Havlův mýtus

Před pár dny uplynulo už třicet let od doby, kdy se Václav Havel stal poprvé československým prezidentem. A nedávno jsme si také připomněli, že je to už osm let, co tady s námi není. Nešlo si přitom nevšimnout, že mnohé vzpomínky na něj mají velmi silné mytické kořeny.

Už dlouho před Listopadem Havla provázel mýtus obsahující řadu fantazijních prvků, které, ač jim nemohlo ve skutečnosti nic odpovídat, měly reálný vliv a pomáhaly dotvářet vývoj u nás po 17. listopadu.

Na tento dosud jen vzácně diskutovaný aspekt Havlova věhlasu přesně poukázal před mnoha lety filozof a psychoanalytik Hynek Tippelt. Konkrétně upozornil na to, že mýtus o Havlovi, který je produktem mechanismů davové psychiky, ve skutečnosti nese jasné rysy velmi primitivního společenského archetypu obětního beránka.

Obětní beránek (či kozel) je zástupnou obětí, která vykupuje viny svého národa. Havla do této role pasovala jeho jinakost: bohatý a vlivný původ, malý vzrůst, vady řeči, neobvyklá gesta a tiky a téměř beránčí vlastnosti jako jinošskost a až chlapecká zranitelnost. Především jsou to ale policejní výslechy, věznění a jakási sdílená patočkovsko-havlovská oběť, kterou umocňovaly společné motivy „života v pravdě“či „obce otřesených“.

Jako oběť se často prezentuje i Havlovo prezidentství. Havel sám se vžil do role dramatika, který se pro národ obětuje na poli politiky, jež mu vzala sílu k napsání nového dramatu. Právě tato oběť vedla spisovatele Ludvíka Vaculíka k tomu, že se s až sakrální úlevou zřekl pravomoci prezidenta Havla posuzovat. Podobně probouzela až mytologické zanícení u Jana Trefulky, který napsal, že se s Havlem vrátila naděje v sílu pravdivého slova, za něž se ručí srdcem a které musí nakonec prorazit i pancíř.

Havel tím, že se v prezidentské roli zřekl soukromé identity, získal možnost identity pro davy a propojení s národem. Díky němu tak Češi získali svoji jednotu, identitu a duchovní zakotvení. Byli národem sametové revoluce, který odmítl popravit své dřívější utiskovatele, a měli za to respekt na Západě.

Jenže souvislost Havlova života v pravdě s jeho ochotou k oběti má i odvrácenou stránku, totiž paradoxní posílení nezájmu Čechů o stav společnosti. Lidé si mohli představovat, že jejich vina spočívající v adaptaci na nespravedlivý režim je vykoupena těmi, kdo žijí v pravdě, a oni už nic nemusí dělat. Primitivní mechanismus obětního beránka navíc společnosti umožňuje pouze se semknout a zbavit se svých vin, nepředstavuje však model toho, jak si svobodně vládnout.

K tomu naopak může přispět, když začneme vnímat potřebu toho, abychom si připustili dětinskou nevyzrálost touhy opět se identifikovat se svým prezidentem/otcem. I když je jasné, že jeho slušnost a přemýšlivost nám bolestně chybí.

Havlova oběť má i odvrácenou stránku, totiž posílení nezájmu Čechů o stav společnosti. Lidé si mohli představovat, že jejich vina spočívající v adaptaci na nespravedlivý režim je vykoupena těmi, kdo žijí v pravdě, a oni už nic nemusí dělat.