Povolejte Zemana!

Opoziční partaje mají nulovou vůli k moci

Velmi nevybíravě komentuje premiér Andrej Babiš schůzku předsedů opozičních partají s předsedou spolku Milion chvilek pro demokracii Mikulášem Minářem: „Opozice na tom musí být fakt bídně, když jim tady dává instrukce šestadvacetiletý nedostudovaný student a říká jim, co mají dělat. To teda dopadli.“Je to poměrně neomalené, narážka na věk dosti pod úroveň, ale ve své podstatě zcela trefné. Opozice je na tom fakt bídně. Ač se vám to možná bude zdát absurdní, tak by potřebovala někoho, jako je Miloš Zeman.

Politická a společenská situace v Česku je té maďarské na hony vzdálená, ale v jedné věci se obě země vzácně shodují: proti dominantní straně stojí zcela rozdrobené síly opozice. Viktoru Orbánovi oponuje v Maďarsku sedm opozičních stran, jejichž preference variují od jednoho po sedm procent. V Česku se tomu trendu částečně vzpírají ODS a Piráti, ale zbytek zcela kopíruje maďarský scénář. Ostatně, kolik lidí z paměti vysype jména předsedů stran, jako je TOP 09, KDU-ČSL, STAN, Svobodní či Zelení? Dokonce i pro lidi, kteří se analýzou politiky živí, je poněkud náročné definovat ony zásadní názorové rozdíly, které dotyčné partaje dělí. Topka by klidně mohla tvořit liberální, Starostové pragmaticky středové a lidovci konzervativní křídlo ODS, tedy kdyby dotyčné strany skutečně chtěly vládnout. Mimochodem, dohromady tyto strany (bez Pirátů) získaly jen o maličko méně hlasů než Babišovo ANO. Jenže to by musely v prvé řadě projevit vůli k moci.

Potřebovaly by někoho, jako byl v letech 1992–1996 Miloš Zeman. Tehdy se zdálo nemožné postavit se proti ODS, která měla 34 procent, a levicové a protestní hlasy byly podobně jako dnes rozdrobené do snad desítky partají. Kdo si dnes vzpomene na Liberálně sociální unii, Sdružení pro republiku, Hnutí důchodců za životní jistoty či Hnutí za samosprávnou demokracii? Zeman se během pouhých čtyř let stal napřed předsedou ČSSD, a pak v parlamentu pospojoval levicové strany v jeden blok a nakonec u voleb takřka všechny protestní a levicové hlasy přetáhl k sociální demokracii: ze sedmi procent měla náhle bezmála čtyřikrát tolik! Stačilo jediné: najít muže, který skutečně chtěl vládnout.