„Kdyby stát dodržel dohodu, IPB tady mohla být dodnes“

Mohli jsme být největší česká banka, se zahraničním kapitálem, ale v Čechách vyrostlá a v Čechách fungující, říká Libor Procházka Libor Procházka (58)

Investiční a poštovní banka byla úspěšný projekt s velkým potenciálem. Šlapali jsme na paty České spořitelně. Vše ale skončilo zásahem policie v červnu 2000. Stát nejednal fér, když upřednostnil předání do rukou ČSOB, říká v rozhovoru pro LN bývalý místopředseda představenstva IPB.

Příběh Investiční a poštovní banky (IPB) se začal psát v roce 1990, kdy vstoupila na trh ještě jako státní peněžní ústav. Velmi rychle vybudovala síť poboček a byla průkopníkem nových produktů, které dokázaly oslovit nejširší podnikatelské vrstvy i veřejnost. Byla také největším správcem aktiv z kuponové privatizace. Úspěch IPB nabourával poměry na trhu, který měly rozdělený Česká spořitelna, Komerční banka a ČSOB. IPB provokovala centrální banku, politiky i svou bankovní konkurenci „vynalézáním“nových bankovních produktů i přístupů k řešení finančních problémů. To se podepsalo na jejím pádu, jenž byl největším krachem v historii českého bankovnictví.

LN Kdo vymyslel projekt IPB?

Musím se přiznat, že tohle nevím. Já jsem v těch rozhodovacích stupních nahoře nebyl. Byl jsem ve Státní bance československé (SBČS), v přípravném výboru pro vznik Investiční banky. V tom týmu bylo nějakých dvacet třicet lidí. Začínali jsme z nuly. Investiční banka měla být specializovaná banka. Po listopadu 1989 se to uvolnilo a řeklo se dobře, bude to univerzální banka. Zvenku přišli profesor Miroslav Tuček a Jiří Tesař, kteří měli být novými šéfy banky.

Reforma bankovnictví se chystala už během 80. let. Kromě SBČS, která vedle funkce emisní banky vykonávala i funkci banky pro podniky, mělo být několik menších komerčních bank. Komerční banka pro Česko, slovenská Všeobecná úverová banka a Investiční banka. To měla být specializovaná a federálně působící banka jen pro určité úvěry.

LN Takže jste odešel ze SBČS a šel do Investiční banky?

Byl jsem s částí SBČS převeden do Investiční banky. Takže jsem byl u samotných jejích počátků. Investiční banka začala fungovat roku 1990 a později se při rozdělování Československa rozdělila na českou Investiční banku a slovenskou Investiční a rozvojovou banku.

LN Odkud se vzal profesor Tuček?

Řeklo se, že je třeba tam dát někoho, kdo není svázán s minulostí. Tak tam dali Tučka, který přišel z Prognostického ústavu. Patřil k reformním ekonomům 60. let. Pro banku byl přínosem. Měl nadhled. A nutil lidi, aby se trošku vzdělali v západním bankovnictví, aby něco pochopili. Byl jedním z tvůrců banky. Bez něj by ta banka taková nebyla.

LN Jaké byly plány, co měla banka původně dělat?

Původně to měla být menší specializovaná banka. Měla dělat velké investiční úvěry. Zdědili jsme třeba Spolanu Neratovice. Pak takové ty velké akce RVHP jako třeba Krivoj Rog (podnik, který měl zpracovávat železnou rudu pro celou RVHP na surové železo – pozn. red.). Dále státem dotované úvěry na bydlení. A pak se rozhodlo, že můžeme dělat všechno. A tak jsme začali dělat všechno a zaměřovali se přitom hodně na oblasti, které ostatní české banky dělat neuměly, jako třeba klasické investiční bankovnictví.

Postupně se vybudovala síť poboček, informační systém. Nabrali jsme nové lidi, často mimo bankovnictví. V 90. letech se to hodně měnilo. Spousta věcí končila, a ta naše startovala. A to s nějakým drivem, s energií, šlo to rychle dopředu.

LN Kdo vám pomohl s know-how? Úvěry se doposud administrativně přidělovaly, nikdo neměl potřebné zkušenosti.

