Muž na nesprávném místě
Na úvod malá hádanka: Co spojuje Miloše Zemana a Mirka Topolánka, Andreje Babiše a Janu Černochovou, Pavla Šafra a Patrika Nachera? Odpověď není těžká: Tito političtí rivalové na život a na smrt si oblíbili ředitele odboru pro válečné veterány ministerstva obrany, plukovníka Eduarda Stehlíka. Muže, kterého do jedné funkce – radního Ústavu pro studium totalitních režimů – nominovali nejprve lidovci a pak hnutí ANO. Ještě na počátku týdne mu vedení resortu nechtělo prodloužit kontrakt, protože jeho funkční místo měl od ledna zaujmout civilista. Když ho ale podpořil premiér, ministr obrany ucukl a raději změní systematizaci, aby populární vojenský historik mohl zůstat.
Čím historik v uniformě všechny ty politiky tak oslnil, je velká záhada. Odborně nijak nevyčnívá, těžko hledat nějakého kolegu, který by ho považoval za lídra oboru. Nikdy nevydal nic převratného, jeho práce jsou spíše propagační než vědecké. Je velmi konfliktní: se zlou odešel z Vojenského historického ústavu a později i z Ústavu pro studium totalitních režimů. Tam se pak vrátil jako člen a předseda jeho rady – a v této funkci pak loni podal trestní oznámení směřující na ředitele ústavu. (Policie ho již více než rok „prověřuje“, ale vše nasvědčuje tomu, že šlo o čistou účelovku.)
Do čela odboru pro válečné veterány ministerstva obrany se dostal díky politické podpoře lidovců a lobbingu Konfederace politických vězňů, které se pak snažil jít na ruku. Zpolitizoval vydávání osvědčení účastníků odboje a odporu proti komunismu: v několika případech nařídil osvědčení udělit, i když historik a právník odboru zastávali opačný názor. Pochybení konstatovala i inspekce ministra. Celá tato agenda, kterou se zabývá 20 z 50 pracovníků Stehlíkova odboru, je navíc dost nesmyslná: z 201 žádostí, které na ministerstvo letos přišly, jich 105 podala občanská sdružení, v nichž figurují pracovníci odboru, jejich příbuzní či známí. Zákon toto úřednické perpetuum mobile umožňuje.
O tisíce novodobých veteránů se stará z padesáti lidí odboru jen pět. A nestará se příliš dobře. Například před čtyřmi lety rozesílal plukovník Stehlík vojenským důchodcům k významným životním jubileím „dárkové balíčky“, které svým složením – masové konzervy, paštiky, vitamin C – připomínaly spíše humanitární pomoc. Několik obdarovaných vytočily tak, že je ministerstvu poslali zpět.
Odborně nijak nevyčnívá, těžko hledat nějakého kolegu, který by ho považoval za lídra oboru. Nikdy nevydal nic převratného, jeho práce jsou spíše propagační než vědecké.
Plukovník Stehlík tvrdí a jeho příznivci po něm opakují, že ředitelem odboru pro válečné veterány musí být voják, protože jinak by ho vysloužilci a zahraniční partneři nepovažovali za sobě rovného. Je to účelový nesmysl: Za posledních 20 let se v čele tohoto odboru vystřídalo pět lidí, z čehož jen dva byli vojáci. Generál Josef Prokeš, který vedl odbor v letech 2004–2005, ho pak dále v letech 2005–2007 vedl jako občanský zaměstnanec.
Plukovník Stehlík včera v rozhovoru v DVTV obvinil řadu konkrétních lidí z ministerstva obrany, že jej čtyři roky šikanují a je obětí bossingu. To je vážné obvinění, které by mělo být vyšetřeno. A pokud se náhodou zjistí, že jsou tato nařčení nepodložená, mělo by se ministerstvo s panem plukovníkem rozloučit bez ohledu na jeho politické konexe.