Kosmický masakr Jiřího Peňáse
Jiří Peňás, můj milý redakční exkolega, je rodem Hanák z Prostějova, posléze usedlý v Sudetech, což už samo o sobě zakládá na značnou originalitu. Ve svém psaní je vždy vtipný a ví, že brát to, co nás obklopuje, smrtelně vážně škodí zdraví. Což samozřejmě vztahuje i na sebe. Jeho Výpravy pro starší a pokročilé, v kterých shromáždil své texty z posledních dvou let, jež vyšly v Týdeníku Echo a které se též výborně umístily v letošní anketě LN Kniha roku, jsou důkazem, že vlastivěda není marný předmět. A když se to umí podat, může takový posluchač nebo čtenář zažít velká dobrodružství, objevit neznámé světy a ještě se u toho pobavit.
A přesně takové Jiřího popisy cest, výletů a procházek, které podniká sám, se svými ženami nebo v pánské společnosti, což je také důležité – s kým člověk na výpravy chodí – jsou. Zásadní je, že jde o výpravy, což jsou akce od pradávna pěstované ve skautu a mají svou filozofii. Jiří v krátkém úvodu ke své knize hezky popisuje, že my narození za socialismu jsme byli již smíření, že nikam jezdit nebudeme. Ostatně jak mi kdysi sdělil jistý Ing. Kocourek v Československé státní bance, kam jsem koncem 80. let přišla žebrat, aby rozdělili devizový příslib pro mého muže na dva kratší, do nesocialistické ciziny mám nárok vyjet jen každých patnáct let. A vyhodil mě.
Ale zpět k výpravám, v úvodu se též konstatuje, že zajímavé to může být všude a tohle by si lid český a moravský mohl vetknout do znaku: nepustíte nás nikam, nám to nevadí, doma je taky krásně. Mám ráda Jiřího způsob psaní o místech spatřených, protože to není žádný encyklopedicky nudný popis toho, kam jsme došli a že tam opravdu stojí ten a ten kostel, pomník a podobně. Jde v nejlepších tradicích domácích cestovních zápisků, spojuje v nich znalost historika se smyslem pro humor a barvité líčení, umí báječně rozkošatit detaily, hledat a nacházet souvislosti. Takhle třeba psal Jaromír Neumann o Itálii nebo František Kožík o Bretani, jsou to svého druhu eseje, causerie, vždy příjemně osobní, zaujaté, vlastně vyznání se z okouzlení. A být okouzlen zvláště rodnou hroudou nikdy neškodí.
Jiřímu jsem vděčná i za dramaturgii jeho výprav, vedle lokalit domácích navštěvuje i země, na které se po roce 1990 někteří z nás ofrňují, jelikož byly ty jediné, kam jsme mohli jet. Je to Polsko, východní část Německa, Maďarsko. Část populace stižená nekritickým obdivem k Západu, zde může znovuobjevit jejich krásy. Jiří inklinuje k živlu germánskému, ovšem v knize je jen zlomek jeho dlouholetých výprav k naším sousedům. Pochopitelně ho nemohla minout bavorská Walhalla, což je věc přímo komicky strašidelná, ale i o té umí napsat s empatií a vtipem (prý márnice germánských hrdinů). A vůbec neznám nikoho, kdo by tak pěkně uměl okomentovat vyvraždění Slavníkovců na Libici v souvislosti s jinými krvavými dějinnými masakry. A že nad tím rozjímali různí historikové, takovou otázku, jakou si autor na závěr svého rozjímání položil, ještě nikdo nevznesl.