Jako bájný fénix
Herečka Vlasta Chramostová patřila k lidem, kteří se i po těch nejhorších ranách osudu dokážou postavit na nohy a začít znovu. Byla vznětlivá a senzitivní, ale také měla velký smysl pro spravedlnost, empatii a nezměrnou energii – ta jí také umožnila, aby stála na jevišti až do vysokého věku. Byla jako bájný fénix, který se zrodí ze svého popela. Když nemohla nikde v Československu veřejně hrát divadlo, založila divadlo bytové a se svým mužem Stanislavem Milotou lepili a prodávali skleněné lampy. A pak ještě pod cizím jménem popisovala fotografie v archivu ND. Přestože její osudy byly lákavým soustem pro bulvár, nikdy nedovolila, aby se někdo cizí přehraboval v jejím životě – říkala: „Až bude třeba, napíšu si to sama.“A co řekla, to také splnila. Ve svých pamětech byla otevřená nejenom k sobě, ale snažila se poctivě dobrat pravdy i o druhých. Ke svým traumatům a selháním se postavila čelem, a to včetně podpisu spolupráce s StB v roce 1957. Paměti měly velký úspěch a herečka napsala ještě druhý díl, který mapuje dobu po roce 1990.
Heroicky i civilně
Vlasta Chramostová se narodila v Brně, kde absolvovala Státní konzervatoř. Do angažmá v Divadle na Vinohradech přišla v roce 1950 a strávila zde dvacet let. Vedle rolí v budovatelských a sovětských hrách tu odehrála krásné role světového repertoáru, například Roxanu v Cyranovi, Lorkovu Marianu Pinedovou, Blaženu v Mnoho povyku pro nic, Marii Stuartovnu v Schillerově dramatu. V druhé půli 60. let byla plodná její spolupráce s režiséry Lubošem Pistoriusem a Jaroslavem Dudkem (například Pavla Fjodorovna v Pavlíčkově Nanebevstoupení Sašky Krista nebo Konstance v Dürrenmattově Králi Janovi).
Seděly jí dramatické heroiny, na jevišti působila vznosně, ale dokázala hrát i civilně s nadhledem a ironií. Složité charaktery ji lákaly a je škoda, že se nemohla dál rozvíjet pod vedením Otomara Krejči. V jeho Divadle za branou strávila necelé dva roky (1971–72) a zahrála si zde například Arkadinu v Čechovově Rackovi. Poslední její rolí po roce 1968 na oficiální scéně byla matka Kuráž v Pistoriusově inscenaci Brechtova dramatu v Chebu. Příštích sedmnáct let strávila bez divadla, nepočítáme-li divadlo bytové. Uvedli zde například Kohoutovu úpravu Shakespearova dramatu
Hra na Macbetha a Pavlíčkovo monodrama o Boženě Němcové
Dávno, dávno již tomu. V této době také podepsala Chartu 77. Hned v roce 1990 se stala členkou souboru Národního divadla a na jeviště se vrátila v roli kněžny Anežky v Hilbertově Falkenštejnovi. Za dvacet let odehrála na první scéně řadu rolí, například Zofii v Kyanidu o páté, Volumnii v Rajmontově Coriolanovi, Lízalku v Pitínského Maryše. Pitínský ji pak obsadil do titulní role své postmoderní adaptace Němcové Babičky, touto rolí se také s Národním v roce 2010 rozloučila. Její poslední divadelní rolí ale byla babička v Havlově Odcházení, které v roce 2008 nastudoval David Radok v Divadle Archa, objevila se pak i v Havlově filmové verzi.