Asanace. Ne ta od Havla, ta od StB

Když mi ten obraz pomůžeš pověsit, můžeš se na něj podívat. Ale nesmíš nic říct mámě,“říkal mi Vlasta Třešňák před vernisáží obrazu u nás doma. Byl to portrét mámy.

„Mami, mami, na tom obrazu vypadáš jako cikánka, ale nesmím ti to prozradit.“

Proběhla vernisáž a párty ještě větší než obvykle. A že jich tenkrát nebylo málo.

Po nějakém čase se na rámu obrazu objevila fotka Vlastíka s kytarou v pouzdře přes rameno a taškou v ruce. V černém rámečku. (Tu pak při domovní prohlídce taky ukradli.) Vlasta už nepřijde, řekla mi máma na vysvětlení.

Takže to nebyl dárek k narozeninám. Ten obraz si máma koupila, aby měl Vlasta na letenku. Smutné, takhle se rozloučit s kamarádem. I pro mě. Vzal s sebou i své děti, včetně Halky. Ne že by o mém smutku věděli. Krom cizích lidí jsem se nebavil ani s holkama.

A takhle nám mizelo hodně známých. Pepa, Zina, Sváťa, Charlie, Benýšek,

Vráťa a další a další. O to smutnější to bylo, že měli často přestupní stanici před odjezdem s vystěhovaleckým pasem u táty v bytě – třeba Charlie Soukup s rodinou nebo Vráťa Brabenec. A většinou i pak rozlučkovej mejdan. Těch bylo bohužel taky dost. Před naší plánovanou a již domluvenou cestou do Paříže nás zastavilo jen to, že projít touhle výstupní stanicí své děti už táta nedovolil.

Až když jsem před revolucí na „Svobodce“slyšel číst Vlastu Třešňáka jeho Babylon, jak „sledoval vzdalující se letiště Ruzyň a tam pány, co měli v pracovní náplni hrát si s jeho prsty a zápalkami“, pochopil jsem, proč zmizel.

Všichni odešli po tvrdém psychickém a často i fyzickém nátlaku. Třeba zrovna vyhrožování přes děti bylo velice účinné.

A po revoluci Vlastovi návrat taky chvíli trval. „Když Jarda umřel, není proč se vracet,“řekl údajně. Vrátil se. Ale stejně nic. Tlustej bankéř.

Ano, to byla Asanace v reálu.