Něco málo jsme věděli už předtím. Pak jsme trochu studovali, trochu jezdili do světa podívat se, jak se to dělá. Já jsem se třeba jezdil učit investiční bankovnictví a správu investičních fondů k proslulé investiční bance Fleming do Británie a do Industrial Bank of Japan.

LN Jezdil jste až v těch 90. letech, anebo už dříve?

Až v 90. letech. Předtím jsem byl jen jednou, na devizový příslib. Já jsem byl na úplném začátku ve státní bance ajťák. Pak jsem přešel s částí lidí a agendy do týmu pro přípravu Investiční banky.

LN To jste se v SBČS potkával s Václavem Klausem, který se tam věnoval automatickým systémům řízení, tedy dnešním jazykem IT.

Ano, potkával jsem se tam s Klausem, s Vladimírem Rudlovčákem a dalšími. V tom tehdejším IT to bylo takové volnější, takže tam byla spousta lidí tohoto druhu. Byli jsme určitým ostrůvkem pozitivní deviace. Chodil jsem tam i na Klausovy semináře pořádané pod hlavičkou Vědecko-technické společnosti, takže jsem ho znal i z téhle stránky.

LN Členem nejužší transformační skupiny jste ale asi nebyl.

To jsem nebyl. Klaus se pak přemístil do Prognostického ústavu a taková ta hlavní transformační skupina byla tam.

LN A to vás nelákalo?

Asi ne. Já jsem byl spokojený ve státní bance. Dělal jsem si IT, dost zajímavé úlohy, takže to pro mě bylo naplňující. A pak jsem začal připravovat informační systém pro tu ještě socialistickou Investiční banku. Po jejím vzniku jsem se postupně přesouval do oblastí, které nikdo neznal, jako je investiční bankovnictví.

LN Jaké jste měli už jako tvůrci soukromé banky byznys plány, jak velkou bankou jste se chtěli stát?

Zpočátku jsme měli být jen malou specializovanou bankou, ale když jsme zjistili, že na trhu je prostor a že nám nic nebrání rozvíjet i další bankovní aktivity, začali jsme se snažit být konkurentem velkých bank, Komerční banky a České spořitelny. To se, myslím, povedlo.

LN Bankovní komunita se před vámi ale uzavírala.

Byli jsme jiní. V ostatních bankách byli lidé ze státní banky. Já sice také, ale byl jsem ajťák. Pak tam byli lidé jako Tesař, Tuček. Také zvenku. Nebyli to ti, kdo se kamarádili s guvernérem ČNB Josefem Tošovským.

LN Co byl největší problém při rozjezdu?

Zavedení nového informačního systému. To byl velký boj a trvalo to dlouho. Museli jsme přejít ze systému ABO, který tehdy byl ve státní bance a také v těch delimitovaných bankách včetně nás, na nový systém Profile. Náš systém byl podstatně lepší než u konkurenčních bank a i díky tomu jsme měli šanci lépe oslovit klienty. Nabízet jim něco trošku lepšího, například nástroje platebního styku, než co nabízela naše konkurence. Podařilo se nám to a bylo to vidět. Šlapali jsme spořitelně na paty. Začali jsme se jí blížit jak co do objemu depozit, tak i počtu klientů.

LN Co se stalo, že banka, která šlapala na paty České spořitelně, najednou padla?

Vidím několik důvodů. Jeden z nich byl vývoj ekonomiky a pak privatizace. Já osobně si myslím, že kuponová privatizace byla dobře. Umožnila rychlou transformaci. To, že jsme nedopadli jako Rumunsko nebo Bulharsko, které pak měly většinu fabrik zavřených či nefungujících. Problémem ale bylo, že u nás strašně chyběl kapitál. Podniky byly podkapitalizované a do toho všeho v 90. letech Česká národní banka naprosto nepochopitelně dupla na brzdu.

LN Co centrální banka tehdy udělala?

V roce 1997 ČNB radikálně zvedla základní úrokové sazby a navýšila povinné minimální rezervy, čímž stáhla z ekonomiky peníze, přiškrtila objem úvěrů. Zároveň výrazně zpřísnila politiku vytváření rezerv, které banky musejí dělat na špatné úvěry. To všechno ze dne na den. Vedlo ji k tomu asi něco, co naši centrální bankéři pochytili v různých zahraničních bankách, kde je školili. Ale tyhle věci se mají odvažovat na lékárnických vahách. Jakýkoliv větší nedomyšlený zásah do ekonomiky tohoto druhu vede k nedozírným a ničivým následkům.

