Proti šedi předrevolučních ulic
Druhé normalizační desetiletí přineslo divoké nápady komunistických kádrů, k nimž naštěstí většinou nedošlo
Blíží se výročí sametové revoluce, proto by mohlo být zajímavé připomenout si některé nezávislé iniciativy českých projektantů v době před 17. listopadem 1989. Architekti tehdy až na výjimky byli zaměstnanci různých projektových ústavů a o nezávislých ateliérech si mohli nechat jenom zdát. Ne všichni však byli ochotní podílet se na kontroverzních zadáních vyšších míst, i když tím riskovali potíže v zaměstnání, a ztrácet trpělivost začali zejména zástupci mladší generace.
Hlavním problémem této pozdní normalizační éry byl především záměr likvidovat zchátralé části měst a nahradit je panelovou výstavbou, a to bohužel i v centrech měst. V Praze se například začala bourat část svérázné čtvrti Žižkov a další etapy tzv. modernizace, jak zněl název pro aktivity, kdy se místo oprav starých domů volila demolice, se intenzivně připravovaly. A to nejen na Žižkově. V plánu bylo zbourat části Břevnova v oblasti nad Bělohorskou ulicí, Střešovic, Libně – tam už několik uliček bývalého ghetta včetně domku Bohumila Hrabala padla za oběť autobusovému terminálu –, Vysočan, Troje, Holešovic…
Jak zachránit Stromovku
Dalším diskutabilním tématem byly razantní a často bezohledné zásahy do struktur měst, kde se budovaly různé magistrály, radiály, nadjezdy, podjezdy, mimoúrovňové křižovatky a další dopravní stavby. V Praze tak vznikla severojižní magistrála, jíž za oběť padly cenné stavby a mohla i za zhoršení životního prostředí – Sokolská a Legerova ulice se staly prakticky neobyvatelnými. Znamenala také částečnou likvidaci pražských parků a násilné rozdělení centra, dodnes patrné odříznutím Národního muzea od Václavského náměstí. Jiným sporným nápadem bylo vybudovat jinou magistrálu ve stopě Buštěhradské dráhy, která by vedla přes Ořechovku a park Stromovku v otevřeném výkopu.
Jakákoli veřejná debata na tato a další témata tehdy samozřejmě možná nebyla, dialog s představiteli totalitního režimu se vést fakt nedal. Přesto se v letech 1988 a 1989 našli novináři i rozhlasoví a televizní redaktoři, kteří zariskovali a otiskli kritické texty mladých architektů či je pozvali do živého vysílání (téma se ale muselo do poslední chvíle tajit). K dialogu – byť nerovnému – tedy nakonec přece jen došlo. Když nám v týdeníku Tvorba otiskli krátký dopis, poukazující na zhoubný dopad budování magistrály přes Stromovku, následovala těžká kulometná palba hned v následujícím čísle, kde na dvou stranách projektanti i politici vynášeli skvělé výhody svého návrhu do nebes. Vypadalo to beznadějně, ale začali se ozývat samotní čtenáři a redakce jim dala prostor: zejména proto, že na projekt kriticky reagovaly takové autority, jako byl šéf České filharmonie Václav Neumann.
Za starý Žižkov
Další skupina mladých architektů vytvořila alternativní projekt k asanaci Žižkova. Dosáhla alespoň uspořádání konference, kde se dostala ke slovu, byť byla opět pod soustředěnou palbou funkcionářů a projektantů paneláků.
Nakonec se v létě roku 1989 podařilo uspořádat v Galerii U Řečických ve Vodičkově ulici výstavu těchto alternativních projektů, a to nejen z Prahy. Média ji sice nesměla propagovat, lidé se o ní však stejně dozvěděli a přicházeli v hojném počtu. Většina z nich pak tyto projekty podpořila formou petice. Rozhněvaní mladí architekti, ale i jejich přátelé výtvarníci nebo historici umění nakonec založili společnou protestní platformu – volné sdružení Obecní dům. Skutečně jsme se tehdy scházeli ve značně omšelé kavárně této secesní stavby, název měl ale další význam: přestaňme být lhostejní k tomu, co se kolem děje, a navzdory rizikům dejme najevo, že takto režim dál postupovat nemůže. O registraci sdružení jsme se tehdy ani nepokusili, bylo jasné, že by se to nemohlo podařit. Vznikly i další „filiálky“Obecního domu v Brně, Plzni a jinde.
Jiná skupina architektů ze sdružení Zlatí orli se zase pokusila pořádat neoficiální kurzy, na nichž přednášeli ti, jichž si studenti skutečně vážili, ač tehdy neměli šanci učit. Nakonec došlo i na pořádání demonstrací ve spolupráci s dalšími neformálními sdruženími jako Pražské matky, České děti a podobně. Tématem bylo špatné životní prostředí, asanace pražských čtvrtí nebo právě ono trasování magistrály přes Stromovku. Demonstrace se konaly na podzim 1989 v centru Prahy i ve Stromovce, samozřejmě za asistence policie v uniformách i civilu.
Poslední iniciativou sdružení Obecní dům měly být Žižkovské dvorky. Výtvarníci navrhli různé instalace přímo v místech, která měla nenávratně zmizet. Připravovaly se happeningy i uvedení Havlovy hry Asanace. Dvorky byly zřejmě poslední režimem zakázanou akcí. Krátce nato začala sametová revoluce, a tak už to nikoho netrápilo…
Předrevoluční situace v československé architektuře nebyla ani trochu růžová. Soudruzi chtěli bourat staré památky a místo nich stavět paneláková sídliště nebo vést mnohaproudové silnice skrz parky.
Velmi sporným a kritizovaným nápadem bylo vybudovat ještě jednu magistrálu, která by vedla přes Ořechovku a park Stromovku v otevřeném výkopu