Milion chvilek na křižovatce L

Iniciativa se politizuje nebo se bude muset více zpolitizovat

istopadová demonstrace na Letné potvrdila červnový rekord, co se týče velikosti protestů po roce 1989: opět dorazilo zhruba čtvrt milionu lidí. Což je velký úspěch, neboť v posledních týdnech se mohlo zdát, že společnost, přesněji odpůrci současné vlády, jsou trochu v útlumu.

Ještě v létě se předpovídal horký politický podzim, který měla rozpoutat obžaloba Andreje Babiše i zdrcující zpráva Evropské komise ohledně dotací pro Agrofert. Místo toho přišlo zastavení Babišova trestního stíhání, byť ještě nemusí být definitivní. A Brusel zatím o dotacích mlčí. Pokud se tedy na Letnou dostavil stejný počet demonstrantů, znamená to, že spolek Milion chvilek pro demokracii má pevné sociální zázemí, aktivní a odhodlané příznivce, které dovede v pravý čas zmobilizovat. Z velké části nepochybně lidi, jimž velmi záleží na podobě současné české politiky, na demokratických pravidlech i respektování principů právního státu.

Tím však výčet pozitiv pomalu končí a o slovo se hlásí ne snad přímo negativa, ale otazníky nebo rozpaky. Již v létě se většina komentářů na adresu letenské demonstrace nesla v duchu: Skvělé, ale co dál? Na podzim lze uvedené hodnocení zopakovat, pouze úvodní superlativ už trochu vybledl, kdežto otázka se zvýraznila.

Požadavky, které nejspíš nebudou splněny

Rázné požadavky nejspíše zůstanou oslyšeny. Andrej Babiš neodstoupí, nemá k tomu důvod, zvláště je-li jeho trestní stíhání zastaveno a bude-li tomu tak i po 17. prosinci, což je lhůta, dokdy se má nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman vyjádřit, zda potvrdí rozhodnutí svých podřízených, anebo zda trestní stíhání premiéra vrátí do hry.

Andrej Babiš se ani nezbaví Agrofertu. Ostatně, už se ho vlastně zbavil, spravuje ho zvláštní fond. A to na základě zákona, který v minulém volebním období prosadily ostatní parlamentní strany. Pokud premiérovi odpůrci považují „lex Babiš“za příliš benevolentní, měli by apelovat na Poslaneckou sněmovnu, aby přijala nějakou přísnější verzi. Nebo by snad Babiš měl koncern rovnou prodat? Pak mu ale zůstanou v kapse utržené peníze. Jak by s nimi naložil? Investoval by je do politiky? Mohl by je případně rozdat chudým, což po něm ale nežádá ani horlivý kazatel Mikuláš Minář.

Odstoupení či odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové patří k evergreenům už od jara, nicméně demonstranti ji pouze podezírají z toho, že premiérovi nějak pomáhá „zamést“jeho kauzu, důkazy na stole žádné nejsou. A s odkazem na letní ságu „Odvolávání ministra kultury“lze jízlivě poznamenat, že Babišův pokus odvolat Benešovou by na Hradě patrně narazil, čili je fakticky nerealizovatelný.

Apely na opoziční strany, aby se nějak spojily a nedoplácely na některé záludnosti aktuálního volebního systému, případně požadavky na úpravu samotného volebního zákona, též v různých podobách zaznívají už dlouho, včetně hojně „lajkovaných“

výzev na sociálních sítích. Ovšem není to téma na revoluci. Ideální volební systém neexistuje a každé plus s sebou nejspíše přinese zase nějaké mínus. „Okusování“menších stran lze snadno zabránit například tak, že se z celé České republiky vytvoří jeden velký volební obvod, podobně jako při hlasování do Evropského parlamentu. Avšak oslabí se tím regionální zakotvení politických stran i regionální dimenze voličského rozhodování, což se dosud převážně považovalo za přednost. A i stávající legislativa poskytuje menším stranám prostor k tvůrčím řešením. Mohou třeba založit novou stranu, nazvanou dejme tomu Milion chvilek z Letné, a na její kandidátní listiny umístit své zástupce. Pro takovou formaci bude platit pouze pětiprocentní klauzule a dostane-li alespoň deset procent, neměla by v menších volebních obvodech na mandátech tratit.

O pětistovce se dá nějak handlovat a prostí odboráři též mají možnost si spočítat, zda vedení hájí jejich zájmy. U požadavků z Letenské pláně je to mnohem těžší, ne-li nemožné.

Čas pro opoziční strany

Spolek Milion chvilek se každopádně politizuje nebo se bude muset více zpolitizovat. V tuto chvíli je nejspíše zájmovou či nátlakovou skupinou. Nicméně zatímco odbory si „vydupávají“třeba zvýšení platů o pětistovku, požadavky letenských jsou povahy spíše etické či příliš povšechné. O pětistovce se dá nějak handlovat a prostí odboráři též mají možnost spočítat si, zda vedení hájí jejich zájmy. U požadavků z Letenské pláně je to mnohem těžší, ne-li nemožné.

Třeba se nakonec ukáže, že iniciativa Milion chvilek sehrála pro voliče opozičních stran pozitivní roli ve volebním mezidobí, když jim poskytla příležitost ventilovat nespokojenost s vládou, premiérem i prezidentem. Opoziční strany jim vlastně nyní nemají co nabídnout, snad program pro příště či příslib nějaké formy integrace. I Milion chvilek avizuje „daleko kreativnější formu“protestů – tuší, že by mohl začít nudit. Jak se však budou blížit volby, měly by opoziční strany opět převzít iniciativu. Jinak „chvilkařům“nezbude nic jiného, než dokončit vlastní transformaci a kandidovat ve volbách. Těžko ale nyní odhadnout, jaký konkrétní program by nabídli.