To se také stalo. Většina podniků se dostala do problémů. Začaly krachovat anebo měly vážné finanční problémy. Banky jim přestávaly půjčovat anebo jim půjčovaly za strašně vysoké úroky. A vznikala taková neustále se nabalující sněhová koule, která převálcovala všechny banky. Stát to pak sice začal léčit, ale tak, že někomu pomohl a někomu ne. Někoho nechal zahynout a někomu dal stoprocentní garance.

LN Jak to bylo s Investiční bankou?

My jsme byli už větší banka, nás nemohli nechat zahynout. Ale nechali nás přebrat ČSOB. Ta na tom vydělala desítky nebo stovky miliard a nás stát jako by nechal padnout. Ostatní banky se z toho dostaly prostřednictvím Konsolidační banky, respektive její nástupkyně, Konsolidační agentury. Velkým bankám bylo dovoleno do této agentury převést špatné úvěry. Podobný program existoval pro malé banky. Ale nám, protože jsme měli soukromé akcionáře, to stát neumožnil. Ale pak umožnil ČSOB, když nás přebírala, dát do konsolidační instituce cokoliv.

LN Jak vypadala jednání se státem o pomoci?

Stát se tvářil, jako že ano, že je vše dohodnuto. A pak k nám najednou přišli samopalníci z URNA (zásah Útvaru rychlého nasazení Policie ČR v IPB 16. června 2000; management IPB byl vzápětí nahrazen nuceným správcem – pozn. red.).

Vystudoval VŠE v Praze. Poté nastoupil

■ do Státní banky československé (SBČS), kde měl na starosti tehdejší informační systém. A také přípravu jedné ze tří bank, které měly na základě bankovní reformy, plánované ještě za socialismu, vzniknout.

Investiční banka (IB), státní peněžní

■

ústav, zahájila svou činnost (stejně jako Komerční banka a Všeobecná úverová banka na Slovensku) v roce 1990.

V roce 1992, kdy se IB rozdělila na

■ dvě banky, českou a slovenskou, které už byly akciovými společnostmi, se stal členem představenstva české IB.

O rok později IB převzala Poštovní

■

banku a stala se Investiční a poštovní bankou (IPB).

V roce 1998 se Procházka stal

■

místopředsedou představenstva IPB. Na tomto postu skončil v pátek 16. června 2000, kdy byla do IPB nasazena nucená správa za asistence Útvaru rychlého nasazení Policie ČR.

Od roku 2000 se věnuje investičnímu

■

poradenství.

LN Kdy to vypadalo, že je dohodnuto?

Dva dny před zásahem URNA. Náš strategický partner, japonská banka Nomura, podepisoval nějaké dohody se státem. Ale pak proběhlo jedno zasedání vlády a vše se změnilo.

Kuponová privatizace byla dobře. Umožnila rychlou transformaci. To, že jsme nedopadli jako Rumunsko nebo Bulharsko, které měly většinu fabrik zavřených. Problém ale byl, že chyběl kapitál. A do toho všeho v 90. letech ČNB naprosto nepochopitelně dupla na brzdu.

LN Proč? Jak si to dnes vykládáte?

Myslím, že za tím byla hra lidí z vlády podporujících variantu, aby nás převzala ČSOB. Nechci nikomu sahat do svědomí.

LN Proč měl někdo zájem podporovat ČSOB?

Je to fantastický deal, když někdo vydělá stovky miliard korun s naprosto zabezpečenými zády. Když vám stát řekne, že vám případně všechny zpochybněné úvěry zaplatí v plné výši, to se pak dělá byznys naprosto úžasně a můžete být vděční těm, kdo vám ho přihráli.

LN Kdo ale měl chuť to udělat, když už byla dohodnuta nějaká pomoc?

Nevím. Myslím si ale, že to byli někteří lidé ve vládě, velkou roli v tom sehrál tehdejší ministr financí Pavel Mertlík. Nechci ale jmenovat všechny, kdo se na tom tenkrát podíleli.