomu. Můžeme zopakovat, že takové záležitosti literaturu propagují, vytvářejí kolem ní v dobrém slova smyslu humbuk. A každý literát je samozřejmě potěšený, když získá nějakou cenu, to je jasné. Na druhou stranu: představa, že by tato ocenění a další „výkřiky do tmy“měly být pro literární život určující, je dost děsivá.
A právě tohle je klíčový bod. Literatury vychází tolik, že obyčejní čtenáři potřebují nějakou pomůcku, jak se zorientovat. K tomu literární ceny slouží – čím větší dezorientace běžných čtenářů, tím důležitější úloha ocenění. Navíc žijeme v době, jež je posedlá úspěchem, takže když někomu neorientovanému řekneme, že určitý román získal určitou cenu, přičemž ještě přidáme adjektivum „prestižní“, není divu, že se podle této ceny bude řídit, i když o ní do té doby nikdy neslyšel.
Vyceňte ceny, snobové
A to je problém. Nesmí se totiž zapomínat, že literatura není sport, kde zvítězí ten nejrychlejší či nejlepší. V literatuře se držitel ceny tím nejlepším stává jenom v očích toho, kdo nemá na věc vlastní názor. Literární ocenění není – nebo alespoň nemusí být – důsledkem nejlepšího výkonu. Je to jenom povolený doping pro toho, kdo byl vyhlášen laureátem.
Můžeme samozřejmě dlouho jmenovat spisovatele, kteří tvrzení, že Nobelova cena je prestižním oceněním, jednoznačně potvrdí. Stejně tak ale můžeme dlouze jmenovat velké literáty, které toto uznání z různých a mnohdy zcela nepochopitelných důvodů minulo. Obdobná situace se týká i dalších cen. Je to logické. Vždycky jsou subjektivní a poroty se často mýlí – pokud lze mluvit o omylu v prostředí, kde se výsledek změřit prostě nedá.
Je velká pravděpodobnost, že vaše matka nikdy jména Olgy Tokarczukové a Petera Handkeho neslyšela. Stejně tak je velká pravděpodobnost, že i kdybyste jí jejich knihy podstrčili, nedočetla by je. A nic by na tom nezměnilo, ani kdybyste jí řekli, že dostali Nobelovu cenu za literaturu – to totiž nudu při samotném čtení nezažene. Stejně tak, jak již bylo řečeno, udělení této ceny váš názor nijak nezmění, pokud knihy těchto spisovatelů už znáte.
Mezi těmito dvěma extrémy je ovšem ještě jakási šedá čtenářská zóna, která se cenami ovlivnit nechá – chybí jí přehled, který nahrazuje snobismem. Tito lidé si knihu laureáta koupí ne jen proto, aby byli v obraze, ale především proto, aby byli in. Vždyť je to nobelista! A když už si ji přečtou, přece nebudou říkat, že je nudila. Vždyť do toho dali tolik energie a taky vědí, že onen spisovatel dostal tu cenu… Taky když takovému člověku následně říkáte, že vám se ta kniha zdá slabá a její autor celkově ne příliš kvalitní, připadáte si především jako někdo, kdo trestuhodně nerespektuje výsledky zápasu: Vždyť byl vyhlášen vítězem a všichni to vědí!
A to je důvod, proč lidé z literární obce nemají období, kdy literatura vycení své ceny, příliš v lásce. Ne proto, že tihle lidé přestávají mít dění pod kontrolou a musejí se mu podřizovat, protože je psaní textů o laureátech. Jde o obavu, že jednou by mohla zcela zvítězit ta verze literatury reprezentovaná právě těmito cenami, respektive jejich porotami – tím, na čem se poroty dokážou shodnout. Za každým kompromisem se totiž ztrácí to nejosobitější a vítězí to nejpřijatelnější.
Co napověděl letošní podzim plný ocenění o současném literárním provozu? A jak by svět literatury vypadal, kdyby se řídil výhradně právě udělenými vavříny? Byl by to svět, v němž bychom chtěli žít? A mohla by v takovém skleníku vůbec literatura dýchat?
Úspěch patří úspěšným
Zde přicházíme k tomu, co je patrné již řadu let i v české literatuře – že opravdu určujícím parametrem se stává úspěch, kolik se knihy prodalo a kolik cen získala. Jenomže když se podíváme zpět do českých literárních dějin, nikdy je nepsali vítězové žebříčků prodejnosti ani držitelé cen. Ostatně připomeňme, že loni se shodou okolností nepředávala ani Nobelova cena, ani Státní cena za literaturu – a literatura to bez problémů přežila.
