Humanita v polostínu
Prolínání humanitární práce s politikou je ošemetné. Kauzy Bílé přilby a Člověk v tísni jsou šancí k diskusi
Vrozmezí několika hodin přišly minulý týden dvě zprávy ze světa humanitárních organizací, které vyvolaly značný zájem i u české veřejnosti. Ve druhém případě není divu – týkalo se to faktu, že Rusko zakázalo na svém území činnost známé české organizace Člověk v tísni. Už předtím ale zaujala zpráva, že v Istanbulu byl pod balkonem svého domu nalezen mrtvý James Le Mesurier, britský spoluzakladatel syrské organizace Bílé přilby, která si péčí o zraněné civilisty vysloužila nominaci na Nobelovu cenu za mír.
Co mají obě tak rozdílné kauzy společného? Připomněly, že i humanitární práce může mít celou řadu ideových odstínů a interpretací. A že čím silněji se humanita prolíná s politikou, tím vyhrocenější vyvolává debaty – a často (zdánlivě paradoxně) i otevřenou kritiku.
Problém existuje
Člověk v tísni na jedné straně poskytuje jednoznačně bohulibou pomoc strádajícím, zároveň však v postsovětském kontextu otevřeně a programově straní některým silám stojícím proti dnešnímu ruskému establishmentu. Bílé přilby jsou zase známé nervy drásajícím zachraňováním tisíců syrských dětí na územích pod palbou prorežimních sil, jenže jsou obviňovány, že mnohé případy zinscenovaly v rámci své spolupráce se západními tajnými službami.
V případě bývalého důstojníka britské armády Le Mesuriera jen tři dny před jeho dosud neobjasněnou smrtí prohlásila mluvčí ruské diplomacie Marija Zacharovová, že býval i agentem špionážní služby MI6, a připomněla, že už předtím se pohyboval jinde po Blízkém východě i na Balkáně.
Člověk v tísni byl vzápětí po vyhazovu z ruského teritoria nařčen tamním poslancem Adalbim Šchagoševem, že „možná se nějakou dobročinnou činností zabývá, ale to je jen zástěrka“, neboť organizace podle něj otevřeně verbovala Rusy a cvičila je, „jak si správně počínat během protestních demonstrací“.
Pro seznání, že jistý problém existuje, není nutné – a ani věrohodně možné – rozebírat, do jaké míry jsou taková tvrzení oprávněná. Faktem je, že Člověk v tísni se hrdě hlásí k tomu, že se kromě humanitární práce zabývá také politikou, a to v podobě svých lidskoprávních kampaní a podpory opozičních skupin a aktivistů ve vybraných státech světa včetně Ruska.
Prolínání humanitární práce s politikou je ošemetné hned v několika rovinách. V české mainstreamové veřejné debatě se tato otázka zatím příliš neřeší, například ve válečných zónách Afghánistánu či Iráku dochází přinejmenším k pokusům o využití humanitárních organizací pro získávání špionážních poznatků, což samozřejmě vede k jejich ohrožení a k diskreditaci v očích veřejnosti, a tedy i omezení jejich potenciálu pomáhat.
Začarovaný kruh argumentace V případě „neválečného“Ruska lze také najít sporný aspekt. Po zákazu Člověka v tísni v Rusku se v diskusích na českých zpravodajských serverech velmi často objevoval argument ve smyslu: „Když pomáhali po katastrofách a rozdávali pomoc bez ohledu na politiku, rád jsem je podporoval. Od chvíle, kdy začali spoluorganizovat Majdan a další ideologické projekty, moje sympatie ztratili.“
O tom, nakolik se má Člověk v tísni věnovat humanitární práci a do jaké míry má být politickým hráčem, se už před lety vedly spory i uvnitř organizace. Faktem je, že pokud se jakákoli organizace přidá v konfliktu – ať už na Donbasu, v Sýrii, či kdekoli jinde – k jednomu ze znesvářených táborů, potenciál pomáhat na obou stranách skutečné či pomyslné fronty tím výrazně klesá. Začarovaný kruh argumentace, zda zásadním důvodem jsou vládní obstrukce, nebo zda prvotní příčinou byla spolupráce s opozicí, na realitě mnoho nemění.
Jak Bílé přilby, tak Člověk v tísni se tak chtě nechtě ocitají na tenkém ledě, kde mohou být více či méně oprávněně obviňovány z politizace své humanitární práce, a to v situaci, kdy mnohé jiné skupiny celosvětového věhlasu na obou stranách pomoc poskytují. Byť samozřejmě za tu cenu, že nemusejí vycházet pouze s opozičními aktivisty či s rebely, ale také s představiteli vládních režimů.
Těžko říci, co je špatné a co správné, odstínů šedi je i v této otázce celá řada. A připomeňme, že se vůbec nemusí jednat jen o otázku nedemokratických vlád. Restrikce vůči organizacím, které se berou za práva Palestinců žijících pod izraelskou okupací, prosazuje i nejeden vládní politik v Izraeli. I ve státě, který bývá označován za jedinou demokracii Blízkého východu, vadí, pokud kritizující nevládky dostávají peníze ze zahraničí, takže bývají obviňovány, že pod pláštíkem záslužné práce podkopávají izraelský establishment. Může se někdo divit, že prakticky totožná argumentace zaznívá z Putinova Ruska?
Snaha přistřihnout křídla „politickým nevládkám“je samozřejmě blízká i některým politickým aktérům a nemalé části veřejnosti přímo v České republice. Možná tedy oba incidenty z minulého týdne nabízejí příležitost, aby namísto bezbřehého vyzdvihování či naopak zatracování té či oné organizace začala i v Česku věcná diskuse o podobách a užitečnosti politické či naopak apolitické humanitární práce.
Pokud se jakákoli organizace přidá v konfliktu k jednomu ze znesvářených táborů, potenciál pomáhat na obou stranách fronty tím výrazně klesá
Autor vede Centrum pro studium Blízkého východu Metropolitní univerzity Praha