Sametové diplomacie: nová tvář i styl
PRAHA Pád komunistického režimu totálně proměnil podobu československé diplomacie. Místa, která byla do listopadu 1989 rezervována jen zasloužilým komunistům, obsadili bývalí topiči, čističi oken a jiní kdysi na okraji společnosti stojící disidenti.
Právě oni navrátili Československo do Evropy, do mezinárodněpolitického prostoru Západu, přesně tak, jak doufali. „Listopad přinesl naprosto ojedinělé a téměř absolutní přesměrování československé zahraniční politiky. A to ve všech ohledech,“řekl LN politolog Michal Kořan. Došlo také k zásadním personálním změnám v Černínském paláci, který ještě i v osmdesátých letech sloužil jako bašta vlivu komunistické strany.
Pro nového federálního ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera to byla podle Kořana obtížná volba: nemohl se dost dobře rozloučit se všemi pracovníky, spjatými s komunismem, ale během pár měsíců bylo vypátráno a propuštěno téměř 170 pracovníků spjatých se špionáží, postupně byli vyměněni lidé na vedoucích funkcích, celkově do roku 1991 odešlo z ministerstva kolem 700 pracovníků, což je z celkového tehdejšího počtu 2500 lidí poměrně velká část, kterou bylo obtížné postupně nahrazovat. Téměř všichni ředitelé výborů byli obměněni a nově bylo obsazeno také 53 velvyslaneckých postů.
Samotné převzetí ministerstva zahraničí v polovině prosince 1989 popsali pamětníci jako scénu z grotesky. Do paláce přijel jeho nový šéf Jiří Dienstbier, kdysi topič, spolu se svým poradcem
Jaroslavem Šedivým, kdysi myčem oken, a Danou Huňátovou, novou šéfkou ministerského kabinetu. Svetry, zimní boty nad kotníky se zipem po straně, bundy, tašky přes rameno, nová elita Černínského paláce vypadala spíš jako skupinka instalatérů a dosavadní zaměstnanci na ně koukali s opovržením i strachem.
„Obličeje při vstupu, které jsem viděla na chodbě, nebyly přívětivé, natož přátelské. Byla cítit nevraživost, bylo to velice nepříjemné,“popsala kdysi první den ve funkci Huňátová. Zpočátku neměli Dienstbierovi lidé ani svoje kanceláře. Seděli v pracovně s ministrem, kde probíhaly i porady. „V prvních dnech bych si nedovolila jít sama po chodbě,“prozradila Huňátová.
Dienstbier se podle ní snažil okamžitě navázat na situaci před únorem 1948. Brzy přesunul i svou kancelář a kabinet do nejvyššího patra paláce, do prostor, které sousedily s bytem Jana Masaryka. Sám v Černínském paláci dokonce bydlel. Další stěhování přišlo s jeho nástupcem Josefem Zieleniecem (ve funkci v letech 1992–1997), který se vrátil do prostor v prvním patře. Byt Jana Masaryka je tak od té doby opuštěný.
Lavina návštěv
Turbulencí byl pro mnohé zaměstnance ve dnech nově nabyté svobody i samotný styl práce. Zahraniční politika se v Československu nedělala, přicházela direktivně z Moskvy. Na ministerstvu se jen rozpracovávaly pokyny, nic se tam nevytvářelo.
„Nový ministr měl svoji vizi, svoji koncepci zahraniční politiky, najednou se chtěla samostatná práce po lidech, kteří to v životě nedělali. Někdo po nich chtěl, aby napsali svůj názor, nevěděli, co si můžou dovolit,“zavzpomínala Huňátová.
První dny nové ministerstvo doslova praskalo ve švech. Strhla se lavina návštěv, v jednom dni dorazilo do Prahy i několik ministrů zahraničí na oficiální návštěvu. „Je neuvěřitelné, že se během pár dní či týdnů podařilo nové československé reprezentaci získat nejen obdiv, ale hlavně i důvěru nových západních spojenců, kteří ještě pár měsíců zpátky byli našimi úhlavními ideologickými nepřáteli,“zdůraznil Kořan.
Zásadní úlohu sehrál v zahraniční politice prezident Václav Havel. „Šířil dobré jméno státu a nastínil dva zásadní principy zahraniční politiky: vztah ke státu Izrael a otázku lidských práv. Tato dvě témata bychom neměli opouštět, v jiných totiž sami nemáme sílu, v těchto dvou naopak ano,“řekl LN bývalý šéf české diplomacie z let 2002 až 2006 Cyril Svoboda.
Právě počáteční období po pádu komunismu, které bylo spojené s Havlem a dalšími ikonami disentu, označují odborníci za zářnou dobu české zahraniční politiky. To však trvalo jen do rozpadu federace v roce 1993. „Rozpad československé federace, jakkoli si jej netroufám hodnotit jako takový, přispěl k sebezahleděnosti a provincialitě českého zahraničněpolitického smýšlení,“uvedl Kořan.
Personální třesk a lavinu zahraničních návštěv spustily listopadové události roku 1989 v Černínském paláci, sídle ministerstva zahraničí. Tvůrci nové zahraniční politiky, kteří si během chvíle vybudovali mezinárodní respekt, navázali zejména na masarykovské ideály.
Sebestřednost Česku škodí Jeho slova potvrdil i Svoboda, podle něhož je celkově zahraniční politika ve veřejném prostoru málo akcentována. „Jsme země, která je velmi silně zaměřená sama na sebe. A v tom je i jistá arogance. Často říkáme, že něco víme lépe než ostatní, to nám ubližuje. Nepodceňujme ostatní,“sdělil Svoboda. Zároveň ale ocenil, že po listopadu 1989 získala země zásadní dar: dobrovolnost. „Naše zahraniční politika se stala samostatnou, vstoupili jsme do NATO a EU, ale to vše dobrovolně. I tam můžeme hájit své zájmy, což byla pro nás podstatná změna,“doplnil.
Za třicet let svobodné diplomacie se podle jejího bývalého šéfa podařilo zvýšit úroveň zahraniční služby jako takové, lidé na ministerstvu většinou splňují nároky na diplomaty. „Dnes už ale postrádám jasný směr české zahraniční politiky. Nevidím žádnou iniciativu, snad jen snahu houfovat se, jako například v rámci skupiny visegrádské čtyřky,“postěžoval si Svoboda. Hlavní chybu současnosti vidí v tom, že se moc přiblížila zahraniční politika vnitropolitickým konfliktům. „Prádlo, které pereme doma v neckách, sušíme na evropské šňůře. To je český styl, nikde jinde to nedělají,“dodal.