Fízl vždycky zvoní jednou

Podle zvonění jsem je vždycky poznal. Nikdo, na koho už zvonili, nezvoní jako oni. A na většinu lidí, co k nám v té době chodili, už zvonili. Ale stejně by tak nikdo jinej nezvonil.

Crrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr rrrrrrrrrrrrrrr. Dokud neotevřeš. Nebo než je bolí prst asi. Chvilička ticho a pak zas.

Dva StBáci. Vždy dva. Musej se asi hlídat. A mít převahu. V civilu. Duchač – mrňavej hnusnej skřet. A Šimák – větší hnusnej skřet.

V dětských očích opravdový ztělesnění zla a strachu. U nich bych se nekasal, že jsem nebrečel. Vždycky tihle dva. Měli to nějak rozdělený celoživotně a na nás vyšel tenhle hnus. Jinde to nepochybně nebylo lepší.

„Zavolej mámu! Zavolej tátu!“S pozdravem se nikdy neobtěžovali.

Ani žádný filmový ukazování odznaků. Jen hnusná arogance. Beztrestnost.

Buď jsem je zavolal, nebo řekl, že nejsou doma. Buď je odvedli, nebo čekali.

Někdy jen hlídali za dveřma, aby nikdo nešel podvracet republiku. Ven ani dovnitř. Třeba pár dní. U Uhlů byli za dveřma několik let v kuse. Měli tam i židle. Ani mě tenkrát nenapadlo, že tam nepatřej. To jsem měl zažitý, stejně jako to, že Petr neni doma, ale ve vězení.

Někdy i kontrolovali tašku, jestli nebudu podvracet učebnicema. To ale jen párkrát. Vlastně i ty dveře jsem otvíral jen párkrát. Ale to nechcete ani jednou.

Hnusnější už si pamatuju jen domovní prohlídky. Probudit se v rozhrabaným bytě v šest ráno. Se spoustou cizích lidí. V uniformách i bez. „Vemte si věci a jděte do školy!“

A z nějaké místnosti vás utěšují rodiče, že se nic neděje. K vám nesměj. Tak šup vesele do školy.

A po škole si zase uklidit rozhrabaný věci. Krom těch, co asi zaváněly protistátností. Ty už jsme nikdy neviděli. Psací stroje, papíry, kopíráky, knížky psané na stroji. No a co, že byly dětské. Taky knížky, co nám nosili většinou německy mluvící muži zahrabané ve velkých krabicích prášku. A kazety. Zejména ty, co k nám nosil Petr Cibulka v hokejové tašce. „Mám tady jednoho písničkáře z Ostravy, dětem se to bude líbit,“pamatuju si, jak donesl první kazetu Jarka Nohavici. No tu pak taky vzali. Naštěstí to nebylo tak časté.

Takže to jsou ti skuteční StBáci, když už se to tak často skloňuje. A těm dvěma jsem neodpustil. Duchačovi už ani nemusím. Šimák se ale ještě furt vysmívá soudům.