Stáří je křehké, buďte všímaví
nebo nižší důchod. Pronajme vám někdo v takové situaci byt? A jak byste to celé ve svém stavu zrealizovali? Agresor si je vaší závislosti vědom. Také se bojíte trestu: postěžujete si a on se pomstí. Není výjimkou, že ani agresorovi sourozenci netuší, co se v rodině děje. Žijí v jiném městě a matka či otec při jejich návštěvách statečně předstírají, jak se o ně druhý sourozenec výborně stará.
Oběť bývá bezradná. Ví, že by měla něco dělat, ale neví, na koho se obrátit. Také se u ní může projevovat pro vnější okolí nepochopitelná, ale i tak běžná citová závislost na agresorovi. Rodič přece své dítě miluje, ať je jakékoliv, nepřestává doufat, že se napraví. Navíc se stydí za selhání: „Jak jsem mohl takto dítě vychovat?“Mnohdy je snazší stěžovat si na snachu nebo na zetě, tedy de facto „cizí“osoby, než na vlastního syna či dceru. Přes veškeré zoufalství pak – když přijde na lámání chleba – senior odmítá proti svým nejbližším svědčit. Agresoři si navíc hlídají, aby jejich oběť neměla spojence. Pozvolna ji odstřihávají od přátel, sousedů. Senior nemá šanci sám zajít na návštěvu. Když někdo přijde za ním, je pod dohledem, aby „nemluvil nesmysly“. Jeho výroky jsou zesměšňovány – už všechno plete, nepamatuje si. Profesionálové – lékaři, pečovatelky – se seniorů neradi ptají na intimní rodinné záležitosti. Pokud jejich zdravotní stav nebo stopy po týrání nebijí do očí a senior si nestěžuje, dál nepátrají.
Kde je ale hranice mezi lhostejností a drzým strkáním nosu do cizích věcí? Stáří je křehké jako dětství. U dětí se už sousedé, učitelé, pediatři, rodiče kamarádů nebojí při podezření kontaktovat policii nebo sociální pracovnice. Podobně vnímaví bychom měli být i u starších spoluobčanů. Že se „něco“děje, často signalizují různé jevy: obtíže v přístupu k seniorovi, nemožnost hovořit se seniorem o samotě, izolace seniora v jednom pokoji, opakované návštěvy lékaře, odmítání služeb a „zakrývání“pádů a drobných zranění či podivný vzhled (paní, která o sebe vždy dbala, se přestává česat, líčit, je jí jedno, co má na sobě).
Jakékoli hlášení policii nebo „sociálce“přináší řadu starostí i pro toho, kdo situaci ohlásí. Agresor se může mstít, vyhrožovat. Senior pak třeba vše popře a jako oběť se na vás místo vděčnosti, že jste se jí zastali, zlobí. Všichni po vás chtějí důkazy a váš „divný pocit“nestačí. Přesto nebuďme lhostejní. Příběhy (s relativně) dobrým koncem – trauma z týrání už bude seniora doprovázet do konce života – existují. Nad zlem člověk nikdy úplně nezvítězí, ale nikdy by mu neměl ustupovat.
Autorka je psycholožka