Na vojnu musel každý zdravý muž

Vykonat vojenskou základní službu v socialistickém Československu museli v podstatě všichni zdraví muži. Trvala běžně dva roky a rok pro vysokoškoláky, absolventy vojenských kateder. Ve výjimečných případech mohl branec vykonat pětiměsíční náhradní vojenskou službu. Alternativní služba beze zbraně až do roku 1990 neexistovala. Kdo odepřel službu z důvodu svědomí, reálně riskoval soudní postih.

Vojáci „odjížděli na vojnu“zpravidla ve dvou termínech ročně. Většina útvarů byla dislokována na území Čech a ke službě dostali branci povolávací rozkaz zpravidla do míst vzdálených stovky kilometrů. Domů se dostali jednou ročně na desetidenní dovolenou a někdy i na tzv. opušťáky, několikadenní povolení k opuštění posádky. Vycházky v uniformách bývaly často rovněž jen za odměnu.

V izolovaném prostředí vojenských útvarů panovaly nedostatek volného času a nízká kontrola během volna a v noci. To vytvářelo prostor pro působení některých patologicky deformovaných jedinců. Velkým problém představovalo i užívání alkoholu. Široce se projevovala nerovnost dvou ročníků sloužících vojáků. Vyskytovaly se nejrůznější formy šikany,

Vojáci se účastnili i politických školení zcela v zájmu vládnoucí strany

včetně fyzického a psychického násilí. Podle dostupných údajů se šíření šikany od 70. let stále zhoršovalo a rokem 1989 rozhodně nevymizelo. Velení s problémem nedokázalo účinně bojovat. Přes dvojí zvýšení v letech 1971 a 1981 byli vojáci základní služby až do roku 1990 trvale podhodnoceni na služném. Museli tak dotovat svůj pobyt na vojně z vlastních

FOTO VHÚ

zdrojů, nejvíce z prostředků rodičů. Základní vojenská služba představovala i významný nástroj politického ovlivňování. Vojáci přísahali věrnost pracujícímu lidu vedenému KSČ a slibovali bránit socialismus. V armádě existoval rozsáhlý politický aparát, působící zcela v zájmu strany. Vojáci neměli žádnou možnost se účastnit náboženského života. pt