V Brně si posvítili na Lucernu

Pohádkovou hrou Lucerna se v roli kmenového režiséra v činohře Národního divadla Brno uvedl Štěpán Pácl. Výsledkem není násilně obrazoborecká inscenace Jiráskovy nejznámější hry. Pácl vytvořil uměřenou podívanou, která se vyhnula pasti laciné sentimentality, patetické líbeznosti a divadelního kýče.

Oprášit tuto českou divadelní klasiku, aby nevznikl toliko povinný provozní titul pro malé i velké, není vůbec jednoduché. Je možné jít divokou cestou dekonstrukce příběhu, hledat v něm a dosazovat do něj nové významy, prostě vytvořit stůj co stůj Lucernu odpovídající otrlému a vše tolerujícímu dnešku. Nebo naopak není potřeba samoúčelně provokovat a jít za každou cenu proti zažitému inscenačním obrázku.

Páclovo nové nastudování respektuje a ve výpravě jemně zdůrazňuje dobovost. Kostýmy Mariji Havran vycházejí u venkovanů ze selského dobového oblečení, z červeně botek vodníka Michala až bolí oči a vzniká očekávaný kontrast se zeleným hacafráčkem a vytupírovanou parukou téže barvy. Vrchnost se tady přeťáple strojí do zlatého, mladá kněžna a její dvořan jsou vtipně postrojeni do mocnářských žlutočerných barev, citujících císařskou rakousko-uherskou standartu, a mají rudé aristokratické šerpy. Pět mladinkých vodních víl má prosté zelené šatky s tylovými nakasanými sukničkami.

O aktuálnost se starají herci Scénografie Pavly Kamanové využívá kontrastu předního a zadního plánu. Po přestávce se na horizont jeviště z popředí přesune také šest půvabných hudebnic. Jinak

výprava sází na realistickou mlynářskou seknici (vtipně omašlenou ve zlaté látce, která se stane posléze tapetou či stěnou zámku), jindy na realisticky působící lípu a skelet až secesně působícího zámečku v pozadí. Rokokové šatky a paruky, stejně jako scéna, nepřemrštěně a funkčně zdůrazňují tradici i odkaz. Podobně dvořákovsky-smetanovská muzika Jakuba Kudláče – tady v živém provedení – dává téměř tříhodinovému večeru dostatek onoho romantického i vlasteneckého pelu.

Jemné úkroky proti inscenační tradici tady lze číst z obsazení obou vodníků (hraných často jako kontrast uvzdychaného, zamilovaného mladí a stáří toužícího po samotě a klidu) letitější dvojicí herců. Tečku inscenace Pácl udělá zopakováním paměť národa držící báby a její vize o Sibylině starém proroctví. Režie také zdařile využívá komického potenciálu hry, aniž by se utíkala ke skrčkám okatého ironizování či zcizování dialogů či situací. Pomineme-li dva tři slovní šlehy, nenajdeme tady ani schválnosti v podobě aktualizování či distancující se parodie, které by nastíněný inscenační styl jen kazily.

Z Jiráskovy patetické báchorky musí ale živou a divácky aktuální záležitost udělat herci. A to se tady vesměs daří. Protagonisté rozžili Jiráskův archaický a někdy až květnatě patetický jazyk. Mladá kněžna nové posily souboru Petry Lorencové je místy možná až zbytečně vznešeně prkenná, mohla by do figury vpustit více ženského erótu. Dvořan Tomáše Davida i vrchní Martina Siničáka jsou naopak přesně groteskní figurky nóblpánů, z posedlé šplhavosti vrchního jde místy i strach. Jiří Suchý z Tábora jako mlynář nedělá ze svého hrdiny jen jednostrunného klaďase, sází na mužný výzor i přesnou artikulaci. Hanička Zuzany Černé je líbezným dívčím starosvětským obrázkem a možná by mohla být i více rebelka. Z dalších postav vyniká uťápnutý učitelský mládenec Zajíček Ivana Dejmala, komediantsky rýsovaný šumař Klásek Romana Blumaiera. V roli jeho ženy Kláskové si zdravé furiantství ozkoušela a zvládla Tereza Groszmannová, její výstup s krocením vodníka je komediálním vrcholem večera.

Páclova inscenace chce pobavit diváky všech věkových kategorií uměřeným tvarem, který akcentuje krásu češtiny předminulého věku, artistnost večera podtrhuje živým houslovým sextetem a původní hudbou a zdůrazněním dramatického jazyka v řeči protagonistů i našich národních kořenů přes nejstarší figuru hry, tedy mlynářovu bábu, tady babičku.

Alois Jirásek: Lucerna

Režie: Štěpán Pácl Dramaturgie: Milan Šotek Scéna: Pavla Kamanová Kostýmy: Marija Havran Hudba: Jakub Kudláč Činohra Národního divadla Brno, premiéra 13. 12. v Mahenově divadle