Foglar do života!

Před pár týdny vydali v Albatrosu čtvrtý svazek sebraných spisů Jaroslava Foglara (1907–1999): román Dobrodružství v Zemi nikoho, příběh psaný na sklonku šedesátých let a publikovaný prvně v roce 1969. Nynější vydání je šesté v řadě. Ostatně i Foglarovy spisy už jednou vycházely, po devětaosmdesátém je připravilo pražské nakladatelství Olympia. Měly celkem sedmadvacet svazků. Tehdy šlo o jasnou splátku dluhu jednomu z největších spisovatelů české literatury pro mládež minulého století. Proč ale Foglarovy práce vydávat dneska znovu?

Síla v jednoduchosti

Spisy v Albatrosu začaly vycházet předloni na podzim. Jako první se objevil snad nejslavnější autorův kus, novela Hoši od Bobří řeky (prvně 1937). Následovaly Chata v Jezerní kotlině (1939) a Záhada hlavolamu (1941). Všechny knihy mají parádní, uživatelsky vstřícnou grafiku (Petr Štěpán & Bohumil Vašák) a fungl nové barevné ilustrace. Ne že by ty původní od Zdeňka Buriana nebo Jana Fischera, později pak Marka Čermáka ztratily na kvalitě, ale aktualizace má svůj důvod: časy se mění – a s nimi jak texty, tak kontexty. Literární, kulturní, společenské, politické. Foglar to věděl, takže na první vlnu aktualizací kývnul ještě za života.

Hochy nově ilustrovala Ester Kuchynková, Chatu Pavel Čech, Záhadu Jiří Grus a Dobrodružství Jindřich Janíček. Hlavně Čech a Grus jsou prověřené značky, které mají za sebou desítky zářezů na pomyslné pažbě zdejšího výtvarného umění po roce 2000, ať jde o ilustraci nebo o komiks. Janíček na sebe upozornil hlavně dvojicí knih s Taťánou Rubášovou

(Podivuhodná robotí expedice, Nečekaný robotí exodus). A Kuchynková? Z ilustrátorské čtyřky je nejmladší, a navíc žena. Foglar přitom stavěl své fikční světy na výlučně mužských základech. Kuchynková ale poetiku jeho díla trefila: pochopila, že v jednoduchosti je síla.

Nasbírat bobříky

V té knížce je totiž klíč k Foglarovi. Literárně nic moc: místy návodné (jako příručka skautingu, potažmo woodcraftu), místy naivní (v modelování postav a jejich vzájemných vztahů), v některých motivech až podezřelé. Kde se vlastně vzal ten tajemný Rikitan, který s dvanáctkou mladých „apoštolů“zmizí na dva měsíce v krajině, aby kultivoval jejich ducha i tělo? Zjevil se proto, aby suploval nefunkční školu, nefunkční rodinu? A proč se ti kluci po letních prázdninách, kdy nasbírali bobříky, tak ofrňují nad vadnými kusy třídního stáda? Psychoanalyticky založená kritika by se na Foglarovi vyřádila. Anebo ne: jádro jeho psaní je vlastně věčně zdravé, idealizované na romantický způsob.

Foglar vychovával. Svým psaním pěstoval přesně takový typ člověka, který totality odjakživa nesnášely: samostatného a sebevědomého, ochotného a pokorného, soucitného i kriticky myslícího. A se zájmem o prostředí, ve kterém žije. Navíc Foglar didaktiku vždycky vyvažoval humorem: situačním i jazykovým. Jeho uzavřené fikční světy dojmou i rozesmějí. Každopádně fungují. Součástí zdejší populární kultury je Foglar už dlouho. Nové vydání sebraných spisů v Albatrosu by mohlo pomoct něčemu jinému: aby se jeho ideály vrátily do života, do každodenní praxe.