Panoptikum lidských charakterů
Balet Národního divadla uvedl v premiéře inscenaci Leonce & Lena. Ačkoliv hlavními aktéry jsou princ a princezna, nejedná se o pohádku, ale o velmi hořkou satiru společenských poměrů a zejména lidských povah, které trefně vystihl Georg Büchner ve stejnojmenné hře napsané v roce 1836.
Büchnerovo dílo přitáhlo pozornost choreografa Christiana Spucka, který jinotajnou, sarkastickou hru transformoval do taneční podoby v roce 2008 se souborem Aalto Ballet Theater Essen. Spuck již osmým rokem stojí v čele Curyšského baletu a má za sebou řadu úspěšných produkcí a za Zimní cestu získal loni prestižní ocenění Prix Benois de la danse.
Loutky poutané neznámou mocí
Spuck zredukoval původně tři dějství Büchnerovy hry na dvě, pečlivě vybíral skladby, z nichž vytvořil hodinu a půl dlouhou koláž, živě hranou a prokládanou hudební reprodukcí. Během předehry Johanna Strausse ml. se zvedá černá opona s dívčím portrétem a názvem inscenace. Prolog od Michaela Donnera doprovází úvodní instalaci všech zúčastněných, kteří sedí či stojí a hýbou se jako loutky. Jeden výjev navazuje rychle na druhý, a to díky zvolenému mechanismu otáčivé, jednoduše a výtvarně výstižně řešené, scény: jedna půlka evokuje vesnické prostředí, druhá pak aristokratické. To zachycuje i šedá stěna se stupínky, na jednom z nich sedí melancholický a stále zasněný Leonce z království Popo, pohupuje nohama a těžce se nudí. Pro nic a pro nikoho se nedokáže nadchnout, ani pro krásnou tanečnici Rosettu v jasně červených šatech, s balonovými rukávy. Ta se snaží rozptýlit princovu nostalgii a zaujmout jeho pozornost. Krouží rameny, boky, svíjí se ve všemožných pózách a špulí pusinku, koulí očkama a odkrývá svou prostoduchost – veškeré pikantérie této role vystihla s přehledem Nikola Márová, subtilnější zabarvení jí dala ve druhém obsazení Miho Ogimoto. Rosetta se chce za každou cenu vloudit do přízně.
Mladíka se snaží probudit k životu i jeho sluha Valerio v kostkovaných kalhotách, růžovém fraku, který se zdá být povznesen nad stávající poměry a jehož nespoutanost do tělesného výrazu promítl Ondřej Vinklát bez sebemenších zaváhání. Těm se nevyhnul alternující Giovanni Rotolo, jenž svůj herecký a taneční um rozehrál s naprostou jistotou až ve druhé půli baletu. Prince v modrošedém obleku ze zevlování a přehrávání songů z magnetofonu vytrhne až rozhodnutí jeho otce, krále Petra, který má v úmyslu oženit syna s Lenou. Panovník obklopený potrhlými sluhy s rozčepýřenými účesy a svitou úlisných rádců v černých oblecích, bílých parukách, se nechává obletovat a navléci do kalhot a saka. Snaží se všechny přesvědčit o své duchaplnosti, leč nedokáže si rozpomenout, proč si udělal velký uzel na kapesníku. O jeho slabomyslnosti není pochyb – s ironizující nadsázkou ji naplno odhaluje v sóle téměř na konci druhého aktu, kdy se do kompilátu tanečních technik a stylů dostává i na popové variace Michaela Jacksona. Se správnou dávkou karikaturní zmatenosti osoby stižené syndromem nezpochybnitelné moci ho bravurně bez hudby, za ticha vystřihl Alexandr Katsapov.
Zkažená, moderní společnost Princ se rozhodne spolu s Valeriem utéct a vydává se s růžovým kufrem za humna království. Stejně tak činí Lena se svou guvernantkou, když se v říši Pipi obává sňatku s nemilovaným mužem. Aniž by princ s princeznou tušili, že před sebou mají své zaslíbené protějšky, zamilují se do sebe. Fascinován Lenou a přemožen svými city, chce Leonce v momentě skočit do nejbližší řeky. Odradí ho od toho Valerio, který tragiku sebevraždy bagatelizuje, když fouká na princovu ruku a ten jen nadzvedá hýždě. Vesnická cháska se raduje a její civění do hlediště otevírá druhé dějství, kdy v království Popo zkouší ceremoniář slavnostní uvítání očekávaného svatebního páru.
Král a jeho nohsledi jsou stále nervóznější, zmatenější, zatímco čtyři páry reprezentující dvorskou společnost provádí promenády v arabesce. Pod girlandami z bílých lilií se náhle objevují čtyři postavy. Milostný pár Leonce a Lena, guvernantka a Valerio se převlékli k nepoznání – na hlavách masky, oděni v černých oblecích (v literární předloze jsou předvedení jen Leonce s Lenou a Valerio je vychvaluje jako „dva světoznámé automaty“, které umějí napodobovat všechny lidské funkce, což v baletu také činí). Když se dvojice po požehání dvorním kazatelem odmaskuje, zjistí, že krále nepřevezla, jak původně zamýšlela, a upadá opět do naprosté letargie. Zvedá mechanicky údy, těká hlavami jako loutky, opět bez vlastního názoru a chutě cokoliv změnit, tak jako přidružená společenská plejáda – podlézavý hofmistr, servilní ceremoniář či stále se třesoucí ministerský předseda, jejichž chabé charaktery tanečníci výtečně rozehrávají.
Christian Spuck vystihl a zesměšnil postavy s pohybovou prozíravostí a s citem pro adekvátní gesto, postoj, herecky odstíněný detail a udržel akurátní míru komiky. V choreografii se otevřeně hlásí k řadě zdrojů – Johnu Crankovi, Kennethu MacMillenovi i comedii dell arte. Vedle rozšafně znějících skladeb Johanna a Josefa Strausse zařadil kompozice Bernda
Aloise Zimmermanna, variaci Pizzicati z Délibova baletu Coppélia; na smyslová a citově vypjatá díla Alfréda Schnittkeho navázal mixáže klasického orchestru a moderních zvuků od současného skladatele Martina Donnera. Jeho Love Pattern doprovází duet Leonce a Leny, kdy ve vzduchu visí cosi zlověstného, přestože se dvojice nechává chvílemi unést milostným poblouzněním a procitá z otupělosti. Interpretačně silně svůj vztah a role prožili Patrik Holeček a Alina Nanu. Výrazné zabarvení a přesnou akcentaci hereckého výrazu jim rovněž dodali Adam Zvonař a Magdaléna Matějková ve druhé alternaci.
Do baletu stejně jako do hry pronikají až mrazivě kritické konotace fungování společnosti, opojení mocí a hmatatelná dekadence v ironizujícím tanečním uchopení, do něhož choreograf promítl pečlivou přípravu, nebál se cynismu, groteskního ornamentu, nadsázky, přičemž vystihl nadčasovost předlohy. Nejenom v ní Büchner kriticky komentoval svou dobu, když ve svých dopisech mluvil o zkažené, moderní společnosti. Jak věčné téma…
Leonce & Lena
Choreografie: Christian Spuck Dirigent: David Švec Světelný design: Martin Gebhardt Národní divadlo – Balet, premiéra 30. 11.