Armáda a sametová kocovina
Vymlátit z vojska rudé démony se podařilo až dlouho po Listopadu. I díky misím v konfliktních oblastech světa
Zatímco česká společnost si svou sametovou revoluci prožila za několik dní listopadu 1989, ozbrojeným sborům trvalo vypořádání se s komunismem daleko déle, prakticky až do dneška. Platí to i o armádě, se dvěma sty tisíci příslušníky, obrněnými transportéry a vrtulníky jediné síle, která byla schopná ovlivnit proces pádu komunismu v zemi a učinit ze sametové revoluce revoluci krvavou. Tak se to stalo v prosinci 1989 v Rumunsku, kde se vojsko zpočátku pokusilo nepokoje potlačit a vyžádalo si to kolem stovky obětí.
Ucelený a realitě odpovídající obrázek listopadových událostí ve vojsku poskytuje kniha Prokopa Tomka Československá armáda v čase sametové revoluce. Armáda tehdy vypadala úplně jinak, rozdělená na dva početně zhruba stejné, mentálně ale zcela odlišné světy vojáků z povolání a v základní službě. Z první skupiny byly dvě třetiny v komunistické straně, ze druhé pouhých pět procent. Profesionální vojáci ale byli ti, kdo vydávali rozkazy, a odvedenci sloužící tehdy dva roky museli své velitele pod hrozbou trestů poslouchat.
Já sám jsem byl v roce 1989 posluchačem Vysoké vojenské letecké školy (VVLŠ SNP) v Košicích a připravoval se na budoucí roli vojáka z povolání – letce. Byla to profese vyžadující absolutní věrnost komunistickým idejím. Nešlo přitom o bojový zápal k zúčtování s imperialisty, ale věc daleko prozaičtější. Pilot totiž dostával do svých rukou letadlo, které bylo potenciálním prostředkem k úniku za železnou oponu a odpovídající byla ideologická masáž. Například přes 80 procent pilotů bylo tehdy členy KSČ, zatímco třeba u velitelů rot či baterií to bylo 74 procent, čet 50 procent.
Rozstřílíme je z vrtulníků Neustálé omílání marxistické ideologie, svazácké schůze, soudruhování i vojenská kázeň v duchu Rudé armády přivedly člověka do stavu, kdy začínal věřit, že jediným správným světovým řádem a způsobem života je komunismus. Dokonce fandil esenbákům mlátícím demonstranty při Palachově týdnu a přál si být jedním z nich. Říká se tomu vymývání mozků a jde o důsledek systematického čtyřiadvacetihodinového působení, který ale nezažívali jen letci, nýbrž každý člověk připravující se na dráhu vojáka z povolání.
Průvodním znakem takové výchovy byl specifický žebříček hodnot, kdy nebylo až tak velikým hříchem se někde opít, nepřijít do práce, vymlátit výlohu či seřezat manželku, jako veřejně zapochybovat o správnosti komunistického učení. Navíc košická VVLŠ byla odkladištěm starých struktur a vše tam šlo velmi ztuha. Přesto tu už v roce 1989 náznaky byly v podobě politruka, který místo marxisticko-leninských žvástů začal vykládat – o Stalinovi a velkém teroru.
Dosáhl toho, že posluchače probudil ze spánku. Tání bylo viditelné i tady a s přednášejícími marxismu se už mohlo diskutovat, aniž by oponenta někdo udal. A když přišel náčelník katedry marxismu-leninismu vykládat o zahnívajícím kapitalismu, budoucí letečtí dispečeři (piloti by si to tehdy ještě nedovolili) se mu vysmáli.
Do tohoto stavu přišel listopad 1989, který armádu totálně dezorientoval. Někteří ze starších studentů podporovaní částí politruků dokonce vytvořili v noci z 25. na 26. listopadu stávkový výbor, jehož role ale byla velmi podivná a prakticky nic nevystávkoval. V té době také přišel kontroverzní rozkaz být v pohotovosti, a tak jsme v duchu řešili dilema, zda jít mlátit demonstranty (samopaly jsme přidělené neměli), či obětovat budoucí leteckou kariéru. A většina lidí, hlavně zásluhou cílené vymývačky mozků, by volila první možnost.
Podle Tomka se ale se studenty vojenských škol při zásahu nepočítalo, špinavou práci měli vykonat vyčleněné prapory motostřeleckých pluků z Loun a ze Znojma spolu s dalšími menšími skupinami. Tehdy ale nikdo z nás nevěděl, že ministr obrany generál Milán Václavík vymýšlí, jak demonstrace rozehnat vojskem, a že mu to nebude nic platné a komunismus se zhroutí.
Stesky po soudružském pozdravu
Václavíkovo řešení ale mělo své fanoušky i v nižších patrech armády. Dobře známé jsou aktivity plukovníka Zdeňka Zbytka, dnes přítele prezidenta Miloše Zemana, tehdy velitele tankové divize, který deklaroval věrnost KSČ a volal po potrestání iniciátorů listopadových událostí. Už méně se ví o činech dalších funkcionářů, kteří například u vrtulníkové jednotky v Plzni byli odhodláni letět demonstranty rozstřílet z kulometů a váhajícím kolegům hrozili kulkou za odmítnutí rozkazu.
Vítězství sametu tak bylo pro mnohé vojáky z povolání nikoli cinkáním klíči, ale tvrdou kocovinou. Tu ještě umocňovaly četné fámy, například že většina vojáků z povolání bude bez kompenzace vyhozena na dlažbu. Když byly v prosinci 1989 zrušeny komunistické organizace v armádě, straníci si plánovali, že budou pořádat schůze i tak po práci v hospodě. Přelomové pak bylo zrušení oslovení „soudruhu“a přechod na „pane“počátkem roku 1990, přijímané obecně spíš s nelibostí.
Žádný velký otřes ale navzdory předpovědím nepřišel a vojáci se přizpůsobili. Od vojska ale začali hromadně odcházet lidé, nebyli to však až na nejzoufalejší výjimky politruci a fanatičtí komunisté, ale ti, které před tím držela armáda ve svých řadách doslova proti jejich vůli. S rudým charakterem armády neudělali nic ani dvoje prověrky, které byly čistými kamarádšofty. Krátce před vstupem do NATO koncem devadesátých let pak konstatují sociologické průzkumy, že vojáci z povolání preferují ve volbách komunisty.
Vymlátit z vojska rudé démony pomohlo až ostré nasazení v misích na Balkáně, v Iráku, Mali i Afghánistánu. Nebylo to ale v osvětě, která ostatně v těchto případech moc neúčinkuje, ale v sebevědomí. Konkrétně v pocitu, že veřejnost začíná vojáky zase brát a chodit v uniformě už není ostudou jako v dobách vrcholně vzkvétajícího komunismu.
S rudým charakterem armády neudělaly nic ani dvoje prověrky, které byly čistými kamarádšofty