Víc než „pouhý“zpěvák
Ojméně nejvýznamnějšího zesnulého v České republice pro tento rok nemůže být pochyb: letopočet 2019 si budeme jednou provždy pamatovat jako ten, v němž zemřel Karel Gott. Daleko víc než „pouhý“zpěvák: také fenomén či symbol. Skoro pro každého něčeho jiného.
V oblasti kultury nebyla dlouhá desetiletí tak dominantní a všeobecně známá osobnost, jako byl on. Bylo snadné ho milovat, stejně jako bylo snadné jej nemít rád – a ti, kteří pronášeli často zcela protichůdné soudy, měli vždy po ruce spousty argumentů na podporu svého názoru. To, co se začalo odehrávat po 1. říjnu letošního roku, zejména na sociálních sítích, místy připomínalo občanskou válku. Někomu vadila Gottova přílišná konformita s minulým režimem, jiní poukazovali na dekády jeho zahraničních i domácích úspěchů. Řež nabývala až tragikomických a mnohdy velmi trapných rozměrů. Ale vzato kolem a kolem, i to, včetně mohutného oficiálního rozloučení s Karlem Gottem na Žofíně, ukázalo, jak velkou symbolickou osobností pro český národ Karel Gott byl. A o jeho skutečný dějinný a kulturní význam nechť se s patřičným odstupem a chladnou hlavou třeba poperou historici.
Ze Semaforu do světa
Plzeňský rodák, přestěhovaný v šesti letech s rodiči do Prahy, měl umělecké sklony od raného mládí, zprvu jej přitahovalo výtvarné umění. Vyučil se však elektromontérem a postupně se začal věnovat zpěvu. V první polovině 60. let byl angažován do divadla Semafor. Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem napsali pro Karla Gotta první hity. Zpěvákova pověst v té době raketově rostla, přijímala ho široká posluchačská obec i odborná kritika, která v něm viděla nejslibnější talent české populární hudby.
V roce 1965 Gott Semafor opustil, spolu s bratry Štaidlovými založil vlastní divadélko Apollo a odtud už vedla pozvolná cesta k zahraničním úspěchům. Mediálně nejvděčnějším bylo bezesporu půlroční angažmá v americkém hotelu New Frontier ve světovém centru nočního života Las Vegas, ale také podpis nahrávacího kontraktu se západoněmeckým vydavatelstvím Polydor, který byl posléze několikrát prodloužen.
Sedmdesátá léta byla v kariéře Karla Gotta mimořádně úspěšná na domácím poli i v zahraničí. Daní za úspěch bylo aktivní angažmá v režimní akci zvané Anticharta, kdy byli do Divadla hudby v roce 1977 sezváni zástupci „lehčích“uměleckých žánrů a podepisovali prohlášení, odsuzující
Chartu 77 (aniž by ji většina z nich četla). Karel Gott seděl na pódiu a pronesl prorežimní projev, který mu pak mělo hodně Čechů za zlé. Mimo jiné i proto, že téhož roku následovalo ocenění Karla Gotta čestným titulem „zasloužilý umělec“, přičemž mezi oběma věcmi bylo těžko nenalézt souvislost.
V následujícím desetiletí už byl Karel Gott do značné míry vnímán jako instituce, všechno na jeho dráze jaksi běželo automaticky. Samozřejmostí se zdála být i jeho hegemonie v získávání Zlatých slavíků, která platila do roku 1982, kdy jej předběhl mladý slovenský zpěvák Miroslav Žbirka a po něm další nastupující hvězdičky Dalibor Janda a Peter Nagy.
Štika v nových poměrech
Po roce 1989 ovšem dokázal Karel Gott opět naskočit do sedla a na zlatou příčku soutěže, přejmenované na Českého slavíka, se opět bezkonkurenčně vrátit. Zatímco mnozí jiní zpěváci v nastalých tržních poměrech narazili na problémy, Karel Gott jimi dokázal hravě proplouvat jako štika. A to přesto, že v roce 1990, krátce po padesátce, uvažoval o ukončení pěvecké kariéry. Ve finále své dráhy nicméně snížil množství koncertů, nejen ve prospěch rodinného života, ale také malování, k němuž se s velkou vášní vrátil už v 90. letech. Na nahrávkách z posledních let se snažil spolupracovat s mladými českými autory a svojí tvorbě tím dát novou energii. Tu mu ubíraly vleklé choroby, nejprve nádorové onemocnění mízních uzlin, se kterým se vítězně popasoval v roce 2016, v dalších letech nemoci menšího rozsahu a nakonec letos v září akutní leukemie, které 1. října podlehl.