Víkend s viktorkou
Tentokrát jsme na protibabišovskou demonstraci měli i transparent, jehož výroby jsem se sice neúčastnil, s jehož textem jsem sice plně nesouhlasil („NIKDY nám to nebude jedno. NIKDY!!!“? – měl jsem pocit, že formulačně máme na víc!), přesto jsem ho však hrdě držel a přetlačoval se s větrem, střídal ruce, levou, pravou, pak obě, čaj s griotkou mi museli kamarádi přikládat k ústům, abych měl alespoň jakýs takýs pitný režim. Uvádím to zde jako ukázku svého demokratického smýšlení: že jsem schopen stát pevně za názorem, který je můj pouze přibližně, s nímž souhlasím spíš v zásadě. A také jako ukázku toho, jak moc vám média lžou. Ve skutečnosti jsem ho totiž držel tak maximálně patnáct minut celkového času, neustále jsem halasně požadoval vystřídání a neštítil jsem se ho frknout do ruky šestnáctileté holce, abych si mohl dát v klidu práska. A tu griotku jsem pil čistou.
Ale jestli jsem za poslední roky někdy opravdu cítil svobodu jednotlivce, tak to bylo uplynulý víkend. Nemyslím tu velkou svobodu, abstraktní možnost udělat cokoli, ale tu malou, díky níž jen člověk nemusí dělat, co nechce. Bylo to tím, že v sobotu i v neděli se odehrávalo něco velkého, takže už nemělo cenu zkoušet z víkendu zachránit nějaký čas pro běžný život, museli jsme z něj vyskočit, zrušit dětem kroužky a odjezd na chalupu, povaha obou akcí si navíc vyžadovala zorganizovat se s přáteli (transparent, byť s problematickým textem, se sám nevyrobí). A když už jste byli zorganizovaní na sobotu, tak proč se nesetkat i v neděli, neříct si, že griotka je svinstvo a že budete pokračovat pivem a chodit si, kam se vám zlíbí, a dělat, co chcete.
Obrovské množství lidí v ulicích navíc zvýšilo šanci vaší skupinky narazit na další spřízněné skupinky a s těmi se pak například protlačit do Rock Café a zjistit, že se tam právě křtí kniha Takoví jsme byli... o historii Studentských listů, kolem kterých se tehdy motaly všechny skupinky z vaší minulosti a najednou stojíte v kotli pod pódiem, máte na ruce papírovou pásku s nápisem RockStar, ťukáte si s dalšími starci veterány sametové revoluce a navzájem si říkáte, jak jste byli dobří a odvážní, ale uvnitř stejně víte, že to první a nejdůležitější tehdy nebyla ani odvaha, ani hrdinství, ale to uvědomění si existence svobody. Té malé. Ten moment, tehdy v listopadu. Kdy člověk pochopil, že opravdu nemusí dělat, co nechce.
To první a nejdůležitější tehdy nebyla ani odvaha, ani hrdinství, ale to uvědomění si existence svobody
TOMÁŠ BALDÝNSKÝ