Jiří Suchý byl, je a bude
nestylizuje do akademických formulací, střídá řeč spisovnou s hovorovou a vypadá upřímně, třebaže jistě neříká všechno, co ví – nejen o sobě, hlavně o lidech veřejně známých, ba slavných, s nimiž mnoho důvěrných okamžiků prožil a zajímavých informací za ta léta nastřádal nepočítaně. V tom je decentní a Hvížďala jej ani moc netrápí podobnými otázkami. Podrobněji se ale zastavili u lidí, kteří Semafor chtěli zničit, a u „háčků“, na které se strana, vláda a StB snažily jeho zakladatele nachytat. Rozhovor z roku 1990 hezky nazvaný Povídání končí otázkou, jaký obraz by chtěl po sobě zanechat. Jiří Suchý se tehdy svěřil, že by byl docela rád, kdyby třeba za padesát let někde znělo Klokočí a lidi si ho prozpěvovali a ani netušili, kde k němu přišli a kdo tu píseň složil.
Plánů na padesát let
Po dvaceti letech v rozhovoru s titulem Divadlo stále miluju se v poslední odpovědi Jiří Suchý přiznává, že si vůbec nedovede představit, že jednou a jak s divadlem skončí. V roce 2010 žil on i Semafor změnami zřizovatele, velkou vodou, jež odnesla veškeré vybavení i archiv divadla, hostováním a stěhováním... Řeč se znovu vedla o historii komediálního žánru, jehož je Suchý znalec, o komicích, o Suchého optimismu a Šlitrově realismu, o bytostném recesistovi Ferdinandu Havlíkovi, o svérázných muzikantech, znova a znova přichází hovor na Jana Wericha, který jen tak tak, že nehrál v Semaforu, jenže to nakonec někdo zase zakázal. Aspoň se tam objevila Werichova vnučka řečená Fanča. Ale hodně se mluví i o Jitce Molavcové a její podstatné roli po boku Jiřího Suchého... V té době bylo aktuální téma stěhování do rekonstruovaného sálu Gong v Dejvicích, jež divadlu Semafor umožnilo další život ve slušných podmínkách. Ale také otázka, jak se proměňuje publikum. A došlo i na vážné téma smrti nejbližších. I tady se rekapituluje, a když má Jiří Suchý zhodnotit sám sebe, říká: „Asi tak od třiceti let jsem se začal dost měnit a přibyla mi jedna dobrá vlastnost, i když dalších moc nebylo, ale na tuhle jsem dost pyšnej: a to je velkorysost. Od té doby dokáži přehlédnout malichernosti, tak jak jsem to napsal v písničce, že Škrhola řeší malé věci rukou mávnutím. Kdykoliv od té doby dojde k nějaké vypjaté situaci, říkám si: Zemřel někdo? Neumřel, tak o co jde!“
Když se po dalších skoro dvaceti letech hovoří na téma čas a stáří, připouští Jiří Suchý, že teď se snaží časem neplýtvat a využít každou minutu. „Už si vážím času mnohem víc, protože vím, že ho mnoho nezbývá, a přitom mám plánů na padesát let.“Hezky mluví o tom, jak je stáří úplně jiné, než byla jeho představa, a že se ho nebojí. „Zajímavý je, že když jsem prohlížel s odstupem poslední tři svý knihy básní, v každý z nich je několik básniček o smrti... I tyhle básně mají trpce humornej tón a tou skutečností jsem se sám překvapil.“Jiří Suchý má teorii, že nápady obsažené v poezii přicházejí odněkud, že nejsou připraveny v jeho hlavě, ale najednou kde se vezme, tu se vezme, nápad je tu. „Psát básně je něco úplně jinýho než psát hry. V básničkách jsou nápady, které mnohdy sám nedokážu vůbec vysvětlit.“A dokazuje to básní Špatný obchod (Prodejte nám svou kostru, pane / Neprodám / Nechceme ji hned / Zaplatíme a vezmeme si ji až potom / Neprodám ... a tak dále). „Po přečtení téhle básně jsem si dokonce říkal: Kdyby to napsal někdo jinej, děsně bych ho obdivoval.“
I v poslední části knihy Jiří Suchý & tingltangl se některá témata opakují – jinak to ani nelze, zpovídaný je tentýž, divadlo, které vede, drží svou tvář, přežilo krize tvůrčí, personální i finanční a je lodí, které jistotu dává právě zakladatelská, autorská a interpretační osobnost v jedné osobě. Okolnosti historické se měnily, Suchého posedlost bavit lidi nikoli. Nezměnil názory, jen ho život asi dovedl k toleranci a většímu pochopení pro druhé.
Zajímavé jsou v tomto smyslu hodnotící texty Jitky Molavcové, Jiřího Gruši, Přemysla Ruta a Petra Fišera, kteří se poctivě snaží nahlédnout „legendu Suchého“z různých úhlů, v podstatě však docházejí ke stejnému resumé: druhého takového tu nemáme.
Karel Hvížďala:
Jiří Suchý & tingltangl, 3 1/2 rozhovoru
Galén 2019 552 s.