Duch smíru

Pozapomenutý spisovatel Otakar Bystřina (1861–1931), autor humoristických povídek ze Slovácka a z Hané, zaznamenal v jednom svém textu historku, jak se v hospodě do krve rvou mladí chlapi. Vtom zaslechnou zvon ohlašující klekání. Pokleknou, pokřižují se a setrvají chvíli v tiché modlitbě. Bylo to dávno, zcela jistě v hloubi devatenáctého století.

Událost, která přesahuje pozemskou existenci, odkazuje k věčnosti a vznáší se nad úředně nařízené nepřátelství, našel jsem ve vzpomínkách účastníků první světové války: vojáci z obou stran fronty, která je po celý čas neúprosně dělila, oslavili spolu Vánoce a podali si ruce.

Spřízněný transcendentní zážitek prodělal také Pavel Kohout. Popsal jej v překrásném fejetonu nazvaném Bebra podle jedné německé železniční stanice. Tam ho popadl pocit, jenž ho pozvedl nad situaci, ve které jeho estébák hraje drába a dramatik haura: Pane plukovníku, co abychom toho nechali.

Naléhavá touha po smíru ovládla kdysi i mne. Z doby ministrování na kultuře jsem si odnesl konflikt s kolegou. Po čtvrtstoletí mě překvapil: objevil se na mé premiéře. Vyložil jsem si to v dobrém a po představení ho spěchal pozdravit. Jenže duch vane opravdu, kam chce: zlomyslník slyšel, že hra je špatná, a přišel si to vychutnat. Řekl, že si to ověřil a užil, a odkráčel.

Podobný příběh líčí známá anekdota – omlouvám se, je opět židovská jako v předchozím Nápadníku: Kohn se rozhodl, že se o svátku Jom kipur smíří se Silbersteinem. Přistoupil k němu před synagogou a oslovil ho: „Přeju ti ze srdce to, co sobě.“Odezva zněla: „Už zase začínáš?“

Ani závěr vyprávěnky Otakara Bystřiny nepůsobí povzbudivěji. Humorista totiž nevyloučil, že se rváči po chvilce nábožného usebrání pustí znovu do sebe.