Tento posun je především důsledkem faktu, že kritické reflexe ubývá, zatímco význam propagačních oddělení jednotlivých nakladatelství roste. Můžeme si připomenout, co se píše v Planetě pana Sammlera Saula Bellowa, mimochodem nositele Nobelovy ceny, Pulitzerovy ceny a také trojnásobného držitele Národní knižní ceny: „Systematické postupy žádají průměrnost, ne velikost. Systém spočívá na pracovním úsilí. Pracovní úsilí ve spojení s uměním dospívá k banalitě.“
Mnohdy se člověk ocitne v zajetí některého z nakladatelů, jenž mu neodbytně vypráví o přednostech knihy, kterou vydal. Přičemž si stačí v duchu položit řečnickou otázku: „Mluvil bys o ní s takovým nadšením, i kdyby ji vydal někdo jinej?“A ozvěnou přichází očekávatelná odpověď: „Je to dobrý proto, že ji vydávám já. Kdyby to vydával někdo jinej, je mi to úplně ukradený…“
Jak daleko jsme vlastně od stavu, kdy se do češtiny i z češtiny budou překládat pouze knihy, které jsou bestsellery či dostaly nějakou cenu?
O debatách ticho po pěšině
A teď se ještě na závěr musíme vrátit do českých literárních luhů a hájů a mluvit konkrétněji. Jak jsme naznačili výše, loni k udělení Státní ceny za literaturu nedošlo. Porota nejprve vybrala Jiřího Hájíčka, načež její část v čele s básníkem Petrem Hruškou odstoupila – na protest proti tomu, že vznikla vláda s podporou komunistů. Jihočeský prozaik po takovémto zpolitizování cítil, že nemůže ocenění přebrat.
Letos částečně obměněná porota udělila Státní cenu za literaturu Karolu Sidonovi. Po skandálu se sexuálním obtěžováním ve Švédské akademii došlo v Nobelově ceně k sebereflexi a změnám. V českém prostředí právě naopak. Sebereflexe nulová, všechny změny proběhly bez diskuse a potichu. Není to ale nijak překvapující, protože předchozí ministr kultury sebereflexe evidentně nebyl schopen a ten současný se od prvního dne ve funkci usilovně snaží zjistit, co je ta kultura, jejímž ministrem se stal, vlastně zač.
Každopádně by bylo opravdu zajímavé vědět, zda ti, co loni z poroty odstoupili, považují to, že Karol Sidon Státní cenu za literaturu přijal, za projev jakéhosi kolaborantství. A ocenili vůbec fakt, že ji loni nepřijal Jiří Hájíček, nebo šlo o nepochopení jejich konání? Pokud tohle nevíme nebo se to brzy nedozvíme, tak bude dále nutno krok těchto porotců vnímat jakožto přitroublé plácnutí do vody, případně snahu o sebezviditelnění.
Mimochodem, i vytrácení debat a diskusí souvisí s již zmíněným úbytkem kritického náhledu. Přičemž toto ubývání může mít rozličné důvody… Jakákoli kritika České televize se dnes například může jevit jako nepřípustná nahrávka těm, kterým by se hodilo její zrušení či alespoň ovládnutí. Ovšem je třeba říct, že kanálu ČT art se za roky své existence nepodařilo vytvořit prostor právě pro takovéto diskuse nad kulturním životem. Přitom nechat zaznít rozličné názory je právě ten důvod, proč jsou podle zastánců veřejnoprávní média nenahraditelná.
Proč se tedy Česká televize v tomto směru nesnaží daleko víc? Když může být dvouhodinový Fokus Václava Moravce, proč by nemohly existovat dvouhodinové diskuse o kultuře? Veřejnoprávní televize tu přece není od toho, aby na jednu stranu plnila přání protežovaného moderátora a na druhou stranu neomluvitelně neměla na ČT art žádný debatní pořad o kultuře.
Lidé si knihu laureáta koupí ne proto, aby byli v obraze, ale především aby byli in. A když už si ji přečtou, nebudou říkat, že je nudila. Vždyť přece ten spisovatel dostal cenu…
Předchozí ministr kultury sebereflexe nebyl schopen a ten současný se od prvního dne ve funkci usilovně snaží zjistit, co je ta kultura, jejímž ministrem se stal, vlastně zač.